Posloucháme-li mainstreamová média a díváme-li se na ně, je nám předkládán určitý obraz. V případě ukrajinského konfliktu je záměrně přeskočena etapa, kdy mírumilovný odpor na náměstích přerostl v krvavý masakr. Kdy bylo stříleno do lidí, představitel země byl donucen k útěku a k moci se dostala nikým nevolená vláda, která začala podnikat zásadní rozhodnutí. Tato vláda hluboce rozdělila zemi a vedla k bezprostřední občanské válce.

Ano, část ukrajinského území bylo po referendu připojeno k Rusku. Bylo to ale území, které nebylo historickou integrální součástí Ukrajiny – a kde dnes neumírají civilisté – tak, jako se tomu děje na východě Ukrajiny.

Ukrajina v žádném případě nesměřuje k demokratizaci. Naopak – je svědkem omezování svobody slova, o hnědnutí její politické scény i společnosti již píší i západní renomovaná média, země je v ekonomickém rozkladu a nikomu se nechce do ní investovat s tím, že v ní tyto investice zmizí jako v černé díře.

Dokola je nám opakováno, že nejde o občanskou válku, ale že již více než rok ruské jednotky marně bojují s armádou, která je v rozkladu a verbuje stále mladší ročníky. Mimochodem, kdy začne kyjevská armáda povolávat do zbraně děti?

A zatímco oficiální kolovrátek mele tu svou o ruské agresi, mluví se – a nikoli šeptem – o vyzbrojení kyjevské armády (nemluvě o fašistických praporech, jakým je Azov). Odkud že to vane vítr? Ze západu. My tu válku s Ruskem (která stále neexistuje a v jejíž prospěch není možné sehnat jediný hmatatelný důkaz – kromě určité podpory lidem, kteří se odmítají podřídit vládě, jež u nich ztratila krvelačnou politikou veškerou legitimitu) zkrátka vyvoláme, kdyby na sůl nebylo.

Jistě, že žádná válka nemá své anděly a ďábly -- ale je hrozná na všech svých frontách. Kdo bojuje, dopouští se nutně válečných zločinů – v tom tkví zrůdnost války. Podstatné ovšem je, kdo válku rozdmýchává – a kdo si za žádnou cenu nepřeje, aby ustala.

Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, dolejší, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel svou knihu Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978-80-904423-4-4, 115 s.) uvádí slovy: „Kdo je zastáncem války coby pokračování politiky jinými prostředky a je pro něj „posledním řešením“, ten by měl jít do těch míst, kde po počátečních lžích začnou padat výstřely, vybuchovat bomby a granáty a lidé křičí hrůzou, kde už nikdy nikdo nebude mít svou vlast. … Kdo je pro válku, ten by měl jít tam, kde je válka stále ještě „posledním řešením“.“

Bittner nesepsal nějaký ideologický pamflet – ale sebral zdroji doplněný materiál, který si dovoluje polemizovat s oficiálním pohledem určitých kruhů, který je mnohými médii bez jakýchkoli debat přejímán a šířen.

Speciální kapitolu věnuje Bittner právě selhání médií: „Albrecht Müller píše: „Seznam novinářek a novinářů podobně propletených s elitami by bylo třeba výrazně rozšířit, kdybychom chtěli ukázat kompletní obraz rozsahu vlivu. V mém soupisu chybí Der Spiegel, Spiegel Online, Bild-Zeitung, komerční vysílací stanice a velké regionální noviny. Všude je cítit ovlivňování.“ (Bittner, s. 31).

Bittner poukazuje na fakt, že selhání Západu a lživé mediální kampaně jsou si vědomy i mnohé západní politické špičky. Například bývalý generál NATO, Harald Kujat, poznamenává: „Musíme se stavět opatrně nejen k tomu, co říká Rusko, ale i k tomu, co říká Ukrajina a, bohužel i k tomu, co říká Západ…“ (Bittner, s. 37).

Řada médií ovšem neškodí pouze dezinformacemi, ale zvláště tím, co zamlčuje. „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27).

Někteří z nás po éře Bushů, proložené neslavným působením Clintonovým, za nějž došlo k ostudnému a bezprecedentnímu bombardování Bělehradu, vkládali své naděje do prvního prezidenta USA černošského původu, který sliboval určitou návaznost na M. L. Kinga a který v Cestě za sny mého otce vyjadřoval vizi demokratičtější společnosti, která nebude pod tlakem nadnárodních společností. Jaká je realita? „Americký sociolog Norman Birnbaum píše o prezidentovi a USA: „Obama, na kterého bylo v počátcích jeho kariéry v Německu a v Evropě nahlíženo tak pozitivně, je zajatcem impéria. Jistým způsobem je nedobrovolným (a stále unavenějším) zajatcem. Možná se chce pokusit osvobodit, možná ne… Existuje mnoho Američanů, a to i ve Washingtonu, kteří by uvítali demonstraci evropské nezávislosti“.“ (Bittner, s. 42).

