Já jsem jednadvacátého srpna šedesát osm v Praze u rozhlasu byl. Jsem tedy také "Hrdina dvacátého století"? Proč jsem tam tenkrát šel? Prý jsme bojovali proti okupantům. Ale skutečnost je poněkud jiná. Byl to údiv, šok, opovržení, ponížení, zvědavost? Jak to ještě nazvat?

V minulém roce jeden "bojovník" napsal, že měli "jen" zápalné láhve a dlažební kostky. Bohužel jsem si jméno tohoto "bojovníka" nenapsal. A tak po  více než padesáti letech nevím, který grázl zavinil smrt českých lidí u rozhlasu. Minulý rok byla na internetu uveřejněna fotka kluka, který mi tenkrát zachránil život. Běžel za mnou. A tak dostal střepinu do zad on. Já jsem byl jen lehce raněn. Tenkrát, v tom průjezdu, kam jsme se běželi schovat, ten kluk ležel na zemi těžce raněný. Nemohli jsme mu pomoci. A "hrdinní bojovníci" k němu chodili, a do jeho rány namáčely vlajky. Ten kluk ještě žil!! Potom s těmi zkrvavenými vlajkami chodili po Praze. Aby ukázali, jací jsou udatní bojovníci. Po celé Praze byly tenkrát obrovské nápisy: NEMLUVIT-NEKRMIT-NEDRÁŽDIT. DUBČEK SVOBODA NADĚJE NÁRODA. NEBUDEME MLČET SVOBODA+DUBČEK. Všechny noviny a časopisy tenkrát vydávaly mimořádná jednostránková čísla. A my jsme je rozdávali po Praze. Když jely kolem nás ruské kolony, obraceli jsme se demonstrativně zády. Příkaz byl -NEDRÁŽDIT.

Proč tedy ti grázlové u rozhlasu zapálili ten ruský tank? Proč ti grázlové u rozhlasu zapálili ruský muničák? Tenkrát byl u chodníku před rozhlasem odstavený ruský muničák, valník, plný dělostřeleckých granátů - granátů do kanónů do tanků. Když to začalo vybuchovat, všude létaly střepiny. A ty právě zabily a zranily Čechy. Rusové po nás u rozhlasu nestříleli. Který grázl tenkrát zapálil byty u rozhlasu? Který grázl hodil tenkrát zapálený hadr do toho ruského gazíku? Na křižovatce nad rozhlasem. A že začali střílet? To je reakce každého vojáka, když je ohrožený. Ale nestříleli do nás. Stříleli nám nad hlavy. Ještě dnes vnímám ten pocit, když jsem ležel rozpláclý na břiše na chodníku a nade mnou létaly kulky. Strašně mě bolelo břicho - strachy. Ale nepo.ral jsem se. Nikoho nezastřelili. Ani nezranili. Když přestali střílet, normálně jsme se zvedli.  K zamyšlení stojí i skutečnost, že nám ruští vojáci tvrdili, že vypukla třetí světová válka. A že jsou v západním Berlíně. A ne v Praze. Nemusím zdůrazňovat, že tenkrát nebyli v Praze jen ruští vojáci. O osmašedesátém, i o demonstracích v devětašedesátém, je to na dlouhé povídání.  Jsem ochoten podat svědectví o roce šedesát osm i šedesát devět. Ale neměla by to být "Paměť národa". Jejích výmyslům a desinformacím už nevěřím.