Zatímco jsme stále ještě syceni bezprostřední radostí z narození Spasitele, za našimi zády se stahují mračna. Z nebezpečí sentimentálního prožívání vánočních svátků nás vyrušuje připomínka příběhu jednoho z nejhorlivějších Ježíšových následovníků, jáhna a prvomučedníka sv. Štěpána.

Vyvolení

Štěpán umírá ukamenováním z rukou židů. Jedním z těch, jež se Štěpánovy veřejné popravy účastnil, byl i Šavel, horlivý stoupenec farizejské školy. Ten Šavel, který později na cestě do Damašku oslepne Boží mocí a zároveň prozře, aby se z něj stal apoštol národů a jeden z pilířů Církve, svatý Pavel. Cesty Páně jsou totiž, jak známo, nevyzpytatelné.

Tento příběh nám připomíná, že není pravé vánoční radosti bez utrpení. Betlém a Golgota patří nerozlučitelně k sobě. To platí jak pro Krista samotného, tak i pro jeho učedníky. Pro každého, kdo touží po setkání s Kristem v nebeské slávě. Měrou vrchovatou to pak platí pro ty, jež jsou Bohem vyvoleni k mučednické smrti. Vyvoleni? Zemřít násilnou smrtí pro víru v Krista je výsadou a bylo by nanejvýš troufalé o to vlastními silami usilovat. Taková podoba horlivosti hraničí s pýchou a ta, jak známo, předchází pád. I bez těchto horkých hlav je opravdových mučedníků v dosavadních dějinách Církve více než dost.

Nemučedníci

Dnes se s pojmem mučedník zachází svévolně. Za mučedníka je vydáván každý, kdo zemře pro svoje přesvědčení. Tak například Roman Joch v jednom ze svých článků označil Whittakera Chamberse za „mučedníka amerického antikomunismu“. Chambers však zemřel na srdeční zástavu, aniž by mu kdokoli, komunisty nevyjímaje, usiloval o život.

Dnes lze za věrnost pravdě zaplatit citelněji – ústrky v zaměstnání, mediální ostrakizací, označením za extrémistu, vyžadujícího zvýšenou pozornost státních úřadů, včetně tajných služeb. Jaroslav Durych tomu říkal suché mučednictví

P. Jaroslav Němec v knize Noví mučedníci činí důležité rozlišení: „Církev postupuje velmi pomalu a obezřetně, než prohlásí nějakou osobu za mučedníka. Nestačí násilná smrt, ani neoblomné přesvědčení, s nímž mučedník umírá, ani jeho odpuštění pronásledovatelům. Aby se někdo stal mučedníkem a aby ho církev za takového prohlásila, rozhoduje především důvod, pro který byl usmrcen, a příčina, za kterou dotyčný člověk položil život. Někdy zde hrají úlohu i politické důvody a v takových případech se stává mučedníkem ten, kdo s trpělivostí a láskou umírá za křesťanskou víru a odpouští svým pronásledovatelům. Umírá-li však někdo jen proto, aby hájil své vlastní názory, pak nelze mluvit o křesťanském mučednictví.“

„Přehmaty“ židovské justice

Z příběhu sv. Štěpána lze také vyčíst, že prvními pronásledovateli křesťanů nebyli římští pohané, ale židé. Ostatně nebýt židovské velerady, Pilát Pontský by se o Ježíše Nazaretského nikterak nezajímal. Teprve poté, co hrozilo, že v jím spravované provincii vypuknou nepokoje, svolil k židy zamýšlené justiční vraždě. Je v této souvislosti příznačné, že když Mel Gibson natočil svůj film Umučení Krista, který ve shodě s evangelii zobrazuje rozzuřený židovský dav a římského prefekta, jehož výzvy k zachování pořádku a dodržování zákona jsou oslyšeny, vypukl mediální povyk, že to byli Římané, nikoli židé, kdo byl zodpovědný za smrt Ježíše Krista.

Také ukamenování sv. Štěpána byl důsledkem lidového soudu křesťanům nepřátelských Židů, jemuž římské úřady nedokázaly vždy zabránit. V počátečních letech Církve se křesťané v Palestině těšili ochraně římského práva. Také víme, že si římská moc vyhrazovala jako jediná právo trestat smrtí. Je dokonce možné, že Kaifáš byl v roce 36 odvolán ze svého úřadu Tiberiovým místodržícím právě kvůli samozvané popravě sv. Štěpána. O oné době čteme v deváté kapitole Skutků apoštolských, že „nyní měla Církev v celém Judsku i v Galileji a Samařsku pokoj“. Není bez zajímavosti, že jsou jmenovány právě tyto tři oblasti, které byly pod římskou správou. Pronásledování křesťanů nastalo teprve v období Neronovy vlády (54-68) a to až poté, co si císař začal přisvojovat božské atributy.

Pronásleduje Dalajlama křesťany?

Mučedníky nalezneme ve všech údobích křesťanských dějin a ve všech oblastech, kam proniklo evangelium. Výrazný nárůst mučednictví přichází s érou osvícenství, jež školní učebnice nepřestávají vydávat za dobu svobody a pokroku. Gilotiny z řetězů utržené Francouzské revoluce, krvavé pronásledování katolíků v shakespearovské Anglii (sir William byl nikoli mimochodem katolíkem v utajení, právě proto, aby se vyhnul perzekuci), vznik svobodného zednářství a jím iniciované protikřesťanské revoluce a pogromy na evropském i americkém kontinentu (Itálie, Mexiko), novopohanský nacismus a ateistický komunismus, všechny tyto výhonky prvotní vzpoury proti Bohu uvedly do nebeské slávy, k radosti všech svatých a zuřivosti pekla, velké množství duší. Jak správně pravil Tertulián – krev mučedníků je semeništěm nových křesťanů.

I my žijeme v době, jež má svoje mučedníky. Většinou jde o oběti islamismu, finančně a vojensky zplozeného a pro potřeby „války proti terorismu“ uměle udržovaného postkřesťanským Západem: Sýrie, Irák, Egypt, Svatá země – tam všude trpí a mučednickou smrtí umírají křesťané. Již méně se ví o pronásledování křesťanů hinduisty a buddhisty, možná i proto, abychom současně s tím nezačali vnímat i falešnost představy o mírumilovnosti duchovním prostředí, z něhož vzešel miláček západních humanistů, tibetský dalajláma.

Češi – suší mučedníci

Nám, Čechům, osud mučedníků – alespoň bezprostředně – nehrozí. Těm, kteří svoji víru berou vážně a snaží se podle ní žít v životě osobním i společenském, hrozily v letech nedávno minulých leda tak nějaká ta nadávka či posměch pokrokářů. Dnes už lze za věrnost pravdě zaplatit citelněji – ústrky v zaměstnání, mediální ostrakizací, označením za extrémistu, vyžadujícího zvýšenou pozornost státních úřadů, včetně tajných služeb. Jaroslav Durych tomu říkal suché mučednictví.

Zda se i stále více odkřesťanštěný  Západ vydá cestou otevřené perzekuce těch skutečně nepřizpůsobivých, poznáme nejspíš již poměrně brzy.