Kvůli tomu, aby mohla být zapsána na sotva volitelném místě, přinesla velkou oběť: vystoupila z ČSSD a účinkuje jako kandidátka bez stranické příslušnosti. Jako členka strany totiž nedosáhla délkou členství na hranici, určenou stanovami pro kandidáty. Obešla sice s vědomím vedení strany pouze vnitřní předpis, ale i tak její postup cosi vypovídá o jejím vztahu k právu i o jejích lidských vlastnostech. Také vedení strany, které vědomě obešlo vlastní stanovy, si nedalo dobré vysvědčení. Pokud tímto kouskem naznačuje, jakým způsobem bude naplňovat slib z billboardů, že vybuduje fungující stát, bude nás v případě předpokládaného volebního vítězství ČSSD čekat spousta smutné legrace.

Marie Benešová je svým způsobem zajímavá osobnost, jejíž kariéra a aféry, které ji provázejí, dokreslují povahu naší doby. Má za sebou minulost dlouholeté prokurátorky ve službách protiprávního režimu, pro který byly úhlavním  nepřítelem státy s politickým zřízením, blízkým našemu současnému. Tehdy dvakrát odmítla vstup do KSČ. Protože prokurátoři byli v nomenklatuře KSČ a o jejich oddanosti režimu nesměla být nejmenší pochybnost, jako „soudružka bez stranické příslušnosti“ musela ovšem svou loajalitu prokazovat nějak jinak. Do disentu určitě nepatřila.

Odmítnutí členství v KSČ se jí po Listopadu 1989 vyplatilo. Směla dále působit jako prokurátorka a po zrušení prokuratury a vzniku státního zastupitelství se stala státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství  v Praze. Zde se projevila jako svárlivá osoba, která se o výhrady k odpůrcům ráda podělí s médii. Kvůli neshodám s vedením úřadu v r.1996 státní zastupitelství opustila. V resignačním dopisu ministru Janu Kalvodovi ze dne 9.7.1996 nenechala na nadřízených ani nit suchou. Kromě barvitého popisu nepořádků v úřadě si v něm postěžovala, že její „transformovatelnost“ z prokurátorky na státní zástupkyni posuzovala komise, složená výlučně z bývalých členů KSČ. Ti ostatně obsazovali vedoucí funkce a podle jejího názoru se chovali, jako by bývalou prokuraturu zprivatizovali. Tehdejší vrchní státní zástupce Libor Grygárek ji ovšem podezíral, že důvodem odchodu je její přesvědčení, že jsou státní zástupci finančně podhodnoceni.

Nejzábavnější na jejím resignačním dopisu je skutečnost, že část chásky, proti které v něm horlí, dosud na Vrchním státním zastupitelství v Praze přežívá a působí jí potíže přizpůsobit se ostrému pracovnímu tempu, do kterého ji nutí Lenka Bradáčová. Verbálními útoky na ni jim jejich bývalá kolegyně Marie Benešová pofoukala bolístky.

Po odchodu ze státního zastupitelství působila paní exprokurátorka jako advokátka na Kladně, ale když v r.1999 odstoupil kvůli nechuti k Zemanově „akci čisté ruce“ nejvyšší státní zástupce Vít Veselý, přijala nabídku ministra spravedlnosti Otakara Motejla, aby jej nahradila. To ji přivedlo k osudovému setkání s Milošem Zemanem. Bublina „akce čisté ruce“ sice splaskla a vyšuměla do ztracena, nicméně Miloš Zeman si ji nesmírně oblíbil. Tvrdil, že mít dost takových Benešových, obsadil by jimi celou vládu. Jeho důvěru si zřejmě udržela dosud.