Helena Válková patřila k „tvářím z plakátu“, jejichž využití (a v daném případě následné zneužití) hnutím ANO vyvolávalo ve voličích iluzi, že Andrej Babiš bude vládnout zásadně prostřednictvím nezpochybnitelných odborníků. Alespoň pro odbornou veřejnost bývalá vedoucí katedry trestního práva z plzeňské právnické fakulty byla autoritou a zapojením do volební kampaně pomohla ANO získat pár hlasů navíc.

Nyní ji hnutí ANO odkládá jako nepotřebnou loutku s odůvodněním, že soustavná mediální kritika jejího ministerského působení je pro stranu zátěží a ostatně tempo zavádění slíbených legislativních změn zaostává za původními představami. Předáci hnutí se v této situaci zpočátku snažili zastřít skutečnost, že ji k resignaci dotlačili dosti nevybíravým způsobem proti její vůli. Jejímu odchodu tak dodali zabarvení normalizační čistky z doby po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Stížnosti na fungování Heleny Válkové jako mediální zátěže patří ale do rodu ryze švejkolandských taškařic. Od samého začátku jejího působení ve funkci ji totiž napadaly hlavně Babišovy noviny. Mediální zátěž si tedy hnutí ANO obstaralo svépomocí. Mezi autory vynikl Martin Shabu z redakce Lidových novin, který se při televizním vystoupení dne 16. února 2015 pochlubil, že   během jediného roku jejího mandátu vydal sedmdesát článků o její činnosti. Působí to dojmem posedlosti její osobou, která by možná zasloužila vysvětlení psychoanalytikem, zvláště když autorův zájem šel až do norování v životě dvacetisedmileté ženy. Říká tomu odvádění práce novináře. Aby bylo jeho vyjádření přesné, muselo by ještě obsahovat přídavná jména „špinavé“ a „bulvárního“.  Martin Shabu se narodil ve špatné době: kdyby dosáhl dospělosti v časech, kdy se Helena Válková rozhlížela po absolvování vysoké školy po zaměstnání, určitě by vynikl jako komunistický kádrovák, ne-li něco horšího. Jeho podíl na likvidaci Heleny Válkové v každém případě zapadá do normalizačního obrazu kauzy.

Ministerská kariéra Heleny Válkové je nicméně u konce. Nezbývá než doufat, že se prezident republiky nepokusí  její čistý odchod s prásknutím dveřmi změnit odmítnutím její resignace v nedůstojnou agónii. Na hodnocení jejího ročního působení v čele ministerstva je brzy. Již teď je ale jasné, že nebude možné smazat její nepřehlédnutelnou zásluhu o otevření cesty k ustavení soudcovské samosprávy, kterého se žádný z jejích předchůdců neodvážil.  Není ani důležité, zda vývoj půjde bez přerušení cestou, na jejímž začátku je ustavení odborné pracovní skupiny v čele s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou. I kdyby se po změně vedení ministerstva postup přerušil, vývoj stejně časem půjde tímto směrem a prvenství Heleny Válkové nikdo nesmaže.

Příznivci soudcovské samosprávy by ovšem měli nechat sloužit děkovnou mši za další rozkvět hnutí ANO, protože je velmi pravděpodobné, že Helena Válková pochopila význam soudcovské samosprávy jako úniku před politickým nátlakem právě pod vlivem různých snah novodobé „vedoucí strany“ o zasahování do vnitřních věcí justice.
 
Způsob, jakým byla Helena Válková „sestřelena“ v sobě skrývá hrozbu pro resort spravedlnosti do budoucnosti. Není záruka, že byl pouze jednorázovým výstřelkem. Každý, kdo si po ní sedne do ministerského křesla, bude muset počítat s možností, že i on se může dočkat špatných konců.

Vyhlídky Roberta Pelikána na bezproblémové zvládnutí mandátu jsou ohrozeny  tím, že mezi výtkami vůči Heleně Válkové měla velkou váhu nespokojenost s postupem legislativních prací. Ty ale spadají do gesce 1. náměstka, takže kritika nepřímo padá i na jeho hlavu. Je to nespravedlivé, protože musí překonávat nejen skluz, vyvolaný neproduktivností působení jeho předchůdkyně Hany „z Arku“ Marvanové, ale také následky vyprázdnění legislativní sekce útěkem jejích pracovníků kvůli neshodám s ní. Posléze problematika právních norem, jejichž předložení se po ministerstvu spravedlnosti požaduje, je natolik složitá, že se skutečně zásadně liší od pečení housek na plně automatizované lince. Nicméně, kdo chce psa bít, hůl si najde a bude-li někdo chtít bít Roberta Pelikána kvůli zpoždění legislativních úkolů, o objektivní příčiny se nebude starat.

Bez ohledu na to, kdo se nakonec stane ministrem spravedlnosti, je zde nebezpečí, že poroste chuť hnutí ANO, popř. Andreje Babiše osobně, na zasahování do dění v resortu spravedlnosti. Politický tlak na rozhodování ministryně se projevil např. v souvislosti s úvahami o jmenování soudce Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze. „Vedoucí politická síla“ byla neodbytná. Soudce, jenž se těší důvěře dvou prezidentů republiky a je držitelem bezpečnostní prověrky nejvyššího stupně, nesměl obsadit nepříliš významnou funkci ve správě justice. Helena Válková se s výhradami vůči němu nakonec ztotožnila, což nemění  nic na tom, že šlo o interní věc resortu a zmarnění výsledku aplikace právního předpisu, takže pouhé pokusy o uplatnění politického vlivu byly nepřístojné. Ministr, který bude více svázán s vedením hnutí ANO, bude případným politickým tlakům hůře odolávat. 

Z celkového obrazu konce Heleny Válkové ve funkci ministryně spravedlnosti vyplývá nezpochybnitelný závěr, že hnutí ANO nedokázalo zajistit resortu spravedlnosti tolik potřebnou personální stabilitu. Platí to stále stejně, bez ohledu na to, zda je  jakkoli oprávněná kritika činnosti Heleny Válkové, či zda  platí výtka hazardérského přístupu k citlivému resortu ze strany diletantů z vedení ANO.