Ať je pozadí jakékoli, realita je taková, že se USA sice dočkaly prvního prezidenta černošského původu, ale pro sociálně vyloučené se toho mnoho nezměnilo. Stále vidíme čtvrti chudých a bezperspektivních – a často jsou tyto čtvrti černošské. Těmto lidem chybí jakákoli naděje na lepší vzdělání jejich dětí i na vybřednutí z kruhu kriminality, drog a násilí. Rasová nesnášenlivost neutichla. I v Americe jedenadvacátého století zuří pseudorasová, protože primárně sociální, válka. Občané doufali, že zvolili tvář změny, ve skutečnosti ale zvolili masku, která zakrývá problémy, jež měly být vyřešeny. Ať měl Obama jakékoli sny, nyní se realizují spíše v podobě noční můry.

Za Putinovu „pátou kolonu“ asi budeme jen těžko považovat osm bývalých spolupracovníků tajných služeb USA, kteří varují před válkou s Ruskem s tím, že údajné důkazy připomínají situaci před útokem na Irák v roce 2003. Bývalý důstojník CIA, Raymond McGovern, mimo jiné uvádí: „Média již nefungují jako čtvrtá moc. A to je největší a také nejnebezpečnější změna, kterou jsem během svých jedenapadesáti let ve Washingtonu zažil: Již nemáme svobodný tisk... V otevřeném dopisu německé spolkové kancléřce se praví: „Jestliže fotografie, které zveřejnily NATO a USA, představují nejlepší existující „důkaz“ ruské invaze, pak roste naše podezření, že bylo vynaloženo velké úsilí snažící se posílit argumenty, že jednáním NATO na nejvyšší úrovni přísluší s jistotou pohlížet na Rusko jako na provokaci. Caveat emptor je výraz, který jistě znáte. Stačí asi jen doplnit, že bychom měli být velmi opatrní s ohledem na to, co Rasmussen nebo dokonce ministr zahraničí USA John Kerry chtějí prosadit“.“ (Bittner, s. 67-68).

Toto jsou jen střípky z poměrně důkladné mozaiky pečlivě mapující ukrajinskou krizi až k dnešním dnům.

Jsem přesvědčen, že podobnými knihami bychom se měli zabývat – minimálně se být schopni nad jejich obsahem zamýšlet. Obávám se však, že u některých by se jednalo o pouhé házení hrachu na zeď – a to plnými hrstmi.

Přečteme-li si například článek „Levicoví amišové“ od A. Mitrofanova (Právo, 9. 2. 2015), dozvíme se, jak jsou levičáci, kteří odmítají protiruskou a protiputinovskou propagandu, pomýlení – a jak vlastně pošlapávají vše levicové: „…Proč to všechno vyprávím? Proto, že naše levice se až tak v postojích k téže krizi neliší. KSČM sice vypracovala teorii, že věřit se nemá ani RF ani USA, ale jakýmsi řízením osudu jí to v konkrétních věcech pokaždé přeskočí ke kremelským věžím… V St. Louis jsem viděl amiše, příslušníky sekty, která se dobrovolně izoluje a žije striktně podle pravidel z hodně zašlých časů. Amerika je ovšem velká, mohou se ukrýt do svých osad mimo důležitá centra a vedou to tam po svém. Naše levice amiše často připomíná. Jenže my jsme na nebezpečné křižovatce.“

Na nebezpečné křižovatce vskutku stojíme. Jenže nečelíme „Mnichovu“, kdybychom ustupovali Rusku, ale čelíme „Mnichovu“, kdy ustupujeme kyjevské vládě a přiléváme válkychtivý oheň do doutnajícího požáru.

Neměli bychom se spoléhat na morálnost takzvaných intelektuálních kruhů. Zatímco byli v Evropě spisovatelé a novináři, kteří před Hitlerem emigrovali či kteří šli bojovat do španělské občanské války, našli se jiní, kteří na něho a jeho Mein Kampf psali o několik let později oslavné ódy. A mohlo jít o jinak významné literáty, jejichž dílo má i dnes co říci. Ovšem i takoví selhali.

Jejich selhání lze částečně omluvit brutalitou doby, která je do jisté míry semlela. Proč ale dnes selhává řada žurnalistů, o nichž patrně v učebnicích našich dětí a vnuků významnější zmínka nebude (pokud tu tedy ještě nějací budou)? Proč ta jednostranná umanutost, která nechce slyšet protiargumenty – a odmítá se jimi zabývat jako „ruskou propagandou“?

Je zřejmě symbolické, že pokud se již tito novináři hlásí k nějaké levici, potom k té vykastrované, která si z levicového programu ponechala snad jenom název, jak je to patrné u Hollanda, u PASOKu či u české sociální demokracie pod vedením B. Sobotky. Tato levice podporuje fiskální pakt, splácení dluhu přesouvá výhradně na ty, na něž má mocenské páky (aniž dalšímu zadlužování zabrání), a horuje za transatlantické smlouvy jako záchranu demokracie, i když jsou zde oprávněné obavy, že podpisem těchto smluv naopak poslední zbytky demokracie v Evropě odbouráme.

Nedejme na pseudointelektuální kruhy. Neopírejme se o postoje spisovatelů a herců, ani těch nejzvučnějších jmen. Shánějme se po maximu relevantních informací. Je to nesmírně důležité. Již proto, že i na našem hlasu může záležet. Jediná – shakespearovsky tragická – otázka zůstává: Bude to hlas míru, nebo války?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.