Důvodů nezdaru je hned několik. Prvním jsou poměrně svazující podmínky pro čerpání přidělených prostředků. Následně také ta skutečnost, že úrokové sazby hypoték v rozporu s předpokladem z počátku roku 2019 loni postupně klesaly. Bankám se navíc například v případě hypoték, resp. jejich podmínek dařilo účinně oslovovat obzvláště právě mladou klientelu. Některé banky například loni umožnily čerpat až takzvanou 90procentní hypotéku, a to zejména na takzvané „prvobydlení“, což jsou často startovací byty mladých, včetně mladých rodin s dětmi.

Banky tak činily navzdory tomu, že Česká národní banka nedoporučuje poskytovat více než takzvané 80procentní hypotéky. Poskytovaly tedy v některých případech hypotéky až do devadesáti procent hodnoty nemovitosti. Česká národní banka nad tím sice „pozvedla obočí“, avšak její možnosti jsou omezené, neboť nemá zákonnou možnost, jak banky k doporučené limitaci hypotéčního půjčování přimět. Tuto možnost však zřejmě brzy získá, neboť poslanecká sněmovna již letos podpořila vládní návrh příslušné novely. To by mohlo společně s letošním očekáváným růstem průměrné úrokové sazby hypoték program půjček pro mladé opět zatraktivnit a vrátit zájem o něj blíže úrovni z roku 2018, kdy startoval.

Problémem je – a letos nadále bude, a ještě výrazněji – ovšem také to, že státní půjčka je v případě koupě bytu omezena maximální hranicí poskytovaných prostředků ve výši 1,2 milionů korun. Půjčku sice lze kombinovat s hypotékou, ale zejména ve velkých městech typu Prahy nestačí ani to. Dnes je totiž běžné, že lidé při koupi třeba běžného pražského bytu na hypotéku musí dát nejprve 1,6 milionu ze svého, leckdy i více. Navíc hypotéka nepokrývá daň z nabytí nemovitosti, která činí čtyři procenta hodnoty pořizované nemovitosti.

Z finančních limitů státem zvýhodněných půjček tedy zřetelně vyplývá, že tyto úvěry ztrácejí význam pro všechny zájemce o vlastní bydlení ve větších městech, kde jsou ceny nemovitostí významně nad maximální možnou půjčkou státního fondu. Půjčka tak může dávat smysl hlavně jen zájemcům v menších městech a na vesnicích. Určitou naději na využití půjčky od státního fondu dává zájemcům o vlastní bydlení její zmíněná kombinace s hypotékou. Aby mohl dlužník s hypotékou zároveň čerpat státem zvýhodněnou půjčku musí vědět, zda banka přistoupí na to, že na katastru nemovitostí bude mít první vložené zástavní právo Státní fond rozvoje bydlení, tedy úřad, a ne banka. Na to banka v praxi většinou nepřistupuje, pokud ovšem žadatel může dát do zástavy další nemovitost – třeba byt rodičů –, na kombinované řešení už dosáhnout může. I tak jde pochopitelně o komplikaci, která přispívá k celkovému letošnímu fiasku se státními půjčkami mladým.

O program Státního fondu rozvoje bydlení tedy zdaleka není takový zájem, jak se mohlo zdát předloni v srpnu, kdy se v době jeho rozjezdu před pobočkami fondu v Praze a Olomouci tvořily doslova fronty zájemců.

Na druhou stranu, z makroekonomického pohledu není fiasko programu nijak zlou zprávou. Nejde totiž o koncepční řešení situace na trhu s bydlením pro mladé. Tím je naopak vzít celou věc z opačného konce, prosadit legislativu usnadňující výstavbu, a tak zajistit, že nabídka bydlení bude moci pružněji reagovat na růst poptávky, což vyvolá kýžený přirozený tlak na pokles cen bydlení a učiní jej pro mladé dostupnějším.