Zeman v tomto duchu nehovoří poprvé, již v minulosti dal několikrát najevo, že proti teroristům je třeba preventivně vojensky zakročit na jejich území. Politiku preventivního úderu nesměřoval jen na teroristy, před časem vyjádřil názor, že je pro bombardování íránských jaderných zařízení, čímž se tehdy zařadil po bok těch nejkonzervativnějších izraelských jestřábů. Ve své dnešní řeči se navíc zasadil o použití „moderních technologií, např. bezpilotních letounů“, jež jsou v současnosti nasazovány zejména USA např. v Iráku, Pákistánu, Somálsku nebo Jemenu.

Prezident ve skutečnosti zastává v této otázce politiku „hašení požáru“ a neuvědomuje si správnou posloupnost příčiny a následku, akce a reakce. Na konferenci hovořil mj. o „akci, která by eliminovala v zárodku výcvikové tábory teroristů (…)“. Problém je v tom, že z těchto „zárodků“ již dávno vyrostly skupiny extrémistů – dílem po bombardování na Afghánistán koncem roku 2001, dílem invazí „koalice ochotných“ do Iráku v roce 2003. Cílené bombardovaní a využívání nejmodernějších vojenských prostředků se děje nejen dnes, ale dělo se i v minulosti. Jak známo, násilí plodí násilí a i cílené bombardování a používání dronů se neobejde bez civilních obětí. I tyto oběti jsou jedním ze zdrojů, které živí terorismus.

Jak uvádí server thebureauinvestigates.com, podnikly USA v letech 2009–2014 na území Pákistánu, Jemenu a Somálska přes 390 útoků drony. Zahynulo při tom přes 2400 lidí, z toho údajně až 273 civilistů. Server v souvislosti s tím uvádí příklad nasazení těchto mobilních vojenských zařízení na podzim roku roku 2006, kdy několik dronů zasáhlo náboženskou školu v pákistánském Badžúru na hranicích s Afghánistánem, přičemž měly zlikvidovat tehdejšího 2. nejvyššího velitele al-Kájdy A. Zavahrího. Tehdy zahynulo nejméně 68 dětí. Přestože podle média útoky moderních dronů bývají mnohem přesnější než v době, kdy byl prezidentem G. W. Bush (v roce 2013 nebyla v Pákistánu hlášena žádná civilní oběť), všechny tyto oběti bychom měli mít na paměti, když analyzujeme příčiny nárůstu radikalismu na Blízkém východě nebo v severní Africe. Jen na okraj, v Afghánistánu zahynulo během let 2001–2014 podle serveru costsofwar.org až 21 000 civilistů. Dívají se vojenští a strategičtí plánovači v USA a jinde na oběti jen jako na „collateral damage“, nebo jsou to pro ně lidé se jmény?

K probíhající letecké kampani proti teroristům odstartované v září minulého roku se v tomto smyslu vyjádřil i generální tajemník Pan Ki-mun. Ten v listopadu minulého roku upozornil na to, že letecké útoky (včetně použití dronů) proti teroristům se samozvaného Islámského státu nemohou stačit. Ve své zprávě rovněž poukázal na nejméně 50 civilních obětí, které zahynuly od září do listopadu 2014 v Sýrii, přičemž celkem zde bylo za toto období zabito 865 lidí. „Vojenská kampaň sama o sobě by mohla vést k další radikalizaci a spustit spirálu nového násilí,“ citovaly Pana tiskové agentury. Generální tajemník na to konto přidává, že „ozbrojená opozice a zaměřované teroristické skupiny stále ostřelují území ovládaná vládou, včetně oblastí obývaných civilisty, mimo jiné i v Damašku, Homsu a Hamá“.

Český prezident by nejen z výše uvedeného měl být schopen vyvodit, že vojenská prevence dnes prakticky není možná, protože údajně preventivní vojenské akce, resp. invaze, v minulosti již proběhly. Řešením je prevence na zpravodajské úrovni, ve schopnosti zachytit již verbální přípravu na možný teroristický útok. Dalším řešením je podpora režimů, které v minulosti s teroristy již bojovaly (např. syrský prezident B. Al-Asad), nikoliv bojovat proti nim a zároveň proti teroristům. Je v zájmu stability Blízkého východu v této otázce úzce spolupracovat s Ruskem, ať již proti němu máme předsudky či nikoliv, protože má v oblasti důležité politické a vojenské konexe. Totéž je možné říci i o Turecku, které by se mělo proti Islámskému státu angažovat mnohem více. V neposlední řadě je zapotřebí naslouchat muslimům samým, proč je u nich Západ tak nepopulární, a nyní není řeč o extrémistech, ale o „mlčící nemediální většině“. Pravděpodobně jim vadí onen arogantní přístup, že my víme lépe než oni, co je pro ně dobré. Ptejme se jich, co oni sami chtějí, a zkusme jim v tom bez vedlejších úmyslů pomáhat.

Je až s podivem, že si Zeman jako levicově orientovaný člověk (ovšem poněkud konzervativního střihu) k tématu téměř nikdy neodpustí harašit zbraněmi. Tato cesta se ukázala být neefektivní, což si však hlava státu odmítá připustit. Odmítá si také připustit, že svět není po útocích na Afghánistán, Irák, nověji Libyi a snaze rozvrátit Sýrii přes „proxy“ válku bezpečnějším místem. Naopak teroristé začali v mezičase útočit i v Evropě, viz Madrid nebo Londýn. Místo toho zbytečně přilévá olej do ohně nevhodnými a přezíravými výroky o islámu, muslimech a jejich asimilaci, čímž jen nahrává různým islamofobním proudům u nás. Miloš Zeman se však na poli zahraniční politiky choval vždy tak trochu jako pověstný slon v porcelánu. Je v tom pouhá neznalost, nebo snaha někomu se ve světě zalíbit? Ať tak, či onak, jen zbraněmi Islámský stát nikdo neporazí.