Tak to ale není. Biden schvaluje další a další významná rozhodnutí, politicky se nechová nijak zdrženlivě a do poslední chvíle uvolňuje ohromné množství finančních prostředků a dodávek zbraní na Ukrajinu. Ačkoli nemá smysl přeceňovat naše očekávání a věřit v okamžité zázraky, které Trump v Bílém domě učiní, klást si otázku „co potom“, tedy co od Trumpa v blízké budoucnosti čekat, je už nezbytné.

Proč? My v naší části světa především s napětím očekáváme, co Donald Trump hodlá udělat s rusko – ukrajinským konfliktem odehrávajícím se již tři roky pár stovek kilometrů za našimi hranicemi. Něco už naznačují jeho vlastní slova, něco naznačují stanoviska Rusů a Ukrajinců, něco lze vyvozovat z postojů představitelů evropských rozhodujících zemí – Francie, Německa, Velké Británie a Itálie. Pokusme se tedy – týden před inaugurací – udělat stručnou inventuru posledních let vývoje na Ukrajině. Třeba potom snadněji sladíme naše očekávání s realitou.

Poučení číslo jedna, které snad většina normálně uvažujících lidí už sdílí, je přiznání si, že realistická diplomacie na celosvětové úrovni selhala. Kdyby fungovala tak, jak fungovat měla, kdyby byla prováděna racionálně uvažujícími politiky, je jisté, že k válce mezi Ruskem a Ukrajinou by nikdy nedošlo. Jak si mohl Západ myslet (s výjimkou několika pozoruhodných lidí typu George Kennana, Henryho Kissingera či Johna Mearsheimera), že s Ruskem je po skončení studené války třeba povýšeně zacházet jako s poraženým státem? Je možná škoda, že George Bush nepřistoupil na Gorbačovovu formulaci deklarující, že „studenou válku vyhrály obě strany“. Snad by v takovém případě Západ nepodlehl opojení z domněle jednostranného vítězství a snad by s Ruskem jako nástupnickým státem Sovětského svazu nejednal v posledních desetiletích tak přehlíživě.

Válka na Ukrajině ukázala, že státy mají své zájmy a pro jejich obhajobu jsou ochotny riskovat v jaderném světě i válku. Ruským národním zájmem nejvyššího významu je obava o bezpečnost jejich země. Kdybychom neztratili schopnost realisticky analyzovat svět kolem sebe, viděli bychom, že tato ruská obava se propisuje do výkonu ruské zahraniční politiky po celých třicet posledních let. Čím blíže se NATO přibližovalo k hranicím Ruska, tím více byla tato země zneklidněna, ač jsme to vždy odmítali chápat. Můžeme si donekonečna opakovat naše přesvědčení, že NATO není spolek útočný, ale obranný. Na tom, co si myslíme my, ale vůbec nezáleží. Podstatné je, co si o NATO myslí ti, kteří jeho členy nejsou. A z nich si mnoho o mírumilovnosti, leckdy na základě zkušeností svých nebo zkušeností svých spojenců, iluze nedělá. Možná bychom se sami sebe měli ptát proč.

Když minulý týden Donald Trump prohlásil, že „chápe pocity Ruska z přítomnosti NATO na jeho hranicích“, věřme, že to bude autentická americká vyjednávací tónina založená na pochopení hlavního ruského bezpečnostního národního zájmu. V tomto kontextu je také zcela jasné, že jeden z předcházejících (testovacích?) Trumpových veřejně pronesených názorů, že „vstup Ukrajiny do NATO by měl být odložen“, musel být ruskou stranou ostře odmítnut. Čím dál srozumitelnější je proto základní priorita, na které budou Rusové při případném vyjednávání trvat: Ukrajina nesmí být v NATO.