V českém prostředí tak daleko nejsme. TOP 09 se sice hrubě nelíbí přístup ODS k Evropské unii, naposledy k jejímu fiskálnímu paktu, ovšem ministr zahraničí Karel Schwarzenberg odchodem z vlády pouze neškodně straší. Již z dob Topolánkova kabinetu víme, že je to jen taková jeho libůstka. A místo velké Gorily se nám zde zatím potuluje několik uřvaných paviánů. Horko těžko vyšetřujeme případy, jako je Mostecká uhelná, přátelé starých pořádků se zuby nehty drží postů na pražském vrchním státním zastupitelství a soud s neformálním lídrem Věcí veřejných Vítem Bártou působí jako koláž trapností, podrazů a klientelistických vazeb.  

Přesto výsledky slovenských voleb českou společností zahýbaly. Pravici došlo, jak lehce může přijít o své voliče, a sociální demokracie se cítí být povzbuzena jak do blížícího se hlasování o nedůvěře Nečasovu kabinetu, tak do příštích sněmovních voleb. Korunu všemu pak nasadila ta česká média, která o výsledcích slovenských voleb informují pod dávné časy evokujícím titulkem „Vláda jedné strany“. Narážejí tím na nadpoloviční většinu mandátů pro Ficovu stranu SMER-Sociálna demokracia v Národní radě Slovenské republiky. Jako by se snad chopila moci násilím, a nikoli z vůle roztrpčené většiny voličů.  

O tom, že drtivé vítězství, v demokratických evropských zemích s poměrným volebním systémem nevídané, může být vítězstvím Pyrrhovým, tuší své ale i Robert Fico. Nikoli náhodou již několik týdnů před volbami opakoval, že i v případě zisku nadpoloviční většiny mandátů bude chtít sestavit koaliční vládu. Patrně si představil nejen nepříjemné konotace jednobarevného vládnutí, ale i praktické problémy. Když zemi spravuje jediná partaj, je přísně konfrontována se svými předvolebními sliby. Nemůže se vymlouvat na koaliční kompromisy. Nechce-li ztratit přízeň sympatizantů, musí plnit jeden programový závazek za druhým. To je však v době hospodářské krize velmi obtížné – zvlášť pro levicové strany, od nichž se očekává, že přinejmenším zachovají funkční sociální stát. Uvědomuje si to i SMER, který dnes nevzývá daňové experimenty a jako hlavní tahák voličům servíruje stabilizaci cen energií.  

K dominanci Ficovy strany přispěla osoba silného charismatického lídra. Stěžejním důvodem ale je rozštěpení politiky a celé společnosti. V zemi, kde jednotlivé politické proudy ztrácejí schopnost spolu komunikovat, jsou občané při volbách postaveni před rozhodování „buď-anebo“. Podobnou polarizaci zaznamenáváme i v České republice. Zvlášť se drží hlouček pravicový, zvlášť levicový, politický střed živoří mimo Sněmovnu a spojovací články, jímž byl třeba kdysi lidovecký předseda Josef Lux, scházejí. Podobnému procentnímu zisku, jaký se přihodil na Slovensku SMERu, v případě tuzemské sociální demokracie brání existence zastydlé komunistické strany. Přesto mne při sledování výsledkových sloupců u našich východních sousedů napadla kacířská myšlenka, zda není sympatičtějším volebním rozuzlením spolupráce dvou levicových partají, byť jedna z jich nese název komunistická, než obsazení všech ministerstev stranou jedinou.  

Koaliční vládnutí bývá těžké, dává ale jistotu, že si partneři vzájemně koukají pod prsty. Také menšinový kabinet je podroben důsledné kontrole. S jednobarevnou většinovou vládou to je komplikovanější, což platí dvojnásob pro postkomunistický prostor, kde se ani demokratické subjekty vždy neubrání parcelaci a plenění veřejné správy.  

První místopředseda ČSSD Michal Hašek tuto skepsi nesdílí. Jinak by sotva mohl pod dojmem vítězství SMERu vyzývat k zahájení intenzivní debaty o postupném sjednocování české levice. „Jedině takový postup umožní přiblížit se v budoucnu k neuvěřitelným 45 procentům voličské podpory, která Robert a SMER na Slovensku získali, a umožní také v České republice sestavit vládu, která bude mít za cíl obhajobu a další budování a rozvoj moderního a efektivního sociálního státu,“ prohlásil Hašek. Kdybychom pátrali, kdo všechno by se mohl sjednocování zúčastnit, narazili bychom v prvním sledu na Stranu práv občanů – Zemanovce a na Národní socialisty – LEV 21. Obě strany vedou zhrzení expředsedové sociální demokracie. Jiří Paroubek, který stylem své práce z českých politiků nejvíce připomíná Roberta Fica, přitom oranžový tým opustil teprve nedávno a za slovních přestřelek právě s Michalem Haškem. Z toho se dá usuzovat, že s onou integrací levice to zas tak horké nebude.  

Neznamená to však, že by se čeští politici neměli snažit chovat se k sobě navzájem lépe. Už jen proto, aby příkop v české společnosti neprohlubovali, ale spíš zasypávali. Navíc tam, kde chybí borec, který dokáže vybojovat nadpoloviční většinu sněmovních mandátů, značně záleží na sousloví „koaliční potenciál“. To jistě koneckonců zvonilo v uších i Robertu Ficovi, když první, a dodejme, že trestuhodně nepřesné, odhady volebních výsledků strašily patovou situací nebo i tím, že o fous v parlamentu převáží pravice, která bude mít opět tendenci se nějak poslepovat.  

Aby volební thrillery nebyly tak drastické, přitom stačí zdánlivě málo: korektní vztahy mezi stranami, reálné předvolební sliby a odpovědné vládnutí. Jenže v našich zeměpisných končinách se často jedná o úkoly tak náročné, že by s nimi nepohnul ani udatný chasník z pohádkových příběhů.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.