Byť nás na přelomu let 2008 a 2009 nezasáhla finanční krize, která ušetřila naše veřejné rozpočty od masivních záchranných injekcí (na rozdíl od většiny zemí Evropy), následná importovaná ekonomická krize obnažila dlouhodobé strukturální resp. systémové potíže našich veřejných financí. Ukázala též, jakým problémem je omezený manévrovací prostor vlády v rámci rozpočtu při výrazném ekonomickém zpomalení. Tento problém byl dán zejména vysokým podílem mandatorních výdajů v našem státním rozpočtu.

Dnes po deseti letech rovněž vrcholí období konjunktury (průměrný růst reálného HDP za poslední čtyři roky 2017-2017 byl 3,7 %) a ekonomika již vykazuje znaky přehřátí (zejména trh práce). Státní rozpočet sice nevykazuje hluboké rozpočtové deficity (v poledních dvou letech skončil rozpočet výrazným přebytkem 62 mld. v roce 2016, resp. mírným schodkem 6 mld. v roce 2017), byť deficitního sestavování státního rozpočtu se vláda ani nyní nezbavila. Co je ale podstatnější, strukturální potíže státního rozpočtu za uplynulých deset let nevymizely. Spíše naopak. Problém vysokých mandatorních výdajů se stal ještě tíživější.

Mandatorní výdaje jsou takové výdaje rozpočtu, které musí vláda v daném roce vynaložit, ať chce, či nechce. Patří sem jednak výdaje vyplývající ze zákona (zejména sociální transfery jako jsou výdaje na starobní důchody, dávky nemocenského pojištění, státní sociální podpory, dávky v nezaměstnanosti, nebo platby státu do systému zdravotního pojištění či výdaje na dluhovou službu) a rovněž výdaje dány jinými právními normami či závazky (příspěvky do rozpočtu EU a mezinárodních organizací či státní zá­ruky). Objem těchto mandatorních výdajů je v letošním rozpočtu plánovaný ve výši 755,9 mld. korun, což představuje více než 55 % celkových rozpočtových výdajů. Oproti roku 2008 vzrostly mandatorní výdaje nominálně o 30 % (z 581,8 mld.). Největší podíl tvoří sociální transfery (přes 80 % mandatorních výdajů) a jejich váha neustále roste. Od roku 2008 se sociální transfery zvýšily o 34 %, tedy rychleji než celkové mandatorní výdaje.

K těmto zákonným výdajům je třeba připočítat tzv. kvazi mandatorní výdaje. Ty sice nejsou dány zákonem, ale mají povahu mandatorních výdajů.Stát se jich nemůže jednoduše zříct, neboť svou povahou jsou nezbytné. Jde zejména o platy zaměstnanců organizačních složek státu a příspěvkových organizací, výdaje ministerstva obrany nebo třeba smluvně ukotvené investiční pobídky, atp.V rozpočtu na letošní rok 2018 tyto kvazi mandatorní výdaje jsou plánované ve výši 287,4 mld. korun, tj. dalších více jak 21 % celkových rozpočtových výdajů. I tyto kvazi mandatorní výdaje rostou – absolutně o 71,6 mld., resp. o 33 % oproti stavu z roku 2008. Největší podíl kvazi mandatorních výdajů tvoří zmíněné platy zaměstnanců ve veřejném sektoru a i ty zejména v posledních letech výrazně rostou – letos jsou rozpočtovány ve výši 169 mld. korun, ve srovnání s rokem 2014 o 30 mld. více.[1]