I když jeden smysl to má, a ten zní unisono i napříč všemi stranami – potřebujeme najít nějaký trik, jak ještě jednou obalamutit voliče. Trik, kterému by uvěřili všichni, ale takový, který už hodinu po volbách nebude platit a na který si pak už nikdo ani nevzpomene. Zoufalé hledání něčeho podobného bylo vidět na sjezdu socialistů. Na očích klapky pivovarské kobyly usilovně přemýšlejí, jak něco udělat, aby alespoň chvilku, alespoň měsíc, týden či den nebo alespoň jedno odpoledne vydrželi u moci. Panu Bohuslavovi někdo namluvil, že stačí pomlouvat Babiše a hrát divadelní roli vůdce a úspěch se dostaví sám. Není to nepodobné tomu, jak paní Clintonové a obecně demokratům namluvili, že stačí agresivně prosazovat práva menšin, ať jakkoli podivných, a na věky věků se tím zaručí vláda demokratické strany a jejího sorosovského konglomerátu zákulisních hráčů a tajných služeb.

A tak socialisté zapomněli na všechno, co od nich voliči očekávají, a v liché naději zázraku zvolili do čela pana Bohuslava. A pan Bohuslav řeční ještě více než jindy. Tedy spíše pronáší slova tak, aniž by cokoli řekl. Mluví a vy si za hodinu nevzpomenete na nic, co by vám utkvělo v paměti. Probere všechna témata, která nikoho nezajímají, a řeší všechny problémy, které neexistují. To, co naopak všechny zajímá, Bohuslav neřeší. Nechce. Mohl by tím urazit socialistickou honoraci v Bruselu, a to se nevyplatí. Tak se nedozvíme nic o skutečné budoucnosti země, o skutečných plánech socialistů, až na to, že snad skutečně s bezbřehou naivitou očekávají vítězství ve volbách. Strana, která nade vší pochybnost prokázala, že neumí hospodařit ani s darovanými penězi, která si do čela zvolila vůdce, jenž tvrdí, že jeho rodina několik let nejedla a nepila, aby si mohla koupit byt, nyní chce, abychom uvěřili a zástupné problémy považovali za hlavní a o hlavních abychom mlčeli. Hlavní myšlenky potom budou prosazovat agresivní nájemní agitátoři ze všelijakých Evropských hodnot či jiných rudých brigád, štědře placených ze státního rozpočtu. A pokud by se nám to nelíbilo, útvar boje s vnitřním nepřítelem nám vysvětlí, kde jsou naše meze.

Ale možná, že socialistům křivdím. Možná je to celé o hodně prostší. Všiml jsem si, že se stále titíž lidé přesouvají z jednoho dobře placeného místa u státního struku na druhé, pomalu se jim blahobytně zakulacuje postava a tloustne krk. A košile mají jakoby stále menší, a to včetně límce. Možná, že se stane, že když si ráno zapnou košili kolem tloustnoucího krku, zamezí normálnímu proudění krve, odkysličí se jim mozek a pak předkládají návrhy, kterým by neuvěřil ani Petr Uhl . Není to jen výsada socialistů,podobné to je ve všech ostatních stranách a možná by se tomu mohlo říkat Syndrom opakované politické funkce.

A jak u nás v Evropě?

Je ticho. Socialistická smetánka, naši budovatelé zmaru a kormidelníci lodí zkázy mlčí. Angela se vytratila, buď nemá co říct k tomu, co provedla, nebo plánuje něco ještě horšího. Ale budou volby, tak raději překročí krvavé mrtvé z atentátů a už žádné selfíčko s migranty. Když už něco pronese, připomíná to řeč člověka, který se vrátil do vlasti po dlouhé emigraci. Mluví jako Jakeš ke konci komunismu, ale nesleví, stejně jako on. Už i její soudruzi vidí, že takto to nepůjde, takto by své prebendy neuhájili. A vymysleli to kolosálně – místo Angely zvolí Martina Schulze. Nemajíc nikoho horšího, zvolí repetenta střední školy, kterou ani neměl sílu dokončit, a alkoholika, snad bývalého. Změna velitele čtvrté říše však proběhne klidně, za drtivého dohledu gangů sorosovských bojůvek, tajných a ještě tajnějších služeb, vojska, policie a masivního ataku médií. Je smutné se dívat zpátky na to, co Němci provedli Evropě jen v za posledních 100 let, a ještě smutnější je pohled na současnost a budoucnost. I když vždy prohráli, nikdy se nevzdají myšlenky znovu nás zničit, tentokrát ve jménu celosvětového velkokapitálu,maskovaného za všeobjímající lásku a korektnost. A jedno mají všichni vůdci jejich tisíciletých říší společné, a to naprostou bezohlednost k druhým a neschopnost uvidět zítřek.

Ale hlavní dnes je, jak říkají soudruzi, aby byl klid na práci. Aby mohli ve velkém dovážet do Evropy nejzaostalejší a nejagresivnější kultury světa, jejich muže, a někdy i ženy, včetně jejich středověkého náboženství a způsobů života. Dovozci středověku na naše ztráty nehledí. Podlehli stejné iluzi, jako Hillary a její demokraté a počítají s tím, že všichni ti dovezení budou navěky volit jenom je. Nějak zapomněli, že s těmi vyznavači středověku musí pro ně přivést také jejich zákony, včetně trestu smrti, protože ty naše jim jsou k smíchu. Smějí se tomu, že mohou žít s několika vymyšlenými identitami a ještě na ně pobírat sociální dávky. Smějí se, že je soud nedokáže odsoudit, protože nezná jejich pravou identitu, a tomu, že je nikdo nedokáže vyhostit. A smějí se i systému několika politických stran navzájem spojených a předávajících si moc. Smějí se i Angele, Martinu Schulzovi, feministkám, homosexuálům i všem jiným exotům. Vědí, na rozdíl od všech evropských mudrců, že až přijde jejich čas, tohohle balastu se rychle zbaví.

A mezitím chromé a slepé loutky řídící naše země budou hlasovat o změně zákonů tak, abychom se jako domorodci nemohli invazi bránit. Abychom se sklopenou hlavou čekali na ránu z milosti. Zítra nám zakážou vlastnit zbraně, pozítří nám zakážou jíst vidličkou a nožem. Třeba proto, že to uráží muslimy, ty ale stejně uráží kdeco z naší kultury, nakonec je uráží i sama naše existence.

A na závěr malý komentář ke smutné postavě paní Jourové. Zdálo se, že než odjela do Bruselu, byla normálním člověkem. Je udivující, jak rychle se to změnilo nástupem do socialistického bruselského ráje.

V poslední době ji vídám vždy v nějaké nepochopitelné souvislosti. Její prohlášení připomínají člověka s pokračující demencí, těžko se orientující v čase a prostoru. Naposledy jsem ji viděl, jak majíc na starosti agendu týraných žen s tragickou maskou na tváři sdělovala, že byla také týraná. Zdá se, že jim v bruselské kantýně přidávají něco nepěkného do jídla a pití a jen čekám, že až příště přijede do bývalého domova, prohlásí s tragickou tváří, že byla v dětství znásilněna. Kdyby nebyla královsky placená Bruselem, snad bychom jí měli každý dát po desetikoruně.

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.