Pokračuji druhým dílem ve svém seriálu, 1. díl je k přečtení zde. Sametová revoluce nám přinesla mnohé možnosti: Pracoval jsem v Houstonu v USA a v budoucnu mohu získat job třeba v Bruselu nebo v Singapuru. Sáhl jsem si na Mount Everest a o tom, jestli zdolám ještě další osmitisícovku, rozhoduje jen moje fyzická kondice. Pořídil jsem si auto podle vlastních představ. Je velmi prostorné, pohodlné, s dostatečně silným motorem a s postačující maximální rychlostí, asi nepraktičtější auto na trhu. Omezovala mě jen výška mého konta. Partnerku jsem si mohl vybrat téměř z každé země na této planetě. Byla to otázka jen dostatku odvahy vydat se tam.

Na manželský rozvrat jsou dva: žena a tchyně

Asi nejhoršími manželkami na světě jsou Američanky. Jsou hysterické, uječené, rozmazlené, náladové, rozmarné, panovačné a jdou po penězích. Prostě soubor nejhorších vlastností, co si dokážu představit. Ani západní Evropa nemá mnoho co nabídnout. Zrodil se tam fašismus, nacismus, komunismus, feminismus a jiné zrůdné ideologie, o evropském syndromu a krizi nemluvě. Bylo by to riskantní. V poslední době však na pražských ulicích potkávám mnoho pěkných dlouhovlasých dam a při bližším zkoumání se často ukazuje, že mluví rusky. Jeden můj známý, moc slušný a vzdělaný pan doktor, se počátkem devadesátých let ujal chudinky chudé a rozvedené Rusky s dvěma dětmi. Pořídil si s ní další dvě děti. Mezi tím původní manžel v Moskvě velmi zbohatl. Na manželský rozvrat musí být dva: žena a tchyně. Ruska si tchyni přivezla a koupili pro ni dům za Prahou. Dnes můj známý nemá ani Rusku, ani děti, ani velký byt a bydlí v garsonce. Když jsem mu nabízel některou z Filipínek, ukázalo se, že nemá ani na letenku. Tak jak je vidět, ani východní Evropa nebude ten správný zdroj. Ženy jsou pěkné, ale nemají správné způsoby.

Vietnamka na mě nevybyla

Nejvíce královen krásy pochází z Jižní Ameriky, ale pověst nejlepších manželek na světě mají Asiatky, zejména Filipínky. Asiatky mají řadu předností. Jsou tiché, milé, pracovité, pečlivé, loajální, nikdy se nehádají a nevadí jim velký věkový rozdíl. Některé osmnáctileté dívky inzerují, že akceptují pány do šedesáti let! Asiatky se mi líbily od mládí. V Americe jsem viděl řadu spokojených párů bílý muž a žlutá žena. Asijské manželky jsou časté v USA, Kanadě, Norsku, Německu, Nizozemsku i jinde. V Praze vím o Filipínkách, Thajkách a Indonésankách. I tady jsem hovořil s některými pány a všichni si svazek s nimi velice chválili. Mít doma Asiatku je velmi moderní a takových smíšených párů rychle přibývá. Nejprve jsem zkusil, přes prostředníky, zalovit v místní vietnamské komunitě, ale bezvýsledně. Tak jsem musel do světa.

Nejlepší věk dam je nižší…

Vygooglovat vhodné servery není problém. Zadejte „asia bride“ a dostanete jich celou řadu. Asiatek tam jsou desetitisíce a řada z nich je velice hezkých a přitažlivých. Zásadní rozdíl mezi Asiatkami a Češkami je už v inzerátech. Asijské inzeráty obsahují řadu důležitých informací a obrázky. Jsou tam popisy dívek a jejich představy o partnerovi. Z toho už se dá něco vybrat. Zkuste se podívat a vše si porovnejte. Jen kontakt se musí koupit, ale nejde o přehnané částky. Kvůli tomu jsem se naučil používat světový platební systém PayPal. Nějakou dobu jsem sledoval a testoval vybrané servery, abych si ověřil jejich důvěryhodnost. Jeden je v Kalifornii, jiný v Austrálii, další na Tchaj-wanu, jiný na Seychelách atd. Mezi tím jsem si tisíce Filipínek zúžil na 500, pak postupně v několika krocích na 25. Nejlepší věk dam je z různých důvodů nižší než nejlepší věk pánů a tady jsem byl v situaci, že jsem nemusel slevovat ze svých ideálních představ. Z praktických důvodů jsem vynechal ty zvlášť nezkušené dívky a zvolil jsem věkové rozmezí, které považuji za optimální, tedy 24 až 30 let. Všechny kandidátky měly samozřejmě dlouhé vlasy alespoň do půli zad či až do pasu. Jejich kontakty jsem koupil, poslal 25 dopisů se svými fotografiemi a dostal asi dvacet odpovědí. V dalším dopisu byly informace a fotografie mých tří dětí. Všechny Filipínky moje tři děti akceptovaly! Běžná rodina na Filipínách má deset až dvanáct dětí, tak co to jsou tři děti, že?

