Začalo to hned po tzv. sametové revoluci, kdy se rychle zaplňovaly proluky. Například Myslbek Na Příkopech, který vypadá jako německé obchodní domy ze sedmdesátých let. Nejhorší však je současná záplava skleněných staveb, které se mezi kamenné nebo omítnuté domy pražských ulic vůbec nehodí.

Když jsem přišel do Florentina (Na Florenci), kde kdysi stával ošklivý dům Rudého práva, našel jsem stejně cizí, nevábný a nudný dům, který by mohl stát v Tokiu, Moskvě, Dubaji nebo New Yorku. Když jsem vešel do jeho dvorany, necítil jsem se jako Pražák.

Právě se bourá „normální barák“ na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí, jako se před nedávnem zbouraly normální domy ve vnitrobloku pod ním, aby tam vyrostl další skleněný komplex. Světová nuda se dere do Prahy a architekti hovoří o tom, jak je třeba být současný a aktuální. Podobné žvásty jen zastírají jejich neschopnost vzepřít se světové skleněné módě. Citlivost k vlastním dějinám, vlastnímu prostředí, vlastní tradici, se dnes nenosí. Respektování kultur neznamená jejich unifikaci. Svět nepotřebuje jeden pří- běh, ale mnoho různých, které dohromady složí bohatý obraz a ne nudné a impotentní klišé, které je synonymem kýče.

Bydlím vedle novodobé pražské ikony, tzv. Tančícího domu, který však netančí, spíše kulhá. Čím víc kolem něho chodím, tím víc si uvědomuji jeho ošklivost, nefunkčnost a hlavně trapnost. Údajně je nejfotografovanější stavbou v Praze, což neilustruje jeho kvalitu, ale pokleslost publika.

„Kulhavý dům“ je dnes na obtíž. Majitelé neví, co s ním, nevyhovoval na kanceláře, na byty už vůbec ne. Dnes je využíván k výstavám, ale to je náhradní a nevýdělečné řešení. Jeho pokroucené sloupy ukrajují z Jiráskova náměstí, masivní kulaté podstavce jsou jenom maskou, uvnitř se skrývá jen 20cm roura. Nejpokleslejší je esteticky trapné hnízdo na střeše. Sám Gehryho návrh je hloupý, spíš nijaký a to, co s domem udělal arch. Milunić je katastrofa. Od Tančícího domu stačí vyjít kousek nahoru Resslovou ulicí na roh Karlova náměstí, kde stojí jedna z nejošklivějších pražských novostaveb. Mohl bych pokračovat dál a dál, poněvadž pří- kladů v Praze je mnoho, ale hledejte je sami. Naše hlavní město mělo velké štěstí. V devatenáctém století bylo provincií, a proto jím nebyly proraženy velké bulváry, jako se to stalo v hlavních městech Evropy (Londýn, Paříž, Berlín, Vídeň). Obě světové války se dotkly Prahy jen málo a tak přes asanační snahy na přelomu 19.–20. století zůstala barokním městem na středověkém půdorysu. Toto nesmírné, ale křehké dědictví, současná výstavba devastuje. Obávám se, že nebude dlouho trvat a Praha se stane jedním z nudných měst, kterých je na světě mnoho jen s drobnou historickou oázou uprostřed. Vinni jsou všichni. Nejen ti, které jsem uvedl nahoře, tedy architekti, investoři, úředníci, ale i všichni nevšímaví.

Milan Knížák
akademický malíř, dříve mimo jiné rektor Akademie výtvarných umění v Praze 1990-1997 a ředitel Národní galerie v Praze 1999-2011.
(zdroj: Institut V. Klause)

Vlado Milunić: Pavilon Slovanské epopeje Alfonse Muchy

Ideálním místem pro umístění pavilonu Slovanské epopeje se mně jeví hrana Letenské pláně blízko Hanavského pavilonu směrem k metronomu po zbouraném Stalinově pomníku, na místě stávající vyhlídkové plošiny (autorem metronomu je můj milý bohužel zemřelý kamarád sochař Vráťa Novák, s kterým jsme na střeše mého domova důchodců Háje navrhovali sochu: „Plašismrt“).

