Tak to ale není. Biden schvaluje další a další významná rozhodnutí, politicky se nechová nijak zdrženlivě a do poslední chvíle uvolňuje ohromné množství finančních prostředků a dodávek zbraní na Ukrajinu. Ačkoli nemá smysl přeceňovat naše očekávání a věřit v okamžité zázraky, které Trump v Bílém domě učiní, klást si otázku „co potom“, tedy co od Trumpa v blízké budoucnosti čekat, je už nezbytné.
Proč? My v naší části světa především s napětím očekáváme, co Donald Trump hodlá udělat s rusko – ukrajinským konfliktem odehrávajícím se již tři roky pár stovek kilometrů za našimi hranicemi. Něco už naznačují jeho vlastní slova, něco naznačují stanoviska Rusů a Ukrajinců, něco lze vyvozovat z postojů představitelů evropských rozhodujících zemí – Francie, Německa, Velké Británie a Itálie. Pokusme se tedy – týden před inaugurací – udělat stručnou inventuru posledních let vývoje na Ukrajině. Třeba potom snadněji sladíme naše očekávání s realitou.
Poučení číslo jedna, které snad většina normálně uvažujících lidí už sdílí, je přiznání si, že realistická diplomacie na celosvětové úrovni selhala. Kdyby fungovala tak, jak fungovat měla, kdyby byla prováděna racionálně uvažujícími politiky, je jisté, že k válce mezi Ruskem a Ukrajinou by nikdy nedošlo. Jak si mohl Západ myslet (s výjimkou několika pozoruhodných lidí typu George Kennana, Henryho Kissingera či Johna Mearsheimera), že s Ruskem je po skončení studené války třeba povýšeně zacházet jako s poraženým státem? Je možná škoda, že George Bush nepřistoupil na Gorbačovovu formulaci deklarující, že „studenou válku vyhrály obě strany“. Snad by v takovém případě Západ nepodlehl opojení z domněle jednostranného vítězství a snad by s Ruskem jako nástupnickým státem Sovětského svazu nejednal v posledních desetiletích tak přehlíživě.
Válka na Ukrajině ukázala, že státy mají své zájmy a pro jejich obhajobu jsou ochotny riskovat v jaderném světě i válku. Ruským národním zájmem nejvyššího významu je obava o bezpečnost jejich země. Kdybychom neztratili schopnost realisticky analyzovat svět kolem sebe, viděli bychom, že tato ruská obava se propisuje do výkonu ruské zahraniční politiky po celých třicet posledních let. Čím blíže se NATO přibližovalo k hranicím Ruska, tím více byla tato země zneklidněna, ač jsme to vždy odmítali chápat. Můžeme si donekonečna opakovat naše přesvědčení, že NATO není spolek útočný, ale obranný. Na tom, co si myslíme my, ale vůbec nezáleží. Podstatné je, co si o NATO myslí ti, kteří jeho členy nejsou. A z nich si mnoho o mírumilovnosti, leckdy na základě zkušeností svých nebo zkušeností svých spojenců, iluze nedělá. Možná bychom se sami sebe měli ptát proč.
Když minulý týden Donald Trump prohlásil, že „chápe pocity Ruska z přítomnosti NATO na jeho hranicích“, věřme, že to bude autentická americká vyjednávací tónina založená na pochopení hlavního ruského bezpečnostního národního zájmu. V tomto kontextu je také zcela jasné, že jeden z předcházejících (testovacích?) Trumpových veřejně pronesených názorů, že „vstup Ukrajiny do NATO by měl být odložen“, musel být ruskou stranou ostře odmítnut. Čím dál srozumitelnější je proto základní priorita, na které budou Rusové při případném vyjednávání trvat: Ukrajina nesmí být v NATO.
Souběžně s pochopením pravdy o obhajobě pocitu bezpečí jako bytostného ruského zájmu musí Západ trvat i na tom, že Rusko bude respektovat náš nejvyšší zájem: bezpečnostní obavy z Ruska. Bez podobného - vzájemně respektovaného - pochopení by byla cesta vpřed jen velmi obtížná.
Čím déle trvá válka na Ukrajině, tím zřetelnější je nechuť členů NATO se do konfliktu nechat vtáhnout. Dodávat zbraně a válku Ukrajině financovat je zcela něco jiného, než poslat na toto území jednotky svých pravidelných armád. Západ se ovšem vůči Ukrajině příliš čestně nechoval. Měl by si to přiznat. Do války s Ruskem ji natlačil na základě slibů, které nemyslel vážně. Ostatně i teď se utýraným Ukrajincům bojí říci do očí, že válčící zemi do NATO zřejmě přijmout nehodlá. Kdyby před lety Západ neživil Ukrajinu nerealistickými sliby a otevřeně jí přiznal, že na přijetí do vojenské aliance neexistuje žádný nárok, stěží by dnes na Ukrajině řádil válečný konflikt. Vždyť je to tak prosté: vojenské společenství, ve kterém jeden ručí za druhého, prostě není „skupinou na sociální síti“, která je otevřena každému.
Poslední tři roky nám také nabídly těžko uvěřitelnou zkušenost: volání po míru, smírném urovnání, vyhnutí se statisícům lidských obětí, nezměrnému utrpení či gigantickým hospodářským ztrátám byly považovány (v naší zemi vyhroceně) za projevy slabosti, hlouposti, naivity či dokonce „mnichovanství“. Hlasy rozumu vybízející k diplomatickému urovnání války jsou (jak rád bych už napsal, že byly, ale stále nemohu) uráženy dokonce jako postoje lidí nadbíhajících Putinovi. I kdyby zázračně rychle došlo ke sjednání všestranně respektovaného diplomatického řešení ukrajinského konfliktu, s námi v Čechách tady atmosféra nenávisti ke „chcimírům“ jako jakési „páté kolony Putina“ zůstane ještě hodně dlouho a bude jedním z určujících témat parlamentních voleb na podzim.
Vraťme se tedy k otázce v nadpisu mého dnešního zamyšlení. Trump bude za týden uveden do Bílého domu, ale co potom?
Doufejme, že budoucí americký prezident vstoupí do mezinárodní politiky poučen zkušenostmi z chyb Západu za poslední léta. Věřme, že vnese do mezinárodní politiky „ochlazení“ stávajícího přehřátého stavu. Tak, jak to po celou dobu své kampaně sliboval. Přejme si, abychom se v posledním týdnu před jeho inaugurací nedočkali od odcházejících amerických politiků rozhodnutí, která by mohla ve svých důsledcích významně komplikovat budoucí vyjednávání.
Nepodléhejme sice přehnaným představám, že s Trumpem se všechno okamžitě změní k lepšímu, proměnu trendu americké zahraniční politiky však snad čekat můžeme. Buďme opatrnými optimisty.
Ivo Strejček
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