Udělej tabulku v Excelu

Následovalo několikaměsíční období čilé milostné e-mailové korespondence v angličtině. Těch dvacet Filipínek bylo nutno opět zúžit. Jako když jsem si vybíral auto, vytvořil jsem si i teď podobnou tabulku v Excelu a bodoval řadu parametrů, což bylo asi na celé operaci nejtěžší. Objekty svého zájmu jsem uspořádal do pořadí a vybíral tu nejlepší. Ony byly ale téměř všechny „vybratelné“, disponovaly 90 a více procenty z mých představ! Některé se ovšem vyřadily samy, například jedna velice krásná Filipínka chtěla, abych si ji vzal hned tam před tím, než se mnou odjede do Evropy. Jedině blázen by to akceptoval. Její inzerát visel na serveru ještě několik let. Některé komunikovaly nepravidelně. Mezi tím začaly psát kamarádky a kamarádky kamarádek. Nejmladší Filipínce, která mi napsala, bylo 21 let! Nakonec jsem si vybral pět Filipínek a připravil svoji cestu na léto na čas, kdy byly děti na skautských táborech.

Nejezdi tam, zabijí tě!

Před mojí cestou na Filipíny musíme udělat historickou odbočku, pro vysvětlení. Filipíny mají s Českem řadu překvapivě podobných bodů v historii. Tři sta let tam vládli Habsburkové, jejich španělská větev, a probíhala tam násilná katolizace. Vše probíhalo asi tak, že kdo nepřijal křesťanství, byl upálen. Koncem 19. století se konalo něco jako národní obrození u nás. Hlavní postavou byl velice vzdělaný José Rizal, básník a oftalmolog. Studoval na několika univerzitách, mimo jiné i v Heidelbergu, v Německu, navštívil Čechy, i Prahu, a měl dobrého kamaráda, Ferdinanda Blumentritta z Litoměřic, středoškolského profesora a znalce Filipín. Hodně si psali a máme o nich mnoho informací. Rizal dopadl špatně. Všichni mu říkali, nejezdi tam, zabijí tě, on tam jel a popravili ho, Španělé. Noc před popravou napsal dva dopisy, své matce a do Litoměřic Ferdinandu Blumentrittovi. Jinak ona poprava byla strategicky zcela zbytečná, jen demonstrace síly nějakého místního velitele. Dnes je José Rizal bezpochyby nejvýznamnějším Filipíncem historie a jmenuje se po něm všechno možné. V Litoměřicích má Rizal pomník a Ferdinand Blumentritt pak park s deskou. Vzpomínek na José Rizala najdeme v naší zemi více, třeba i bustu v České národní bance.

Napůl praotec Čech, napůl otec vlasti

Druhým nejvýznamnějším Filipíncem je Lapu-Lapu, náčelník, který zabil objevitele Filipín pro Evropu, slavného portugalského mořeplavce ve španělských službách. Ten se jmenoval Fernăo de Magalhăes čili též Ferdinand Magellan. Magellan poté, co zřejmě jako první obeplul zeměkouli, našel cestu Tichým oceánem a objevil i Filipíny. Snažil se tam prosadit křesťanství, ale náčelník Lapu Lapu byl zřejmě jiného názoru. Vše se stalo na ostrově Mactan, kde je dnes památník této události a mezinárodní letiště. Je to nedaleko města Cebu City, kde se dobře vyznám. Město Cebu na ostrově Cebu bylo původně hlavním městem Filipín, leží uprostřed souostroví a je dobře chráněno. Teprve později přesunul Miguel López de Legazpi hlavní město Filipín do Manily, která disponuje přístavem v úžasném zálivu otevřeném na západ. Západy slunce nad manilským přístavem jsou nádherné, mohu potvrdit. Lapu Lapu je pro Filipínce něco jako náš praotec Čech kombinovaný s otcem vlasti Karlem IV. a mnoho míst nese jeho jméno. Na Magellana vzpomínají Filipínci mnohem méně. Příjmení Legazpi je docela běžné, mám takové i ve svém příbuzenstvu.

