Výřez nástěnné malby Filippina Lippiho Vítězství sv. Tomáše Akvinského /1489-1492/ nad heretiky připomíná ve společnosti vedenou diskuzi, jako bychom se vraceli zpět do oné doby.

 I. Jako nosné "médium" pro rychlejší a snazší přijetí dogmat či celých doktrín, se používají nejrůznější vybrané pozitivní emoce s tématem údajně související. V tomto bodě se jako poslové jediné správné verze globálního dobra nesmírně osvědčily některé kulturní, filozofické, univerzitní, politické a další elity. Část naslouchající poslušné veřejnosti totiž musí získat dojem té jediné správné natěšenosti na podstrčené téma. Pak už bude sama usilovat, aby téma bylo co nejdříve realizováno, ač tato veřejnost nebude mít z jeho uskutečnění vůbec žádný prospěch nebo jí dokonce jeho realizace významně a strategicky poškodí. Na celém procesu legalizace absurdností jsou nejdůležitější podsunuté, většinou falešné pozitivní emoce, na téma šikovně navlečené. Jde o sofistikovanou manipulaci prostřednictvím podstrčených předstíraných pozitivních emocí.

Na podobné bázi funguji a pracují sluníčkáři - vítači a politické neziskovky - apologetové ideologie vládnoucích struktur. Také oni nemají žádné racionální a faktické argumenty pro obhájení svého ničím neopodstatněného a veskrze bizarního pseudohumanistického nadšení pro svůj exhibiční či spíše škodlivý aktivismus. Na rozdíl od kritiků multikulturalistického proislámského diskurzu, kteří svoji argumentaci mají vystavěnou na logické, kauzální a faktické argumentaci, sluníčkáři mají svoje vítačství opřené o sadu domněnek (říkám jim domněnkáři), ke kterým připojují iluzorní pozitivní emoce týkající se údajné prospěšnosti zahlcení Evropy co největším počtem islámských přistěhovalců, ač konkrétní praxe jasně dokazuje pravý opak. Tento jejich vykonstruovaný modus operandi emočně působí na část veřejnosti, která taktéž není schopna přemýšlet logicky, kriticky a v souvislostech, není schopna brát v úvahu četné historické zkušenosti, ale naopak si vytváří názory zkratkovitě výhradně dle doporučení propagandy a dle svých dojmů a dalších zbožných přání a naivních představ. Oporou pro posílení pozice jejich domněnkaření a jeho postavení na roveň faktů, je současné kulturní a morální relativizování hodnot, které stírá rozdíly mezi skutečnou realitou a vymyšlenými či vylhanými domněnkami. Nabízí se otázka, proč toto všechno lídři i lokajové multikulturalistické doktríny dělají? Působí to jako projev etnomasochistické politiky sebedestrukce. Na druhou stranu vždy, když něco skončí, musí něco nového začít. Nové pořádky. Jde o to, jestli věříme vládnoucím elitám, že v rámci jejich prosazovaného multikulturalistického konstruktu mají pro nás a naše děti připravenou lepší budoucnost. Tedy, že současný společenský model nahradí modelem pro nás výhodnějším.

Budeme zvyšovat odchod do důchodu až na 69 let, budeme snižovat objem peněz na zdravotnictví a sociální péči pro naše lidi, kteří naši civilizaci se všemi vymoženostmi vybudovali, abychom měli peníze na sociální výdaje pro celou planetu. To je zřejmě smysl uskutečňované multikulturalistické ideologie. Skoro to vypadá, že příslušníky všech ostatních civilizací považují sluníčkoví progresivisté za nezodpovědné, neschopné a nesvéprávné a povinností naší civilizace je o všechny se postarat a finančně je zajistit. Ovšem tento jejich názorový postoj je jednoznačný projev jejich rasismu proti cizím rasám, které tímto vnímají jako méněcenné!  Navíc, těžký úkol postarat se o všechny civilizace, byl naložen na bedra našich pracujících. Elity se o svoje "výdobytky" samozřejmě dělit nebudou. O to více nás nabádají k podvolení se tomuto jejich konstruktu.

II.
Veřejný prostor je účelově zahlcen nesmysly, např. že všechna náboženství, ideologie, kultury atd. jsou si rovny, bez ohledu na jejich skutkovou náplň a návaznost a propojenost s lidskými právy, morálkou, etikou a právem jako takovým. Dle relativizování mají tedy všechny doktríny a kultury stejný nárok na svoji realizaci a legitimizaci svých principů a rituálů. Pokud se necháme zavléct do tohoto úchylného módu, tedy relativizování fundamentálních civilizovaných a civilizačních pravidel a právních norem a budeme ho nadále tolerovat, situace se může vyvinout tak, že např. i kanibalismus a pedofilie budou mít "něco do sebe". I lidé takto orientovaní mají přece právo se svobodně vyjádřit. Pokud přistoupíme na tuto strategii, postupně bude možné ve společnosti prosadit takřka všechno bez ohledu na stávající právní normy a potenciální negativní dopady konaného.

Všímejme si taktéž selektivního sobeckého "humanismu" a egoistických emocí sluníčkářů - vítačů. Dle nich, my všichni v naší civilizaci, jsme povinni vnímat a zcela oddaně a nekriticky akceptovat jejich emoce a emoce, zvyky a veškeré nároky přistěhovalců. Zatímco oni nemusí vnímat a akceptovat nic. Žádné naše emoce, žádné naše nároky, žádné naše přání a zvyky. Přistěhovalci tak dostávají automaticky doložku nejvyšších výhod a status nadřazenosti. Naproti tomu my "domácí" jsme povinni se zcela podvolit cizím neasimilovatelným "příchozím" a jejich životní strategii.

Politická korektnost coby cenzura a inkvizice v jednom má zajistit funkčnost úzkého koridoru nových jediných "pravd" a potrestání neposlušných kacířů, kteří s novými "pravdami" nesouhlasí. Jak byste nazvali tuto situace? Je toto ještě demokracie? Středověký totalitní a despotický manýrismus tehdejší náboženské inkvizice je svým jednostranným, zaslepeným a fanatickým působením aktivistickému řádění pseudohumanistů více, než podobný. Všichni přece konali a konají dobro. Středověkou metodiku inkvizice určenou k nápravě kacířů současní progresivisté sice ještě nedotáhli do podobných procedurálních skutků, samozřejmě upravených nárokům doby, ale dočkejme času. Efektivita pomalu vařící se žáby je zaručena. O zaujaté kreativitě progresivistů při napravování kacířů nepochybuji.

Neomarxisté, stejně jako středověcí teologové, považují heretika za kriminálníka. Tuto teorii rozvinul vlivný středověký myslitel Tomáš Akvinský, když srovnával kacíře s vrahy: vrah na rozdíl od kacíře zabijí pouze tělo (zbavuje tedy druhé pouze pozemského života, který stejně jednou musí skončit), kacíř však svým svodem zabíjí duši, a vede tak druhé do věčného zatracení.

Podle této logiky invizitor nenalézá důvod, proč by se s kacířem (tj. vrahem duše) mělo nakládat mírněji než s obyčejným vrahem těla. Moderní progresivisté jdou ale ještě dále: bagatelizují nebo omlouvají násilnou kriminalitu humanitárními ohledy ve vztahu k “trpkému údělu menšin”, přičemž zároveň varují před (údajným) hnědnutím společnosti.

Takový moderní inkvizitor má pochopení pro Somálce, který znásilňuje, “protože kdo ví, čím si prošel”, na druhou stranu nemá ani špetku pochopení pro člověka, který projevuje obavy před následky masivní, živelné a neřízené migrace, a volá po stíhání toho, kdo se proti rostoucí kriminalitě chce bránit.

Následky pak názorně můžeme vidět tam, kde zakazují držení účinných obranných pomůcek (co kdyby se chudák delikvent nadýchal slzného plynu), nebo se kriminalizuje "bezdůvodné držení pracovních nástrojů" (šroubováků, seker), protože co kdyby oběť náhodou sebrala odvahu a bránila se útoku a nedejbože by nebohého gangstera poranila. A je jen zajímavé, že předpoklad poranění obětí kriminality progresivisty absolutně nezajímá. Dokonce jsou schopny obrátit veřejné mínění proti napadenému (střelba v Tanvaldu ).

Budeme-li nadále tolerovat současný multikulturalistický diskurz a s ním spojené relativizování etických a právních norem, budoucí podoba naší společnosti může postupně nabýt "džungloidního" charakteru, kde se tzv. politická korektnost a převrácené pojetí spravedlnosti stanou ideologickým klackem a nástrojem na prosazení práva silnějšího.

Overtonova okna je známá technologie, jak přejít z nemyslitelného k uzákoněnému:

Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom
Fáze 2 – desakralizace
Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu
Fáze 4 – z možného do racionálního
Fáze 5 – popularizace
Fáze 6 – z kategorie populární do sféry aktuální politiky