Pokud se vám zdá tato skupina společensky i jakkoliv jinak zcela neslučitelná, vězte, že společného toho mají mnoho: jsou to totiž spolužáci. 

Všichni výše jmenovaní získali titul na Univerzitě Jana Amose Komenského - soukromé vysoké škole, kolem níž se v posledních dnech strhla stejná mela, jako druhdy kolem plzeňské právnické fakulty.

A zatímco plzeňská škola se po skandálu z ohromující ostudy jakž takž oklepala a jede dál, univerzita Jana Amose Komenského se právě teď ocitla v jejím ohnisku a v klidu dál patrně nepojede - určitě přijde o obor speciální pedagogika - učitelství, navíc však bude muset bojovat o holou existenci, protože Akreditační komise zároveň oznámila, že připraví "podklady pro podnět k odejmutí státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola".

To zaskočilo jak vedení soukromé univerzity, tak ministra školství. Akreditační komise totiž dosud působila spíš jako starý pes, který je slepý, sem tam štěkne, leč ke kousnutí má daleko, přestože by k němu už mnohokrát měl - vlastně měla - dost pádných důvodů.

V případě Univerzity Jana Amose Komenského by ony důvody s přehledem naplnily vagón - škola vzbuzovala pochybnosti už v minulosti a o praktikách, jež na ní panují, neustále se obměňujícím pedagogickém sboru i o tom, že na ní může titul bez problémů získat i ten, kdo by jinak těžko udělal maturitu, si cvrlikali vrabci na střeše.

A nejen oni - o Univerzitě Jana Amose Komenského a o jejích vzdálených detašovaných pracovištích, kde se studovalo jen o každém druhém víkendu a někdy ani to ne, rozsáhle psala i média.

Např. Server aktuálně.cz už před 4 lety přinesl velkou reportáž z jedné z takových poboček, ležící na moravskoslovenském pomezí, v malebném Starém Hrozenkově. Tam tehdy "absolvovali" a bakalářský a poté i magisterský titul získávali jedinci zabývající se vskutku širokým spektrem činností - zelináři, pochybní obchodníci a vůbec kšeftaři zbožím všeho druhu.

A to stejně rychle, jako kdysi na plzeňských právech, kde bylo možno za tučné bakšišné, přidané ke školnému, absolvovat za půl roku to, co na jiných vysokých školách trvá nejméně roky čtyři.

Akreditační komise nežije ve vzduchoprázdnu, a pokud její letitá předsedkyně Vladimíra Dvořáková občas čte noviny, jakože určitě čte, musela si už tenkrát povšimnout, že se školou není něco v pořádku. 

A oč hlubší bylo tehdy mlčení Vladimíry Dvořákové, o to hlasitější jsou teď její výhrady, docházení do médií a čílení se nad neuspokojivým stavem poměrů na této podivuhodné vzdělávací instituci.

UJAK ale existuje už od roku 2001 a i Vladimíra Dvořáková si musela všimnout, že se z ní postupně stala největší soukromá vysoká škola v republice, na níž studovalo i 10 tisíc studentů. Kdyby akreditační komise už dříve dělala, co ze zákona dělat má, nemusela celá kauza UJAK dojít tak daleko.

Vedení této školy má teď vlastně pravdu, když tvrdí, že záměr Akreditační komise požádat o odnětí oprávnění je v naprostém rozporu s jejími předchozími kroky. Jenže škola má už příliš mnoho studentů a také hodně mediálně viditelných studentů.

Ministr školství Marcel Chládek říká, že je teď prvořadé postarat se hlavně o ně. Otázka, zda státní souhlas odejmout, bude podle něj aktuální za půl roku či rok, zdůraznil však, že se doporučením Akreditační komise bude řídit. Ale nakonec určitě vše dobře dopadne.

Studenti dostudují, tituly jim zůstanou, se školou už se to nějak zaonačí a Česko si upevní čelní pozici na světovém žebříčku největšího množství vysokoškoláků v poměru k počtu obyvatel.

Je krásné, že jsme národem inženýrů a magistrů, koho zajímá, že tomu úroveň vzdělanosti neodpovídá ani náhodou. Jednou to ale i u nás bude muset dopadnout, jako ve Spojených státech: tam o kvalitě vysoké školy či univerzity jasně svědčí už samotný její název. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.