Paradoxem je, že dění na Ukrajině třicátá léta skutečně v řadě ohledů připomíná. Až na to, že dnešní Rusko není Hitlerovým Německem a dnešní Ukrajina Československem třicátých let.

Zato zde však máme stát vnitřně hluboce rozdělený – a v mnoha ohledech připomínající Frankovo Španělsko.

Sledujeme zemi, kde sociální rozměr odporu zdola byl umlčen silnou rukou hnědého proudu, jehož bojůvky získávají na intenzitě. Pluralita názorů se zde nepěstuje a vrcholní představitelé tohoto státu vědomě překrucují historii. Minulou i současnou. Jedině tak je možné, že se dozvídáme o napadení Německa Sovětským svazem. Tento výklad dějin je šťastný asi jako slavná pasáž hodnotící způsob léta ve slavném Vančurově románu. A stejně pravdivý, jako když ukrajinský parlament prohlásil současné Rusko za agresora. To by přece nebylo, abychom to Rusko nějak do války, o níž již dobrý rok mluvíme, nezatáhli.

Nejtragičtější na tom celém je, že zde chybí argumenty, jež by něčemu podobnému vystavili své jasné NE. Evropa selhává – podobně, jako selhala ve zmiňovaných třicátých letech. Tehdy byl jistým kruhům Hitler dobrý, hlavně že představoval protiváhu k obávanému „rudému nebezpečí“.

Jsme nepoučitelní, neboť ty samé kruhy dnes vyrábějí propagandu, jak je ten Rus proradný a zákeřný (na ruské dobrovolníky bojující na způsob interbrigád ve Španělsku nahlížíme jako na statisícovou ruskou armádu) a jak vlastně žádné projevy fašismu na Ukrajině nejsou. Prapory typu Azov jsou nejspíše „humanitárními kordony“ šířícími lásku a demokracii.

Je na pováženou, že kromě řecké Syrizy (za předpokladu, že bude u moci) evropské vládní strany proti obhajobě a bagatelizaci fašismu nevystupují.

Podle prvního náměstka vyšetřujícího oddělení Ministerstva vnitra Ukrajiny, Vitalije Sakala, první oběti na Majdanu nezemřely následkem střelby policejních složek.

„Naše zažrané rusobijce“ ovšem ani podobné zprávy nenahlodají v jejich neotřesitelné víře (nebo snad tomu sami nevěří?), že Putin chce obsadit celou Evropu s tím, že dnes už musí být přinejmenším někde v Belgii a zítra bude v Portugalsku.

Pokud se chce někdo ovšem pasovat do role nezávislého novináře či politologa, měl by si umět klást otázky a měl by se umět zamýšlet bez hysterie a předsudků. V první řadě by měl takový člověk trvat na důsledném prošetření všech událostí, od nichž se odvíjí dnešní bezútěšný stav. Jenom těžko můžeme posuzovat krymskou otázku, pokud nevíme, co vedlo ke krvavé proměně Majdanu a čí režie odstartovala spirálu neskutečné bolesti a stupňovaného násilí. Měli bychom trvat též na prošetření oděského masakru a pod koberec bychom neměli zamést ani okolnosti sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou. Zajímat by nás měly zprávy o hromadných hrobech a okolnosti vraždění v Mauriopolu.

Bylo by obludné (je obludné), jestliže si vystačíme s apriorním konstatováním, že vše má na svědomí Putin. K čemu nějaká presumpce neviny, k čemu pochybnosti?

My přece máme jasno, i kdyby výsledný obraz z daných střípků tisíckrát nešel poskládat. Přiznejme si ovšem, že mainstreamu o nějaké hledání pravdy jednoduše nejde. Vždyť platí pravidlo, že se zpívá písnička chlebodárce – žádná jiná.

Na našem domácím písečku pak bohužel platí, že jsme často turečtější než Turek – a nepochybuji o tom, že se najde řada zavilých komentátorů, kteří i v americkém tisku odhalí „ruskou pátou kolonu“.

Evropská unie zatím vrhne všechny síly na to, aby zcela zdiskreditovala a odepsala řeckou Syrizu, která usiluje o její reformu (že by o reformu nereformovatelného?) a která vystupuje proti oligarchizaci Evropy a proti její jednostranné protiruské politice. Její vítězství vnímají představitelé EU jako hrozbu – kterou naopak nespatřují v Jaceňukovi s Porošenkem.

Syriza pak stojí na rozcestí, zda přistoupit na kosmetické úpravy v podobě prodloužení lhůt pro bičování řeckých ponížených, nebo zda proti fiskálnímu paktu nesmiřitelně vystupovat a nenechat se „zglajchšaltovat“ jako běžné sociálně demokratické strany. Jestli něco evropská levice nepotřebuje, tak další pseudolevici. Ta by ji totiž pouze paralyzovala.

Jako zloděj, který nabádá k chycení zloděje, se chovají ti, kteří volají po napadení agresora, v jehož roli jsou však oni sami. Válečná ekonomika, ekonomicky zplundrovaná země, rozbujelá korupce, omezovaná svoboda slova, šíření strachu, fašistické bojůvky, stupňování nereálných požadavků za účelem vyvolání války. To tu již skutečně bylo. Pro všechny, kteří se křižují před Ruskem, je tu ovšem zcela zřetelný vzkaz, že v těchto dnech je peklo někde úplně jinde. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami