Světové automobilky si stěžují na nedostatek čipů. Problém dorazil i do České republiky, kde Škoda Mladá Boleslav začala „odkládat“ nedodělané vozy na pronajatou plochu letiště v Hradci Králové; k jejich dokončení scházejí čipy. Zdražily i některé počítačové součástky, třeba grafické karty.

Svět se zajímavým způsobem změnil. Dříve se za kritickou součást ekonomiky považovala ropa, na jejíž produkci a dovozu byly nejvyspělejší státy světa silně závislé. Nedávné dějiny Perského zálivu podle toho také vypadaly, jedna invaze a válka střídala druhou. Dnes to vypadá, že ropu na seznamu nejdůležitějších obchodovatelných komodit světa vystřídaly právě čipy.

Na rozdíl od ropy ovšem nelze nedostatek čipů řešit jejich těžbou v Texasu či v obou Dakotách. A největší producent světa sídlí a vyrábí v místě, které z hlediska světové politiky taky není zrovna poklidnou zahradou. Na Tchaj-wanu. (Některé továrny TSMC jsou i mimo Tchaj-wan, ale know-how a výroba nejpokročilejších modelů se koncentruje právě tam.)

Velice zajímavá situace, není-liž pravda? Budou z toho další invaze a války, nebo budou velmoci chodit kolem největších továren po špičkách?

Automobilky zaspaly

Omezíme-li se konkrétně jen na automobilky, ty si za svoji situaci mohou tak trochu samy. Loni totiž zrušily velkou část svých objednávek čipů, protože se v covidové epidemii obávaly poklesu odbytu nových aut. A protože princip dodávek „Just in Time“ (JIT) je v automobilové branži svatý, neměly zásoby pro okamžik, až se výroba zase obnoví.

Jenže JIT vyrostlo v dost specifických podmínkách, kdy gigantická automobilka může svým subdodavatelům nadiktovat, co se jí zachce, a oni nejsou v pozici něco namítat. Vyrábíte-li nějakou vysoce specializovanou součástku pro jeden koncern, má vás ten koncern obchodně v hrsti, i když jste formálně nezávislé s. r. o. A zavolá-li vám jejich manažer a řekne „skákat“, budete skákat pěkně podle rozkazu; snaživější typy si rovnou pořídí trampolínu. Velké automobilky zkrátka nejsou příliš zvyklé slyšet od svých dodavatelů slovo „ne“.

Najednou si zvykat musejí, protože když teď zase stoupla poptávka po autech, přišly automobilové firmy za výrobci čipů a zjistily, že … kapacita výroby je plně vytížená, protože o co menší byla poptávka po autech, o to více se za epidemie prodalo počítačového vybavení všeho druhu. „Čipaři“ mají zákazníků plno, sotva je stíhají uspokojovat, a automobilové továrny se musejí zařadit do fronty a čekat, až se výrobní linky zase uvolní. S vyhlídkou na dodávky čipů až za dlouhé měsíce.

Přitom je zajímavé, že zrovna Toyota, která svého času koncept „Just in Time“ razila jako první, s nedostatkem čipů zatím problém nemá. Má totiž svoje vlastní rezervy. Příčina je ta, že po japonském cunami roku 2011 měli v Toyotě svoje vlastní zásobovací problémy, které zbytek světa neřešil. Po jejich zvládnutí prostudovali svoje zásobovací řetězce, identifikovali všechna slabá místa a došli k názoru, že mít zásobu čipů pro strýčka Příhodu je dobrá věc. A to se jim nyní velice vyplatilo.

Nejmodernější čipy vyrábějí jen dvě firmy

Můžeme se jemně posmívat krátkozrakým automobilkám, ale fakt je, že v problémech nejsou zdaleka samy. Vězí v něm i spousta dalších podniků.

Aniž by to bylo navenek moc vidět, různé dříve mechanické součástky (termostaty, časovače, spínače) byly během posledních dvaceti let nahrazeny elektronikou. Pro dopravního inženýra z roku 1960 by určitě bylo překvapením, kolik čipů má dneska taková moderní tramvaj, a že jsou potřeba i k elementárním úkonům typu otevírání dveří. To samé se týká vysavačů, varných desek, praček, toustovačů atd., atd. Dříve kompletně mechanické stroje se změnily ve specializované roboty, i když jejich vnější forma zůstala podobná. Někteří inženýři ten vývoj chválí, jiní zase říkají „starý dobrý parní stroj“, ale vesměs se shodují na tom, že je to globální trend, se kterým se nedá nic moc dělat. Tím pádem teď vázne výroba spousty produktů.

U současného nedostatku čipů by se dalo teoreticky čekat, že se tu otevře brána pro další konkurenty – výrobce, kteří využijí zvýšené poptávky a růstu cen k tomu, aby začali dodávat. Prakticky zůstaly v elitní skupině výrobců těch nejmodernějších čipů už jen dvě firmy – korejský Samsung a tchaj-wanská TSMC. Třetí možný kandidát, americký Intel, poněkud technologicky pokulhává, i když teď v Intelu vyměnili ředitele a pokusí se zpoždění zase dohnat. Všichni ostatní výrobci hrají druhou a nižší ligu.

Proč? Protože vyrábět čipy, zvlášť ty špičkové, vyžaduje vložit obrovskou finanční investici do továrny, jejíž vybavení každých pár let zastará, a ještě navíc sehnat kvalitní inženýry se zkušenostmi z praxe, kterých se po světě nepoflakují žádné stovky a tisíce, a které, když už vůbec hledají novou práci, se vám samozřejmě nejprve pokusí „vyfouknout“ právě ten Samsung, TSMC nebo Intel. To jsou tak masivní překážky pro vstup na trh, že je jen tak někdo nepřekoná. Stojí za povšimnutí, že v té nejvyšší kategorii výrobců čipů zatím nefiguruje žádná čínská firma; patrně je postup na tuto úroveň těžký i pro Čínu, která má zdrojů dost.

Bohužel tam není ani žádná firma evropská, i když drobnou útěchou může být, že aspoň supersložité vybavení pro EUV litografii se vyrábí v Nizozemsku. Intel prý nedávno nabídnul EU, že postaví továrnu na čipy na evropské půdě, pokud na ni dostane dotaci osm miliard eur. V Americe, která začíná být ze strategické situace také poněkud nervózní, investuje Intel do dvou továren 20 miliard dolarů.

Ochrání Tchaj-wan výroba čipů před Čínou?

Zajímavá otázka je, nakolik by stavba nějaké nové továrny na opačném konci světa vůbec proti této strategické závislosti pomohla. Toto není pěstování kaučukovníku, které se dá provozovat nezávisle na zbytku světa. Výroba čipů má také svůj vlastní logistický řetězec, který se vesměs koncentruje v jihovýchodní Asii, protože právě zde se nacházejí ty současné továrny.

Kdyby se tam přece jen něco semlelo, dokázala by izolovaná továrna na jiném kontinentě vyrábět i nadále, aniž by z krizové oblasti něco důležitého dovážela? Těžko říci; i technologický gigant Apple narážel při pokusu vyrábět notebooky Mac Pro v Americe na takové detaily, jako že nikdo z amerických výrobců nebyl schopen dodat určitý typ šroubků v adekvátním množství. Zjišťovat něco takového až pod tlakem krize by jistě byla velká zábava.

Na druhou stranu, ono to z hlediska těch velmocenských vztahů mezi Čínou a Amerikou může být i dobře. Tenhle druh křehkosti obchodních řetězců funguje oběma směry. Pokud víte, že nějakou tu fabriku musíte dobýt zcela netknutou včetně lidí, a víte také to, že protivník ji v případě hrozící porážky zničí a ty lidi si bude hlídat, máte důvod se do té invaze nepouštět a omezit se na obvyklé diplomatické výhrůžky.

Na třetí stranu, když se člověk podívá, jak svého času Německo a Rakousko-Uhersko vklopýtaly do první světové války, i když věděly, že jim hrozí odříznutí od světového námořního obchodu, a tím pádem od 90 procent zdrojů planety, tak ten racionální optimismus není možná úplně na místě.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.