Na jedné straně budou jedinci, kteří budou mít pro sebe moře pitné vody – a na straně druhé žíznivějící miliony, které na ni jednoduše nebudou mít. Jedni budou mít prostředky na skupování celých nemocnic – a jiní nebudou mít na základní léky, aby přežili. Jedni budou mít tolik, aby vytěžili nerostné bohatství celé země – a mnozí další nedají dohromady prostředky, které by zabránily ekologickým katastrofám.

Pokud nějaký systém funguje tak, že produkuje takovéto rozložení, je z logiky věci závadný. Prospívá totiž zájmům minimální části populace – a pro její většinu představuje zhoubu.

Evropa, USA, Rusko, Čína – všichni se potýkají se závažnými sociálními problémy s tím, že u každého je trochu jiná forma – ale přibližně stejná podstata. Kola neoliberalismu se čím dál více zadrhávají. Politické strany nemají v podstatě koho oslovit – a jedna jako druhá se upínají k nadnárodním lobby, jen aby si ještě po volbách škrtly.

Uvažuje se o nových velmocenských paktech – a jen tak na okraj se plánuje ještě větší zastřihávání křidélek těm, kteří již dávno žádná křídla nemají.

Smlouvy jako CETA, TPP a TTIP mají dát ve svých důsledcích zelenou nadnárodním korporacím a jejich cílům, a eliminovat nežádoucí účinky čehosi, čemu se říkalo demokracie a občanské svobody. Tato slova jako taková ještě z našich slovníků patrně nevymizí, ale jejich obsah se vytrácí již dávno.

Na nějaké hrátky občanů na svá práva tu bude bič v podobě arbitráží, v nichž půjde o závratné sumy. Něčemu takovému nemohou „prkotiny“, jakými jsou lidské zdraví, ochrana životního prostředí či zaměstnanecká a sociální práva konkurovat.

Výše zmíněných hrozeb se ovšem neděsíme. Našli jsme si zástupné viníky. Když nejsou po ruce „rudé nebezpečí“ či „židovská otázka“, vypomůžeme si s nepřítelem v podobě islámu. Děsí mě hlasy – a jsou slyšet – které požadují vyhlazení muslimů z Evropy. Které dávají rovnítko mezi islám a terorismus, jako by zde bez problémů nežili pohromadě lidé různých vyznání. Náboženství je v dnešní době pouze zástupným faktorem. Pokud je jeho význam zveličován, děje se tak proto, aby byla překryta otázka sociální. Náboženství je přitom nebezpečné tehdy, pokud se stává ideologií vládnoucích a je redukováno na nástroj, který slouží k prosazení jejich vůle.

Jsme společností rovnítek. Naučili jsme se je dávat tam, kde neobstojí, jen abychom nemuseli jít k podstatě problémů. Dáváme je mezi fašismus a komunismus, mezi nacismus a islám, mezi kapitalismus a demokracii. Srovnáváme nesrovnatelné.

Zatím nám unikají příčiny. Děsíme se v okamžiku, kdy pocítíme hrozbu na vlastní kůži. Ale necháváme bez povšimnutí tisíce a statisíce zmařených životů různě po světě vlivem válek, vykořisťování a potřeby malého procenta lidí vlastnit maximum dosažitelného bohatství, včetně nerostných i informačních zdrojů.
Mlčíme k příčinám a bouříme se proti důsledkům.

Bojíme se migrantů, ale neřešíme podmínky lidí, kterým nic jiného než migrace nezbývá. Dojímáme se příběhem N. Wintona, ale sami nejsme schopni někoho zachránit. Zejména proto, že nejsme společnostmi blahobytu. Srážíme své občany na sociální dno – a některé rychleji.

Podíváme-li se do současné Francie, můžeme slovy antropoložky Douniy Bouzarové konstatovat, že: „Stoupá diskriminace a roste radikalizace. Je to začarovaný kruh.“ Mladí muslimové mají ve Francii mnohem vyšší riziko stát se nezaměstnanými, než mladí nemuslimové.

Můžeme se opevnit neprodyšnými zdmi. Pokud ale nevyřešíme sociální otázku – a budeme vyrábět nové a nové deprivované, vytváříme hrozbu. Vždy se pak najdou ti, kteří budou náchylní k radikalizaci a fanatismu. Zrodí se uvnitř zdí – a budou mezi námi navzdory masivním branám.

Frustrace je silným motorem. Terorismus se nerodí ze vzduchu. Často je odpovědí na teror. Můžeme dokola vyvážet stále ničivější zbraně - ale musíme si uvědomit, že to nejsou poslové míru. Zasejí zlobu a zášť. Čím více mrtvých, čím více zabitých a zmasakrovaných žen a dětí, tím širší je brázda nenávisti. Výsledná setba je potom setbou dračí.

Věci, které se nám nehodí na jevišti, strkáme za oponu. Nezabýváme se důvody a následky bombardování Libye, zastíráme si dění na Ukrajině, kdy se zatím v tichosti řeší nejenom „rozdupaný košíček“ – ale hlavně to, kdo to bude platiti (podobně jako v české lidové písničce).

Jsme ochotni překrucovat historii a relativizovat nacistické a fašistické zločiny. Nechceme si totiž přiznat, z jakého podhoubí vznikají – a komu mají sloužit.

Pokud bychom si to totiž přiznali, nemohli bychom se snadno formovat do šiků, které budou připraveny na nové pogromy. Samozřejmě že ve jménu demokracie a humanity, na jejich ochranu – a jak jinak než v jejich zájmu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami