Marek Řezanka: Co (ne)jde ke dnu

18.02.2015 18:42 | Zprávy

„V dnešní době jsme tak trochu podobní těm lidem na palubě Titaniku, kdy pod čárou ponoru máme řadu děr, a na palubě se stále ještě tancuje, a stále se chceme přesvědčovat o tom, že – promiňte mi tu narážku – že ano, bude líp, místo toho, abychom si řekli, že pravděpodobně nebude líp,“ varoval nás náčelník generálního štábu Petr Pavel na konferenci nazvané Bezpečnost budoucnosti.

Marek Řezanka: Co (ne)jde ke dnu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bývalý náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel

Titanik ztroskotal zhruba před sto lety. Stal se symbolem pádu, jemuž předcházela pýcha.

Přiznejme si, že plujeme v mimořádně rozbouřených vodách – ale dodejme, kdo ty vody bouří. Zapomněli jsme na bombardování Bělehradu v roce 1999?

Nepamatujeme se na válku v Iráku bez mandátu OSN v roce 2003? Nic nám neříká bombardování Libye?

Jediným agresorem se pro nás stalo Rusko. Nezabýváme se sledem událostmi, jež vedly k připojení Krymu k Rusku (nezačaly jím). Nevyšetřujeme. Nehledáme důkazy. Bez nich pak viníme Rusko z napadení sousedního státu – a opakujeme to jako kolovrátek - stále dokola. Toto počínání je velmi nebezpečné ze dvou důvodů. Jednak můžeme vyprovokovat třetí světovou válku, což by bylo pro všechny zúčastněné zničující. Za druhé, když se nám ji vyprovokovat nepodaří, můžeme Rusko posílit natolik, že pokud by za čas nějaký jeho představitel skutečně zatoužil okupovat, koho se mu zlíbí, nikdo již argumentům Západu neuvěří.

Rozhodli jsme se podporovat krajní pravicové kruhy typu Tea Party a McCaina. Podporujeme „jestřáby“, kteří chtějí světu vládnout silou. Přesně taková politika ale vede k posilování teroristických hrozeb a fundamentalismu. Nebo se snad po více než desetiletém „boji proti terorismu“ cítíme bezpečněji?

Miroslav Kalousek - známý lidumil, který vychovává mládež fackami a který v devadesátých letech neslavně proslul coby náměstek ministra obrany v kauze, kterou by šlo cynicky pojmenovat jako „Nejslabší máte padáka“, expert na policejní práci, jenž bezpečně ví, co policie smí či nesmí vyšetřovat (hlavně ne kauzu CASA) - se rád pasuje i do role historika. Je to právě on, kdo ví, že „u Lipan jsme to vyhráli“ – a zajímavé jsou i jeho paralely dnešního konfliktu na Ukrajině ke druhé světové válce: „Je to stejné, jako kdyby v roce 1940 americký prezident F. D. Roosevelt řekl, že stojí za Velkou Británií a její svobodou a suverenitou, ale že USA určitě nepošle žádné zbraně, protože by to jen eskalovalo konflikt v Evropě. Tato situace by neskončila jinak, než že by Hitler obsadil Británii a následně celou Evropu. Jen zbrojní konvoje USA pomohly Británii a Evropě ubránit svobodu. Nemohu říkat, že stojím za Ukrajinou, ale současně jí nedám jedinou nábojnici, protože by to eskalovalo konflikt. Tím pádem nestojíme za Ukrajinou. Pokud ano, musíme ji podpořit, aby se bránila. Všechno jiné je jen alibismus a uhýbání před ruským agresorem.“

Možná si ještě na devadesátá léta vzpomeneme. Miroslav Kalousek prosazoval zákon, že ministerstvo, potažmo armáda, nemohou nakupovat přímo, ale pouze přes českého soukromého prostředníka. Kalouskův známý, zbrojař R. Háva, si mohl mnout ruce.

Kalousek čelil různým podezřením (mimo jiné v již zmíněné kaze padáků, kde mimochodem nekvalitní výrobek způsobil tragické úmrtí), ze všeho ale vyšel s „čistým štítem“ a čelem ještě drzejším než dříve.

Každý nechť posoudí, jakým odborníkem byl M. Kalousek na finance. Vrátíme-li se ovšem k jeho „historické paralele“, je zřejmé, že by se měl držet spíše chemie, než historie. V roce 1940 již totiž zuřila II. světová válka. Aniž jsem si toho všiml, je možné, že M. Kalousek někomu vyhlásil tu třetí – ale přece jen bych se držel zatím faktu, že ač riziko nového celosvětového konfliktu je značné, ještě máme šanci na mír. V žádném případě ale ne s lidmi, jakými je M. Kalousek.

I když neexistuje jediný hodnověrný důkaz o ruské invazi na Ukrajině (nepočítají-li se zfalšované fotografie), exministr financí káže o nutnosti vyzbrojení ukrajinské armády proti Rusku. Patrně si nevšiml, že na Ukrajině hoří válka občanská, kde jistě Rusko své zájmy hájí, kde ale jeho invazivní armáda nepůsobí. Chce-li jako příkladný křesťan zvyšovat utrpení civilistů, kteří na jakoukoli válku vždy doplatí nejvíce, je jeho nápad s dodávkou zbraní přímo geniálním. Jak by nás ostatně mohlo napadnout, že tak asketický a morální muž by mohl snad sledovat nějaké zištné cíle? Kdepak, jistě mu jde o hájení demokracie a „našich hodnot“, kam patří různé metody mučení, plošné odposlechy či tvrdě asociální pakty, jež mají ochránit oligarchy, finančníky a zbrojaře, a potrestat „rozhazovačné“ střední a nižší vrstvy společnosti. Není příhodnější země ke studiu těchto podmínek, než Řecko.

Pozadu nezůstává ani „maskot“ TOP09, kdysi skoro zelený K. Schwarzenberg: „Musíme Ukrajině pomoci i zbraněmi. Jinak nemá proti výborně vybaveným a vycvičeným ruským jednotkám šanci a (ruský prezident Vladimir) Putin Ukrajinu kus po kuse sežere." Při těchto slovech člověk až uroní slzu dojetí – a zároveň smutku, že tak chrabrý hrdinný muž nesedí na Hradě a nemá pravomoc vrchního velitele našich ozbrojených sil. Šli bychom jistě Evropě příkladem – a ukázali bychom tomu Putinovi, zač je u nás perník. Zkrátka, obhájce samostatnosti Kosova a Thaciho se nezapře.

Zatímco pánové Kalousek a Schwarzenberg usilují o dodávky zbraní ukrajinské vládě (předpokládám, že zvláště sympatické jsou oběma pánům různé samostatně působící prapory typu Azov), prosákla informace, že z naší republiky již zbraně na Ukrajinu mířily. „Zbraně na Ukrajinu dodávalo několik českých firem. Minimálně jedna z nich, společnost CZ Hermex, je tam vozila v průběhu celého roku, přestože až do července platilo embargo Evropské unie na dovoz jakéhokoli vojenského materiálu a technologií do válkou rozbouřené země.“

Neměla by teď Unie na nás uvalit ekonomické sankce? Nebudeme čelit obvinění, že Češi napadli Ukrajinu? Aneb, měli bychom si uvědomit celkovou nesmyslnost sankcí proti Rusku. Byly uvaleny bez důkazů, k míru nepomáhají – a co je nejhorší, nepostihují jednotlivé strany konfliktu. Jaroš a jeho parta zřejmě nemusí dodržovat nic – a mohou si z nás (a bohužel do ukrajinských civilistů) beztrestně střílet.

Je divný svět, v němž žijeme. Ve všech možných pádech skloňujeme spojení „naše hodnoty“ – a přitom tu nejcennější z nich, život v míru, posíláme ke dnu. Za velkého řečnění o potřebě chránit demokracii – a co hlavně – za neustálého zbrojení a harašení zbraněmi. Zbrojní průmysl – na rozdíl od míru – pluje vstříc světlým (nejspíše ohnivým) zítřkům.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: literarky.parlamentnilisty.cz

Ing. Zuzana Ožanová byl položen dotaz

Poděkováni ODS

Začal jsem manuálně pracovat v létě roku 1967, kdy mi bylo 15.let. Dnes v roce 2024, listopad musím pracovat stále. Jsem docentem na vysoké škole.Pracuji tedy 57 let. Bohužel musím! Myslíte že je to správné? Důvod je udržení alespoň průměrné životní úrovně. Děkuji za vysvětlení.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Věrchuška a sprostý lid

15:57 Zdeněk Jemelík: Věrchuška a sprostý lid

Do pojmu „věrchuška“ zahrnuji nejen vrcholné představitele státní moci, politické elity-pseudoelity,…