Pod námi na vyhlídkové plošině je celé město jako na dlani s údolím Vltavy s řadou mostů, včetně Malé Strany s Mikulášem a Petřínem (viz foto).

Praha foto Vlado Milunić Dole na levé straně údolí Vltavy v mlze a smogu tuším Revoluční ulici a Magistrátem navrhovanou variantu lokality Těšnov vedle hlučné a páchnoucí magistrály a nad tím ostroh parku Vítkov s památníkem Jana Žižky a armády. Mám za to, že na rozdíl od lokality Tešnov, výhled na dech beroucí panorama Prahy lokality Letná je fiktivním obrazem návratu samotného Alfonse Muchy domů do Čech.

Samostatná stavba pavilonu epopeje na Letné by měla půdorys ve tvaru osmičky s dvěma výtahy uprostřed dvou koleček, která by propojovala několik úrovní s terasou na střeše s výhledem na Pražský hrad a kolem dokola na celé město, až po Holešovice. Z menšího kolečka by byl výhled na město a ve větším výstava Muchových pláten. Přízemí pavilonu by bylo podobně průchozí jako dnes, eventuálně s možností sednout si, případně s kavárnou a větší půlkruhovou plošinou. Výstavní pavilon epopeje bych chtěl zpřístupnit ze stanice metra Malostranská a také pro turisty ze schodů po prohlídce Hradu elegantní lanovkou před Richterovým letohrádkem - bývalou Kubánskou ambasádou nahoru na úroveň letenské pláně a lávkou na horní hraně svahu až k vyhlídkové plošině s epopejí.

Ještě v této souvislosti připomínám, že jsme v roce 1992 s kolegou architektem Petrem Preiningerem navrhovali, aby auta z Chotkové zatáčky byla svedena do tunelu od Strakové akademie až na Špejchar, jako obdoba Letenského tunelu. Takto by v Chotkové zatáčce zůstala pouze ekologická tramvaj a obslužná komunikace, tak jako v Letenské ulici. Současně navrhuji, aby zelené údolí Jeleního příkopu z Hradu proběhlo dolů až k Malostranské, výsadbou stromů v ohybu Chotkové zatáčky po vybouraných domech mezi hotelem Hoffmeister až po sochu lva v ohybu zatáčky.

Architekt Vlado Milunić
Studio VM (volné myšlenky) architekti, investoři, úředníci, ale i všichni nevšímaví

V. K. Novák: Plašismrt

V. K. Novák (šperkař a průkopníkovi kinetické plastiky v Čechách – zemřel 12. 2. 2014) je široké veřejnosti znám jako autor Metronomu na pražské Letné. Milovníkům umění a odborné veřejnosti pak jako světově uznávaný sochař, šperkař a vysokoškolský pedagog, jehož kovové plastiky se vyznačují neobyčejnou technickou vynalézavostí, estetickým působením i hlubokým ideovým obsahem. Vedle monumentálních objektů tvořil od 70. let malé mobilní strojky, tzv. cykloty, které se postrčením dají do pohybu. V 80. letech se jeho tvorba monumentalizovala a začala v ní hrát výraznou roli prudká barevnost. Novákovy objekty – ať už rozměrné, nebo drobné hravé kompozice - jsou složité mechanismy, které téměř vždy využívají pohybu (pohyb vyvíjený motorem nebo mechanicky rukou) a velmi často také světla a zvuku. Jsou to strojové konstrukce, které jsou metaforickou parodií konce mechanického světa.

Plašismrt V K Novák (foto ogl cz)

Model (lakovaná ocel, lakovaná ocel, 29 x 54 cm) nerealizované plastiky pro domov důchodců v Praze–Hájích z roku 1989 s názvem Plašismrt. Vznikla ve spolupráci s architekty Vlado Miluničem a Janem Línkem. Model je poháněn elektrickým proudem, ale ve skutečnosti ho měl pohánět vítr. Vrtule ze tří plexisklových polokoulí, konstrukce ocasu i křídla se měla pohybovat díky důmyslnému systému nezávisle na sobě.

(Zdroj: Oblastní galerie Liberec)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami