I když jeden smysl to má, a ten zní unisono i napříč všemi stranami – potřebujeme najít nějaký trik, jak ještě jednou obalamutit voliče. Trik, kterému by uvěřili všichni, ale takový, který už hodinu po volbách nebude platit a na který si pak už nikdo ani nevzpomene. Zoufalé hledání něčeho podobného bylo vidět na sjezdu socialistů. Na očích klapky pivovarské kobyly usilovně přemýšlejí, jak něco udělat, aby alespoň chvilku, alespoň měsíc, týden či den nebo alespoň jedno odpoledne vydrželi u moci. Panu Bohuslavovi někdo namluvil, že stačí pomlouvat Babiše a hrát divadelní roli vůdce a úspěch se dostaví sám. Není to nepodobné tomu, jak paní Clintonové a obecně demokratům namluvili, že stačí agresivně prosazovat práva menšin, ať jakkoli podivných, a na věky věků se tím zaručí vláda demokratické strany a jejího sorosovského konglomerátu zákulisních hráčů a tajných služeb.

A tak socialisté zapomněli na všechno, co od nich voliči očekávají, a v liché naději zázraku zvolili do čela pana Bohuslava. A pan Bohuslav řeční ještě více než jindy. Tedy spíše pronáší slova tak, aniž by cokoli řekl. Mluví a vy si za hodinu nevzpomenete na nic, co by vám utkvělo v paměti. Probere všechna témata, která nikoho nezajímají, a řeší všechny problémy, které neexistují. To, co naopak všechny zajímá, Bohuslav neřeší. Nechce. Mohl by tím urazit socialistickou honoraci v Bruselu, a to se nevyplatí. Tak se nedozvíme nic o skutečné budoucnosti země, o skutečných plánech socialistů, až na to, že snad skutečně s bezbřehou naivitou očekávají vítězství ve volbách. Strana, která nade vší pochybnost prokázala, že neumí hospodařit ani s darovanými penězi, která si do čela zvolila vůdce, jenž tvrdí, že jeho rodina několik let nejedla a nepila, aby si mohla koupit byt, nyní chce, abychom uvěřili a zástupné problémy považovali za hlavní a o hlavních abychom mlčeli. Hlavní myšlenky potom budou prosazovat agresivní nájemní agitátoři ze všelijakých Evropských hodnot či jiných rudých brigád, štědře placených ze státního rozpočtu. A pokud by se nám to nelíbilo, útvar boje s vnitřním nepřítelem nám vysvětlí, kde jsou naše meze.

Ale možná, že socialistům křivdím. Možná je to celé o hodně prostší. Všiml jsem si, že se stále titíž lidé přesouvají z jednoho dobře placeného místa u státního struku na druhé, pomalu se jim blahobytně zakulacuje postava a tloustne krk. A košile mají jakoby stále menší, a to včetně límce. Možná, že se stane, že když si ráno zapnou košili kolem tloustnoucího krku, zamezí normálnímu proudění krve, odkysličí se jim mozek a pak předkládají návrhy, kterým by neuvěřil ani Petr Uhl . Není to jen výsada socialistů,podobné to je ve všech ostatních stranách a možná by se tomu mohlo říkat Syndrom opakované politické funkce.