Kdo z komentátorů by chtěl věřit na magickou a nešťastnou „třináctku“, pak by si v tomto roce mohl přímo smlsnout. Ona třináctka v letopočtu přinesla České republice vskutku záplavu poměrně nestandardních jevů. Možná, že by se dalo říct i neblahých. A katastrofista by řekl, jak jinak, přímo katastrofálních. Tak jak to bylo popořadě…

První z těchto událostí se odehrála hned úvodem roku v tradičním novoročním projevu prezidenta republiky Václava Klause. Kromě toho, že na národ vypustil trochu té obligatorní kritiky Evropské unie, jež brání rozvoji a brzdí ekonomiku přehnaným množstvím regulí a nařízení, vypustil prezident Klaus též džina z lahve v podobě amnestie. Ta vstoupila v platnost hned 2. ledna a zároveň vstoupila do nejmodernějších dějin státu tím, že – s trochou nadsázky – od toho data běhalo po republice více těch amnestovaných, než netrestaných občanů. Až koncem roku se totiž ukázalo, že amnestie se dotkla více než 111 tisíc spoluobčanů. Nepodmíněné tresty byly odpuštěny téměř 20.000 odsouzeným. Podmíněné tresty byly prominuty více než 81 tisícům odsouzených. To ale nebyla – jak to říct? – koruna té amnestie. Totiž její tzv. druhý článek, který nařídil, aby bylo zastaveno stíhání v případech, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let. Týkalo se to trestných činů, za něž trestní zákoník stanoví tresty odnětí svobody nepřevyšující deset let.

To byl – ten druhý článek – skutečný majstrštyk! Takto na papíře či vyřčeno to na první pohled vypadá jako snad přímo humanitární a humanistický zásah do zvůle loudavé justice, která mučí obžalované tím, že protahuje prakticky do nekonečna soudní jednání. Tedy nikoli do nekonečna, nýbrž do okamžiku, kdy zasáhne prezident Klaus. Jenomže se velice brzy ukázalo, že tato část amnestie zastavila trestní stíhání řady velkopodvodníků z devadesátých let, typu lidí kolem firem jako Progres Invest (škoda za půl miliardy) či H-Systému.

Připomeňme pro pořádek, že posledně jmenovaná firma nabízela v první polovině devadesátých let levné bydlení. Zhruba tisícovce klientů naslibovala život ve vlastních rodinných domcích, avšak briskně je okradla často o jejich veškeré úspory, dohromady o zhruba miliardu a půl. Soudy obžalované netrápily, v roce 2004 byl hlavní obžalovaný odsouzen na 12 let, dva další dostali podmíněné tresty. V lednu 2013 soud po 14 letech zastavil stíhání dalších tří obžalovaných nikoli proto, že by je soudy mučily, ale díky tomu, že jejich advokáti úspěšně tak dlouho protahovali soudní jednání všelijakými – samozřejmě – legálními triky, až se na ně najednou vztáhla i prezidenta Klause poslední amnestie.

Tímto aboličním článkem byla podle některých komentátorů úspěšně dovršena zpackaná tzv. transformace hospodářství, která ovšem často sloužila, vzhledem k neexistenci určujících zákonných pravidel, k bezuzdnému okrádání lidí tzv. „podnikateli“, a dalšímu tzv. podnikání lidí, kteří měli to štěstí, že byli rychleji (anebo vůbec) u informací, na jejichž konci byly miliardové kšefty, včetně čistých „tunelů“. Jinak řečeno: amnestie prezidenta Klause, k jejímuž autorství se – světě, div se! - nikdo na Hradě nepřihlásil (a nikdo nijak zvlášť po autorovi či autorech nepátral), se s velkým aplausem veřejnosti nesetkala. Právě naopak, důvěra v prezidenta Klause spadla na konci jeho úřadování o desítky procent na historické minimum, což už mu ovšem bylo úplně jedno.