„Ale to, co opravdu zasáhlo mne a mé kolegy, byla sebejistota, samolibost a drzost, s níž Putin lhal. Musel vědět, co má ruská armáda za lubem v Kosovu. Přesto nás ujistil, že Černomyrdinovy (tehdy předseda vlády Ruské federace) podmínky jsou stále platné. Navíc tvrdil, že neví, kdo tříhvězdičkový generál Ivašov je," uvedl v pamětech Talbott, a tak si postěžoval, že i přes Putinovo ujištění v tu chvíli již 250 ruských vojáků obsazovalo letiště Slatina u Prištiny.

Z tohoto u nás málo známého spiknutí ruských generálů na záchranu Srbska je jasné, že Putin byl v tomto rovněž angažovaný nebo přinejmenším mlčky ze své funkce vše schvaloval. Více se dočtete o této vzpouře v článku: Velmocenská hra o Kosovo. Jelcinova zrada a Putinova msta. Jedno je historicky jasné, že se tehdy Rusové nakonec z Kosova stáhli.

Píšeme o této události proto, že před několika dny americký politický analytik Ted Galen Carpenter působící ve známém think-tanku „Cato institutu“ se zabývá zhoršením americko-ruských vztahů a vidí to tak, jak bylo výše uvedeno – příčinou bylo Kosovo. „Intervence v Kosovu byla precedentem k výpadům proti Západu,“ píše v úvodu svého článku pro server National Interest. „USA tehdy vedly 78denní válku proti Srbsku a donutily Bělehrad, aby se vzdal kontroly a přepustil území kontrole NATO,“ píše Carpenter a k tomu dodává podstatu věci, že „tento krok odrážel ruskou vojenskou, ekonomickou a diplomatickou slabost po rozpadu Sovětského svazu. Byla zde určitá obava z vniknutí NATO do sféry ruského vlivu, ale dochází k překvapivě pasivní reakci Moskvy. Přitom arogance Washingtonu mohla vést k velké tragédii.“

Strobe Talbott, náměstek Albrightové, který byl účasten jednání s Ruskem, toto vidí možné jen díky podivné „chemii vztahů“ mezi Clintonem a Jelcinem. Ve své knize „The Russia Hand“ píše: „Clinton díky svému nevědomému instinktu a síle osobnosti využil zániku Sovětského svazu k posílení legitimních amerických zájmů, aniž by ohrozil Jelcinovo dosti nejisté postavení tehdejšího stvořitele ruské demokracie. Někdy to byla osobní chemie mezi těmito dvěma muži.“ Talbott vzpomíná na Jelcina jako na muže, který se často nacházel v depresi posílené alkoholem. Clinton ho oslovoval Ol´Boris a říkal o něm, že „nemůžeme nikdy zapomenout na to, že opilý Jelcin je lepší než většina alternativních střízlivých ruských politiků.“

Později v roce 2014 Strobe Talbott ve své obšírné stati „The Making Vladimir Putin“ se stoprocentní jistotou prohlašuje, že současný ruský prezident nahradil partnerství se Západem za konkurenční vztah. „Opovrhl evropským směřováním Ruska a objal Euroasii,“ píše Talbott a připomíná Putinův projev na konferenci v Mnichově v roce 2007, kdy podle Talbotta Putin jen opakoval Krjučkovovo (poslední šéf KGB) a Pavlovovo (předseda vlády) obvinění z roku 1991, že Gorbačov vnutil Rusku cizí zájmy. Nakonec Talbott vše uzavírá tím, že zatímco myšlenky Krjučkova nebo ministra zahraničí Andreje Kozyreva (termín „blízké zahraničí“ z r. 1993) byly jen „virtuální“, tak Putin z nich učinil realitu a myslí tím na události na Ukrajině a Krymu.