V létě si Britové odhlasovali Brexit a byl z toho pěkný humbuk. Ovšem co na tom všem bylo nejzajímavější, to byly velmi agresívní reakce čelných představitelů EU. Mezi nimi zvláště dominovali svou nesmiřitelností a viditelnou uražeností Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu, a Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise. Společným jmenovatelem těchto reakcí byl postoj, že „zadarmo to Britům nedarujeme“.

Pan Schulz konkrétně na téma britského referenda o vystoupení z EU řekl: „Není filosofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu.“ Jo tak. Podle nejvýš postaveného člena nejvyššího evropského napřímo voleného orgánu „není filozofií EU“, aby byla respektována vůle většiny, která dotyčné pány volí... Tohle je demokracie?

Jen krátce předtím, v květnu 2016, šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker ve vší vážnosti směrem k premiérům členských států EU zase prohlásil: „Příliš posloucháte své voliče. Chovejte se raději jako Evropané na plný úvazek.“ Aha, takže volení zástupci lidu příliš poslouchají své voliče, a to je špatně? Nemáte pocit, že to nápadně připomíná rétoriku fašistů či bolševiků?

Ale budiž, pořád by se dalo říct, že do čela EU bylo odloženo jako do trafiky pár vejlupků, kteří se tak docela neorientují v tom, ve kterém historickém období se právě pohybují. Naivní občan by mohl zadoufat, že stačí, aby v Evropě proběhlo pár národních voleb, stará garda politiků se vymění za novou, a bude to v cajku. Koneckonců příštích dvanáct měsíců skýtá jakousi naději, protože v Evropě budou suprvolební: Od Rakouska a Itálie, přes Nizozemsku až po Německo. Jenomže, mezi námi, tohle mě vlastně zdaleka tolik neděsí.

Nejhorší totiž je, že svoboda a demokracie mizí nejen z chování těch, kdo jsou zrovna u moci; to je ještě celkem častý jev. Mnohem horší je, že mizí z myšlení celé společnosti.

Původně bohulibá myšlenka, že budeme chránit menšiny, se totiž podivně zvrtla. Menšiny už v minulosti projevily sklon svou ochranu víc a víc využívat, pak zneužívat, a pak začaly svá nově získaná privilegia považovat za nárok a právo. A začaly se cítit privilegované nad většinovou společnost. Pocit jakési nadřazenosti tak vybublal na povrch ve velké řadě duší. Nejnebezpečnější z nich je však pocit jakési intelektuální nadřazenosti.

Vlastně tenhle trend sílí už velmi dlouho, ale v úplné nahotě se ukázal krátce po referendu o Brexitu. Tehdy média zaplavily komentáře, v nichž komentátoři, z nichž jasně čišel právě onen pocit nadřazenosti, tvrdili, že pro Brexit hlasovali jen staří, nevzdělaní, hloupí a chudí. A na sociálních sítích se dokonce začaly objevovat vážně míněné názory, že volební právo by mělo být omezováno podle dosaženého vzdělání.

Když v Americe byl prezidentem zvolen Donald Trump, situace se v bledě modrém opakovala. Jenomže teď už nešlo jen o komentáře v médiích, ale šlo přímo o davy demonstrantů v amerických ulicích. A na sociálních sítích zase nemálo šílenců spekulovalo o zavedení „stanného práva“, které prý „zabrání předání moci Trumpovi“. Opět těmto úvahám vévodí myšlenka, že Trumpa volili hlavně nevzdělaní primitivové, a tudíž „je to všechno špatně“.

Jak „špatně“? Nebyl snad americký volební systém doslovně po století neměnný, a tedy odsouhlasený a domluvený cenou společností? Jestli je nebo není „vhodný“ je věc jiný; podstatné je, že na něm vždy panovala celospolečenská shoda. A domluvená pravidla hry se v demokracii zpětně prostě měnit nedají. Prostá skutečnost, že Trump byl zvolen v demokratických volbách, však zjevně nedokáže zabránit nemalé skupině lidí věřit, že na rozdíl od ostatních jejich názor má větší váhu. Že jsme si sice zkrátka tak nějak všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější.

A jsme snad na tom my v ČR jinak? Nadávat na prezidenta není nic divného; spíš by bylo divné, kdyby každý politik neměl své příznivce i své odpůrce. Stěžovat si, že se mi nelíbí to a ono chování nebo rozhodnutí prezidenta, je také zcela přirozené. Ale pořádat petice tvrdící, že prezident není můj prezident, je asi tak chytré, jako když Jean-Claude Juncker nabádal premiéry EU, aby začali ignorovat své voliče.

Jednou jsme si vybrali přímou volbu prezidenta. (Ne, nemyslím si, že přímá volba prezidenta je optimální v zemi, kde prezident má spíš obřadní úlohu a silnější roli hraje premiér.) A když už jsme si vybrali přímou volbu a v ní prezidenta podle dopředu dohodnutých pravidel zvolili, je prezident prezidentem. (Ne, nebráním prezidenta, mám na něj svůj vlastní názor.) Jde zkrátka o princip.

Tvrzení: „Já jsem inteligentnější než ten okolní plebs, a proto mám právo tvrdit, že prezident by prezidentem navzdory demokratické volbě neměl být“ nesvědčí o tom, že dotyčný je na vyšší úrovni než jeho okolí; svědčí naopak spíš o jeho nevzdělanosti.

Zábavnou třešinkou je, že ti, kdo se nejvíc proti svobodné volbě vymezují, často tvrdí: „V roce 1989 jsme přeci bojovali za svobodu a demokracii, a teď obojí končí!“ Houbeles. To jste jen nepochopili, co ta hesla znamenají. Býti svobodný a žíti v demokracii totiž neznamená, že svět se bude točit podle mého přání a že já jako menšina většinu na ulici přeřvu.