Proč mě většina bude chtít zaškrtit? Sáhnu totiž na ikonu. Troufnu si říct takovou sprosťárnu, jako že stát by na sport neměl dát ani korunu. Tak co – kolik procent lidí už prská?

Hele – možná se durdíte, ale podívejme se na to racionálně. Když před několika málo dny Ester Ledecká získala nečekanou zlatou medaili na Olympiádě, objevil se na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů článek, který vzdychal nad tím, že stát sportovce málo podporuje:

„...pod obrovskou euforií ze senzačního triumfu (...) se skrývá smutek. Smutek z toho, že její sobotní zlato je jen dalším důkazem neexistence státního systému na výchovu sportovců. Že za velkými triumfy tu často stojí projekty oddaných a „bláznivých“ rodičů, protože jiná cesta k úspěchu nevede...“

Řeknu vám to asi takhle: První dojem je, že stát chudákům sportovcům hází klacky pod nohy. Jenomže když si to přeložíme do praxe, vlastně se nám pisatel snaží sdělit přibližně toto: Všichni daňoví poplatníci, a to i ti, které sport absolutně nezajímá, by ze svých daní měli financovat jakýsi státní systém či agenturu. A tento systém by dělal dvě věci:

Zaprvé by peníze od daňových poplatníků hodně rozkrádal. Protože to je definiční znak zacházení s veřejnými penězi. Stát při nejlepší vůli neumí korupci zničit, maximálně ji tak umí omezit. Vzpomeňme na kauzu Pelta.

A zadruhé by se tenhle státní systém trochu snažil vybranými penězi financovat soukromou sportovní kariéru několika vyvolených sportovců.

Protestujete, že mluvím o několika vyvolených, protože byste raději, aby snad stát podporoval všechny dětičky, aby například měly zdarma sportovní kroužky? Už to vidím! Čím víc organizátorů, lektorů, kroužků, zařízení by bylo do systému zapojeno, tím snadněji by se peníze ztrácely. To je zase definiční znak korupce. Tyhle „systémy podpory“ a „bezplatné přístupy“ k tomu a onomu jsou vám zajímavá věc: V ČR máme údajně bezplatné školství. A všimli jste si, kolik rodičů si v září musí brát spotřebitelské úvěry, aby zvládli dětem ufinancovat základní vybavení do školy v podobě tašky, penálu, bačkůrek, cviček, oblečení na tělocvik, převlečení do družiny... a tak dál? Ono bezplatné školství je celkem drahá sranda. Takže asi tolik k bezplatnému sportu.

Celý státní systém by se nutně smrsknul na dotování několika málo exemplářů sportovců. Jakých sportovců? No přeci těch, o kterých by systém usoudil, že jsou hodní toho stát se veřejným majetkem a "národním pokladem".

A víte co? Skoro bych se vsadila, že zrovínka Ledecká by tímhle státním sítem stejně nejspíš neprošla. Proč? Protože stát by měl velký mentální problém podporovat někoho, kdo není dostatečně stádní. Tedy někoho, koho již v minulosti, ještě jako dítě, zkoušel šikanovat kvůli tomu, že má domácí vzdělávání. Někoho, kdo je natolik sebevědomý, že dokáže nahlas říct, že není povinen bavit se s veřejnoprávními novinář. Nene, takové rebely stát nerad. Stát rád někoho zadotovat, aby se ten dotovaný pěkně zařadil do lajny a následoval státní pravidla. (Kontrola nad veřejnými penězi musí být, no ne?) Jenomže zařadit se do lajny a dělat věci stádně automaticky znamená dělat je průměrně. Je to vlastně taková inkluze. Ti nejlepší i nejhorší všichni do jednoho tavícího kotle. Je to zničení všech individuálních talentů.

A teď to nejdůležitější: Proč si kčertu někdo myslí, že zrovna sport by měl být tím jediným druhem zábavy či profese, který by měli hradit všichni daňoví poplatníci? Proč by olympijský sólista měl být důležitější než operní sólista? Jeden z mých malých synů má hudební nadání. Je to pro Šichtařku celkem šichta koupit mu klavír, koupit mu ukulele, vozit jej po večerech k učiteli, brát ho pro inspiraci na koncerty, dokonce se s totálním hudebním antitalentem, v dospělém věku a při práci sama začít učit hrát, aby mu mohla poradit. A teď najděte pět rozdílů proti podpoře malého sportovce. Dalšího syna zase zajímá astronomie. Měla bych přijít za státem s nataženou rukou, aby mu koupil dalekohled?

Přiznejme si to už konečně: Sport je individuálním rozhodnutím každého. Každý může tvrdit, že zrovna jeho koníček či profese jsou „důležité“. Ale v realitě není nic jako veřejný zájem sport. Je jen soukromý zájem sport.

A proč tedy lid tolik volá po veřejném financování zrovna u sportu? Protože je v tom skryta ta nejhlubší podstata socialistického uvažování: Všichni dají několika lidem peníze, těch několik lidí vyhraje medaile, a ty medaile budou zase všech. Celý národ se z těch kousků zlata bude radovat a bude je považovat za svou zásluhu. I když není. O tom to je – vlastně to je podvědomý pokus zestátnit tyhle individuální úspěchy.

Ale vždycky to byli a vždycky to budou jen "blázniví" rodiče, kteří budou mít sílu vzepřít se unifikujícímu státnímu systému a kteří ve svých dětech rozvinou ty skvělé talenty. Stát do toho nemá co kecat a vnucovat svou představu dobra. Stejně to neumí.