Jakkoli bychom asi měli spíše rozjímat nad duchovním významem Vánoc, přiznejme si, že nejeden z nás se, alespoň jako dítě, těšil na nějakou tu drobnost „od Ježíška“. Rád bych se s vámi podělil o to, co jsem letos pod stromečkem nalezl já. V papíru s podobiznou dědy Miloše, omotaný motouzem z Prechezy a s nezaměnitelnou popiskou „mojim národom“ krčil se v koutku nenápadný balíček. Uvnitř útlé dílko s názvem „Návrh zákona o prokazování původu majetku“. Začtěte se… a máte rázem po Vánocích…

Dědictví Zemáku

Podobizna Miloše Zemana na přetisku balicího papíru není samoúčelná. Byl to totiž právě on, kdo stál na konci 90. let minulého století u kolébky honu na bohaté, tehdy „tuneláře“, vedeného pod dnes již zapomenutou marketingovou značkou „Akce Čisté ruce“. Někde tam, snad z amplionu legendárního volebního autobusu Zemák poprvé dav hltal sliby o dohledání a zabavení „nakradeného“ majetku. Už tehdy jsme slýchali, jak to bude jednoduché a účinné. Nemůžeš prokázat, že sis na ten barák nenakradl, tak ti ho sebereme. A náměstí tleskala.

S realizací některých svých nápadů naštěstí Zeman opakovaně narážel: tu na ústavní právníky, tu na neschopnost svých lidí. Nezavedení „všeobecných“ majetkových přiznání proto někdejší předseda sociálnědemokratické vlády dodnes uvádí jako výjimku potvrzující pravidlo, že ve všem, co dělal, dosáhl úspěchu. Majetková přiznání a uplatnění presumpce viny u nabývání majetku posléze dokonce dokázal prosadit i jako téma prezidentských voleb, byť tato agenda s výkonem funkce prezidenta republiky nemá sebemenší reálnou souvislost.

Ať koza zdechne

Miloš Zeman vsadil na spolehlivou kartu: je-li něco národu českému vlastní, pak ono slavné má-li soused kozu, já kozu mít nemusím, ale přeji si, aby sousedovi koza zdechla. Kdokoli zabrnká na strunu závisti vůči úspěšnějším, tedy materiálně vyjádřeno bohatším, zákonitě uspěje. Vzpomeňme například „geniální“ návrh exministra dopravy Víta Bárty, aby se výše pokut za dopravní přestupky odvíjela od ceny vozu, v kterém byl přestupce dopaden. Jen jim zasolte, pracháčům!

Za časů rodící se prokurátorské republiky pak dostal hon na bohaté další rozměr. Třídní nenávist přestala být pouhým nástrojem politické propagandy, ale plynule se v rukou „osvobozených“ státních zástupců proměnila v nefalšované kladivo na čarodějnice. Novinářské drby o tom, kdo co kde ukradl a kolik má „skrytého“ majetku, přestaly být prostředkem k oblbování stáda a pobavení informovaných, a staly se poznatky pro (budoucí) trestní řízení. Z fám o tom, co kde kdo prý snad od někoho slyšel, se stala svědectví.

Efektivnější nástroje

Tvrzení o nutnosti získat v boji s podezřelými boháči efektivnější nástroje, tedy, že zloděje za současného stavu nelze na majetku postihnout, je čirý blud. Již dnes existuje možnost nechat propadnout hodnoty, u nichž je prokázáno, že jsou výnosem z trestné činnosti, případně odsouzeného postihnout majetkovým trestem. Má to ovšem takový malý zádrhel: pokud chcete nechat propadnout výnos z trestné činnosti, či někoho odsoudit a trestat, musíte mít nějakou tu trestnou činnost. A tu musíte dokázat.

Alespoň tedy do nedávna to tak bylo. Návrh, který si Miloš Zeman dávno vysnil a který dnes žádá (až na pár dále zmíněných otravných výjimek) všechen lid, přináší zásadní zvrat. Stručně řečeno „nedokážeš-li věrohodně vysvětlit, proč tvůj majetek za sledované období narostl, platí, že jsi ho nakradl“.

Proč navrhovatelé spolu s pokrokovým tiskem balamutí veřejnost tvrzením, že připravovaný zákon je zaměřen výhradně proti těm odporným boháčům? Ve skutečnosti může být velmi účinně namířen proti komukoli z nás

Pravda, strýček Andrej nám prozatím nadělil jakousi „soft“ variantu presumpce viny. Za to, že jsi majetek nakradl (respektive neprokázal jsi opak), nepůjdeš, milý občane, sedět. Aspoň teda zatím. Uvidíme napřesrok. Zatím ti bude jen „dodaněn“ podle teorie, že jsi ty nakradené peníze měl teda aspoň zdanit. Podle některých verzí návrhu sazbou až 200%.

Vzácná shoda

Jen málokterému návrhu z dílny ANO se dostalo tak vzácného uznání, jako tomuto. Odmítají jej totiž naprosto všichni napříč všemi myslitelnými skupinami. Vadí zaměstnavatelům, vadí odborům, vadí advokátům, vadí soudcům a vadí dokonce i úřadu ministra Dienstbiera, který by jinak jistě rád boháče pozavíral už z principu revolučního násilí.

Ponechme stranou podružnosti typu co je to sledované období, proč máme napříště všichni bedlivě sledovat změny oceňovacích předpisů, jak je to s nepřípustnou právní retroaktivitou a další drobné „lapálie“. Zaměřme se na to podstatné.

Předně: zhodnocování majetku dosud bylo přirozenou součástí kapitalismu, kterou předložený návrh napříště kriminalizuje. Lidé podnikaví a schopní si tak nutně musí klást otázku, jestli jim to snažení vůbec stojí za to. Nemluvě o tom, že ke zhodnocování majetku mnohdy není nutné vůbec nic konat a dokonce o něm ani nemusíte vědět.

Renesance uličních výborů

Nevíte-li to vy, určitě to ví někdo jiný. Druhý těžký hřích.

Návrh otvírá nebývalý prostor pro náš nejodpornější národní sport – lidové udavačství. Text udání přitom nebude třeba ani nově formulovat, stačí pohledat a oprášit osvědčené zprávy uličního výboru o tom, že jmenovaný soudruh si žije nad poměry, u jeho domu vyzývavě postávají luxusní vozidla a jeho rodina užívá darů od příbuzných z kapitalistické ciziny. Zejména dojde-li i na další zhovadilost, tedy návrh zkoumat nejen majetek, ale i „životní styl“ podezřelého poplatníka. K tomu totiž bude třeba získávat poznatky i o tom, jakou má poplatník úhlopříčku televizoru a nemá-li například „domácí zaměstnance“. 

Třetím podstatným momentem je svěření oné „obžalovací pravomoci“ do rukou finančních úředníků. Kdokoli jste někdy zkoušeli byť jen trochu podnikat, dáte mi snad za pravdu, že podivnější tvor Pánu Bohu po zemi neběhá.

My všichni podezřelí

Napříště však bude mít tento tvor pravomoc zaťukat u dveří a říct: Vy prý máte doma takový hezký obrázek. Aha. Našel v almaře po babičce. Může babička dosvědčit? Cože? Deset let mrtvá? No to je ale smůla. A krajinka neznámého malíře, z kterého se mezitím vyklubal uznávaný autor, a která pro vás dosud byla toliko vzpomínkou na babičku, opouští spolu s úředníkem váš byt. Zamáčkněte slzu.

Strejdo, u vás na dvoře pod plachtou máte takovou věc, pojďte nám ji ukázat. Šrot říkáte? A víte, že je to vzácný veterán Tatra T87 v před renovačním stavu v ceně bratru 1,5 mil Kč? Že jste zedník a o auta se nezajímáte? Že to tu nechal bývalý majitel stavení? Máte na něj kontakt? Odstěhoval do Austrálie? Tak tady máte složenku na 1,5 mil Kč. Nemáte? Prodejte chalupu, strejdo!

Tady čtu, mladá paní, že vy prý máte domácího zaměstnance. Aha. Babička z venkova, co pomáhá s dítětem? Takže se doznáváte. Tak to bychom měli: jedna babička, dva měsíce, nejsem nelida, vezmeme to za minimální mzdu, uhraďte prosím dodatečnou daň vy výši 17.000,- Kč. Já vám dám rodinnou výpomoc, bando zlodějská!

Proč navrhovatelé spolu s pokrokovým tiskem balamutí veřejnost tvrzením, že připravovaný zákon je zaměřen výhradně proti těm odporným boháčům? Ve skutečnosti může být velmi účinně namířen proti komukoli z nás, z nás napříště už navždy sprostých podezřelých.

Přání chudé nadílky

Není asi sporu o tom, že zmíněný návrh je totální paskvil. Možná Andreji Babišovi křivdím a jde jen o promyšlený tah, jak přijetí něčeho podobného účinně zabránit. Na druhou stranu fakt, že je návrh zákona paskvilem, ještě nikdy v Čechách sám o sobě nezabránil tomu, aby onen paskvil vstoupil v platnost. Příkladů netřeba.

Nejstrašnější na tom všem je, že zmíněný návrh je dokonalou ilustrací způsobu, kterým vláda řeší a do budoucna asi hodlá řešit problémy.  Místo toho, aby hledala a uplatňovala skutečně efektivní řešení (a diskutujme o tom, která to jsou), uchyluje se k tomu, co je nejjednodušší. Bez ohledu na ty nejzákladnější občanské hodnoty. Třeba svobodu. Netvrdím, že se u nás nekrade a že všechen majetek byl nabyt „křišťálově čistě“. Ale vadí mi, že místo toho, aby (pokud tedy skutečně někdo něco ukradl) byli skuteční zloději pomocí stávajících nástrojů vypátráni a usvědčeni, udělá vláda preventivně zloděje z nás všech.

Hoj Ty štědrý večere, ty tajemný svátku... Dřív si lidé přávali mimo jiné i „bohatou nadílku“. I když ono bohatství, které si přejeme, není určitě jen o hmotném majetku, raději si ho už nepřejme. Mohl by nás někdo zaslechnout a oznámit to správci daně. Prostě nás hezky po česku prásknout, že „sme se bavili vo nějakejch prachách“. A než bychom o dary, kterých se nám dostává, třeba formou dodatečného zdanění zase přišli, raději je ani nedostávejme.

On totiž „Ježíšek“ k dárkům účtenky zpravidla nedává.

Duchovně i materiálně bohaté a dodatečně nezdaněné Svátky přeje všem v Protiproudu autor.

Publikováno se souhlasem vydavatele.