Honem k Pražskému Jezulátku

Na Filipínách je velmi populární Pražské Jezulátko. Zřejmě proto, že do Prahy přišlo ze Španělska, je s ním spojována řada zázraků a později byly jeho obrázky a kopie rozesílány do španělsky mluvících křesťanských zemí. Vím na Filipínách nejméně o třech kostelech Pražského Jezulátka, ale bude jich víc. V mém prvním dopise 25 Filipínkám byla vedle fotografií mé maličkosti i fotografie Pražského Jezulátka. Když přijedou do Čech Filipínci, nejprve jdou do kostela k Pražskému Jezulátku a pak do Litoměřic k památníku José Rizala. Pražští Filipínci pravidelně navštěvují bohoslužby u Pražského Jezulátka a jsou činní v místní farnosti. Dalo by se tomu říci, s určitou nadsázkou, filipínská klubovna.

Kdo se neusmívá…

Filipínci převzali od Španělů mnohé a dodnes si cení světlou pleť a tzv. španělskou krev, tedy Španěly mezi svými předky. Převzali i křesťanství a berou ho velmi vážně. Zvykem jsou pravidelné návštěvy mší v kostele, rodina je u nich něco posvátného, nejsou prakticky žádné rozvody, vyžaduje se disciplína u dětí, je projevována úcta ke starším a vzdělaným lidem atd. Dnes je na Filipínách přes 90 procent křesťanů a jde o jedinou křesťanskou zemi široko daleko. Je to zároveň třetí největší křesťanská země na světě. Filipíny mají přes 100 miliónů lidí a jsou dvanáctou nejlidnatější zemí na světě. Mnoho Filipínců žije v zahraničí, snad přes deset miliónů. Celkem jich bude ke 120 miliónům lidí. Muslimové žijí v malé míře (asi 3 %) na jižním velkém ostrově Mindanao. Jsou s nimi problémy, velké problémy. Řeší je armáda s kulomety. Na Mindanao turisté běžně nejezdí, nedoporučuje se jim to z bezpečnostních důvodů. Lidé tam jsou zřetelně méně přátelští, neusmívají se a jde o jediné místo, kde jsem zažil pokus o krádež, i když velmi naivní a neúspěšný. Rozdíl ve váhových kategoriích byl příliš velký a on to věděl. Mimochodem, moje Filipínka zareagovala naprosto perfektně.

S angličtinou jste za vodou

Na Filipínách je mnoho jazyků, ale ten hlavní je tagalog, čili též tagalština. Učí se ho všichni ve škole, stejně jako angličtinu. Skupina Filipínců z různých ostrovů bude spolu mluvit tagalogem, s námi anglicky. Koncem 19. století proběhla americko-španělská válka o Filipíny, na přelomu století pak filipínsko-americká válka, kdy Američané získali kontrolu nad Filipínami a potlačili snahu Filipínců o nezávislost, a to dost hrubým způsobem. Mezi světovými válkami byly Filipíny přidruženým státem USA. Nezávislost Filipín byla vyhlášena 4. července 1946 na místě popravy José Rizala. Američané jsou nicméně na Filipínách přítomni stále, zejména ekonomicky. Angličtina je běžným jazykem a dolar běžnou měnou. Je tam americký právní systém a dokumenty jsou tagalsko-anglické. Stačí tedy překlady dokumentů z angličtiny. Filipínci jsou mírumilovní a pohostinní lidé, kteří nikdy nikoho neokupovali a na nikoho neútočili. Ve válkách měli mnoho obětí, zejména za druhé světové války, kdy byli okupováni Japonskem. Japonci se chovali strašně krutě, hůře než německé jednotky SS. Vyprávěla mi o tom babička mé Filipínky.

(Autor článku, RNDr. Milan Press, vědecký a projektový manažer, slibuje třetí pokračování příště)