Šlo o to, že východoněmečtí novináři Heynowski a Scheumann se inkognito vloudili k bonnské věštkyni Buchele a pohovořili s ní o tom i o onom (pocházela z cikánského kmene Sintů a narodila se jako Margarethe Mersteinová v Sársku). Natočili u ní reportáž, o které vyšel článek v reprezentativním magazínu DDR-Revue na křídovém papíře. Tento magazín jsme využívali jako učební pomůcku.

Novináři se mimo jiné dozvěděli, že k Buchele si „chodí pro rozumy“ i poslanci Spolkového sněmu, mezi nimi i jeho předseda Gerstenmeier. To mně připadlo přehnané, v dnešní hantýrce jako fake news a v tomto smyslu jsem se i v debatě s paní lektorkou vyjádřil. V rámci delší diskuse se mně dostalo shora uvedené odpovědi.

Měli pravdu

Po padesáti letech ovšem musím uznat, že jsem paní lektorce i dvojici enderáckých novinářů v tomto bodě křivdil a že návštěvy západoněmeckých politiků u paní Buchely nebyly „vycucány z prstu“, ale odehrát se mohly. Dnes si můžeme vygooglovat, že Buchelu měl navštívit dokonce první spolkový kancléř Konrád Adenauer, kterému prý předpověděla vítězství ve volbách v roce 1953). Ve Wikipedii se však konstatuje, že právě tato návštěva není nikde doložená.

V naší tehdejší společnosti řízené podle vědeckého světového názoru bylo něco takového nepředstavitelné. Když ale toto řízení po Listopadu 1989 odpadlo, vyskytly se obdobné jevy i u nás, viz ministra obrany/astrologa Baudyše.

Springerův tisk varoval

Lektorčina kritika toho, že podléhám vlivu pravicového tisku z domu Axela Springera nebyla „ideologicky“ jistě nic příjemného.

V rámci vzpomínání po padesáti letech dnes ovšem mnoho pozorovatelů usuzuje, že kdyby tehdejší českoslovenští „policy makers“ na západní (pravicový) tisk více dali, mohl se celý polednový vývoj neboli pražské jaro vyvíjet jinak. Tento tisk totiž většinou předpovídal, že to „nedopadne dobře“, že si Sověti takovou odchylku od pravé víry a její možný vojensko-mocenský dopad nedají líbit. Co by se ovšem bylo dalo nebo nedalo dělat jinak – s tím si budou lámat hlavy historici i za sto let. Bylo by snad na čase, aby někdo napsal historickou fantazii, jak Čechoslováci vymysleli třetí cestu, a celý svět se na to s obdivem jezdil dívat.

Rusové až na Rýn?

Skepticky se dívali do budoucnosti i mnozí lidé u našich západních sousedů. Otec mé přítelkyně ve Frankfurtu, kterou jsem přijel navštívit pár týdnů před invazí, prohlašoval sarkastickým tónem: „Jak už se ti Rusové jednou rozjedou, zastaví se až na Rýně, máme se na co těšit.“

Vzpomínka na jedenadvacátého po 50 letech

Rusové na rozdíl ode mne na Rýn nedorazili.

Já jsem se ve středu 21. srpna nacházel nad Rýnem v městě Mohuči (Mainz am Rhein). Shodou okolností se tam nacházela i slovenská delegace vedená místostarostou Bratislavy Štefanem Jardanházym. Měla v Mohuči prezentovat hlavní město Slovenska v rámci výstavy, která zde byla otevřena. Byl jsem angažován jako tlumočník na rozhovory, které měla vést s populárním sociálně-demokratickým starostou Mohuče SPD Jockelem Fuchsem a jeho družinou.

Předchozí večer jsem strávil v čilé diskusi se studenty zdejší univerzity v hospůdce, které se říkalo „U paní Kappové“ (Bei Frau Kapp) na okraji Mohuče – v Mainzu-Bretzenheimu. Pilo se místní pivo MAB (Mainzer Aktienbier), které mne brzy ráno na koleji přinutilo vstát. Zapnul jsem rádio a dozvěděl se, co se u nás děje.

Rychle jsem na sebe naházel, co mně přišlo do ruky – manšestrové džíny, košili a svetr, oblek a kravata by zabraly moc času. Vzal jsem kufříkové rádio Telefunken a vypravil se do Bretzenheimu za kamarádem Heinzem, který vývoj v ČSSR napjatě sledoval od podzimu 1967 a  Prahu v té době několikrát navštívil. Tak jako mnoho západo- a jistě i východoněmeckých studentů byl zvědavý, jestli se v Praze nějaká ta „třetí cesta“ vymyslí a uskuteční. Jeli jsme společně do slavnostního sálu Gutenbergova muzea, kde se rozhovory mezi Bratislavany a Mohučany vedly.

Sedl na lep i levicovému tisku

V západoněmeckém tisku se po 21. srpnu intenzivně probíraly hrozící vlny zatýkání nebo politických procesů. Když ani po nástupu Husáka v dubnu 1969 zatýkání „mužů Ledna“ nenastalo, byla cítit v německých, zvláště levicových médiích určitá úleva. S ní se pojil i jistý optimismus, že Husák jako bývalý reformní komunista, který sám „seděl“, zabrání výstřelkům „konzerv v KSČ“, že se situace může vyvíjet v rámci „mírného pokroku v mezích zákona“. To byl jeden z momentů, proč jsem se po ročním studijním pobytu v Mohuči/Mainzu vrátil do vlasti.

Ta vlast, ta nám dala

Při hodnocení „uměleckého dojmu" z mých osudových kroků v letech 68/69 bych mohl volně citovat mého dědečka, vídeňského Čecha, který se s babičkou po roce 45 vrátil do vlasti. Byla to jistě i reakce na naléhání našich vládních orgánů v duchu výzvy „Vlast volá". Jeho setrvalý komentář k návratu zněl:

“Ta vlast, ta nám dala“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.