Z mojí logiky vyplývá, že slyšet po tisící tu samou skladbu znamená pouštět si po tisící, zas a znovu, ta samá rádia, tedy rádia neustále zapínat, nikoli je vypínat. No nic, asi určitý druh sebemrskačství nebo něčeho jiného (úsměv). Proč bych si pouštěl například Radiožurnál, když tam staré Waldovy pecky stoprocentně nehrají, když si mohu pustit Dvojku nebo Country rádio, kde mi Waldu rozhodně naservírují, a potom se mi přece zase začne otevírat ta moje kudla v té mé kapse. Ach, ach.

Takže, David to má vyřešeno, ale co mám dělat já, kterou zas až tak muzika nebere, zato mě bere podzim a blížící se zima a především ceny energií. Že by jeden, druhej, třetí, čtvrtej nebo pátej přišel s nějakým nápadem, to evidentně nehrozí a já mám díky naší neschopné devítiměsíční pětikolce v kapse permanentně kudlu otevřenou.

David Koller se má, Waldemar Matuška má totiž v pátek 16. září ke svým nedožitým devadesátým narozeninám v Divadle Broadway vzpomínkový koncert, tak si tam může se svou kudličkou a kapsou zajít a náležitě si to po svém užít. Ale co mám dělat já? Políbit prsten Rakušanovi, ubalit jointa Bartošovi a jeho Antifě, vrátit ukradený mozek Markétě Pekarové i Markétě Adamové, anebo koupit pořádnou anténu Fialovi?