Ostatně; lidé se už nerodí buď ženou, či mužem, ale mohou si vybrat – záleží na tom, jak se zrovna cítí. Vlastně už nejsou pouze ženy, nebo muži, ale existuje mnoho dalších pohlaví. Vražda z rasových důvodů je jaksi větší vraždou než vražda například pro peníze a proto musí být více potrestána. Umění se nesnaží zobrazovat krásno a vyvolávat libé pocity, ale zobrazuje hnus, vyvolává beznaděj a nervozitu, popřípadě se snaží v člověku vybičovat pouze základní živočišné pudy. Kde nestačí samotné umění, pomohu drogy. Sexuální chování 3% populace není označováno odchylkou od normálu, ale naopak chováním zcela normálním. Sexuální chování 97% populace je označeno jako přežité a je ostrakizováno. Zákonů je nekonečné množství, nikdo je všechny nezná a každý občan je tak neustále něčím vinen. Rodiče nemají co mluvit do výchovy svých dětí, ale naopak musí být sami vychováváni. Rodina byla prohlášena za přežitek a je systematicky likvidována. Peníze byly nahrazeny kredity, jejichž veškerý pohyb je sledován. Každá transakce může být zdaněna, nepohodlným jedincům může být kredit odebrán. Lidé nerozhodují o způsobu správy své země, ani o vlastních životech – o všem rozhoduje Vrchnost. Kdo její neomylnost zpochybní, je potrestán. Veškerá komunikace mezi občany je monitorována, kdo se tomu pokouší vyhnout, je potrestán. Svoboda názoru je zaručena, pokud nekoliduje s názory Vrchnosti. „Nesprávný“ názor je potrestán. Pro občany organizuje Vrchnost kurzy rozpoznávání a udávání „nesprávných“ názorů. Nejlepší udavači jsou vyznamenáváni a získávají možnost stát se Vrchností. Pohyb obyvatel je monitorován – kdo se tomu pokouší vyhnout, je potrestán. Úředníci jsou nedotknutelní, jakákoli výhrada k jejich konání je potrestána. Úředníci mají právo bez rozhodnutí soudu vstoupit do obydlí vybraných občanů. Kdo jim vstup odepře, je potrestán. Policie má právo bez rozhodnutí soudu vstupovat do obydlí vybraných občanů. Kdo jim vstup odepře, je potrestán. Na území státu jsou dováženi přistěhovalci, původní obyvatelé jsou nuceni je živit. Kdo nesouhlasí, je potrestán. Vrchnost nabádá původní obyvatele k mísení se s přistěhovalci. Kdo nesouhlasí, je potrestán. Za sebemenší prohřešky (například za oblečení bez reflexních prvků) jsou původní obyvatelé trestáni, přistěhovalci tuto, ani žádnou jinou, povinnost nemají. Zločiny přistěhovalců vůči původnímu obyvatelstvu (nejčastěji vůči ženám a dětem) jsou popírány, zároveň je původnímu obyvatelstvu připisován podíl viny na jejich spáchání. Kdo na tuto skutečnost upozorní, je potrestán. Hodnoty, činy a tradice předků původního obyvatelstva jsou zamlčovány, zpochybňovány, překrucovány, nebo vysmívány. Kdo s tímto projeví nesouhlas, je potrestán.

Nesmyslné, groteskní, děsivé? Jistě. Nejedná se však o výňatek z nějakého katastrofického románu, ale o stručný popis reality, ve které již do velké míry žijeme. Politické strany, které se na tomto stavu podílely nejvýznamněji, sice dostaly ve většině evropských zemích v posledních volbách pořádný výprask, ale stav společnosti se zřejmě hned tak nezmění. Nejedná se totiž o náhlé zešílení několika jedinců, ale o dlouhodobé působení jakési časované ideologické zbraně, jejíž vývoj začal takřka před sto lety a jejíž účinky již pronikly do všech sfér života společnosti – pronikly do našich myslí. Abychom mohli zjistit, proč je její zásah tak drtivý a dokázal uvést v život podobnou kombinaci zla a absurdity, je nejprve nutný letmý pohled do historie. Do doby, kdy vývoj této časované pumy začal.

„Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit Západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničíme její hodnoty a učiníme život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu. Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“

Tyto věty nevyslovil nějaký latinskoamerický revolucionář, kupodivu ani pan Juncker, či paní Jourová. Jejich autorství je připisováno bonvivánovi, milenci Marlene Dietrichové a poslanci Reichstagu Willimu Münzenbergovi. Zmíněná slova zazněla v době, kdy se v Moskvě konal 4. kongres Komiterny. Psal se rok 1922 a účastníci kongresu měli najít důvod, proč se bolševická revoluce nešíří z Ruska dál po Evropě a zároveň vymyslet způsob, jak tento „zádrhel“ odstranit. Na půdě kongresu také pokračoval již dlouho probíhající spor mezi umírněným křídlem bolševiků, které revoluci považovalo za ukončenou a křídlem radikálů, kteří situaci viděli zcela opačně. Umírnění (například Stalin!) nás v tento okamžik nezajímají a budeme se věnovat pouze onomu „tvrdému jádru“, ke kterému patřil právě i Willi Münzenberg.

Po mnoha debatách došli diskutující k závěru, že největší překážkou revoluce jsou příliš silné sociální vazby ve společnosti. Bylo konstatováno, že zatímco vazby ekonomické lze zpřetrhat poměrně snadno, tak s těmi sociálními je to mnohem složitější. Velká část z nich vychází ze samotné biologické podstaty člověka a jsou mu tedy dané. Další se utváří vývojem společnosti a jsou předávány z generace na generaci ve formě obecně akceptovaných vzorců chování každého jedince. Skutečnost, že vývoj těchto vazeb trval po tisíciletí znamená, že jsou dlouhodobě prověřené, zažité a tudíž velmi pevné. Posledním zásadním protirevolučním faktorem byla shledána přílišná míra prosperity Západní civilizace. Pokud to vše shrneme a zjednodušíme, tak největší překážkou revoluce je fakt, že se dělníci mají relativně dobře a věří, že se jejich situace bude i nadále zlepšovat. Chtějí žít v klidu, mít ženu, děti, v neděli zajít do kostela a pak do hospody na kus řeči se svými podobně žijícími sousedy. Takový život znají od svých rodičů a nevidí jediný rozumný důvod, proč jej měnit a už vůbec nevidí důvod podnikat jakákoli dobrodružství. Tento způsob života také chtějí předat svým potomkům, u kterých předpokládají, že se budou mít zase o něco lépe než oni sami. Dělníci zkrátka nemají k revoluci dostatečnou motivaci a řeči intelektuálů o jakýchsi vyšších ideálech je nezajímají. Vlastně jim spíš dost lezou na nervy. Při vědomí tohoto stavu dělnické třídy radikálové udělali ještě následující „kontrolní výpočet“: