Že betonujeme a asfaltujeme pole, louky a lesy. A že prý ničíme prameny pitné vody!? V tom jsme ale velcí troškaři. Je potřeba myslet racionálně a efektivně. Proč tak příštipkaříme. Nejlepší je vybetonovat a vyasfaltovat plošně celou Českou republiku. A tam, kde by to nepomohlo, vykutat další tunely. Ale musíme také myslet na příští generace. A tak každé obci přidělíme zeleň podle počtu obyvatel.  Například obec s 5000 obyvateli dostane 1 m2 trávníku, a jedno křoví. Ale již od 6000 obyvatel k tomu dostane ještě jeden strom. Aby se děti mohli chodit dívat, jak vypadá tráva. Že je to nesmysl? Nedávno jsem četl v novinách jedné vesnice, kde paní učitelka základní školy psala nadšeně o tom, že žáci byli na exkurzi na farmě, a majitel farmy dětem poutavým způsobem vykládal, jak se krmí králíci. Vesnickým dětem!? Že dříve bylo v každém stavení prase? Králíků, hus, kachen, slepic, a krůt nepočítaně? Ale na vesnici přece nic takového nepatří! Kdo to jakživ viděl, aby na vesnici byl kravín a vepřín? A chovat tam koně? Jaká nehoráznost!

Ještě za totality Výzkumný ústav zemědělský po dvacetiletém usilovném bádání vyzkoumal, že nejkvalitnější hnojivo je chlévská mrva. To není vtip. Ale dnes rozhazovat hnůj na pole? Proti tomu se musí tvrdě protestovat! Takto ničit životní prostředí na vesnici! V roce 1974-75 se v družstvech rušily záhumenky. Říkali tomu "Družstva s vyšší úrovní hospodaření". Pocházím z malé vesničky u Prahy. Všichni jsme se tam znali. Okolo byla jen pole, louky a lesy. A studánky, ze který se dalo pít.  Jako děti jsme chodili na brigády na pole, kdykoliv to MNV vyhlásil. Na jaře jsme jednotili cukrovou řepu. Pak jsme ji okopávali. Když byla zralá, vyorali ji. My jsme ji, jako děti, nanosili na hromady. Pak nastoupili naši rodiče se srpy a osekali chrást. Přijeli s valníky, taženými koňmi, a my jsme na něj naházeli chrást. Ten se zkrmil. Teprve teď přijela nákladní auta z cukrovaru. My jsme na ně naházeli řepu. To bylo vlastně prvně, kdy se tenkrát, při pěstování cukrovky, použila nafta. A na podzim vyorali družstevníci brambory čertem, taženým koňmi. A opět my děti jsme brambory sbírali do kýblů a nosili na valník taženým koňmi. Takže opět žádná nafta. A pak jsme brambory nosili do sklepů "Ve dvoře" na uskladnění. Byly tam třípatrové klenuté stropy. Motyčky na okopávání jsme museli mít svoje. Ale kýble na brambory nám půjčovali. Jen spolužák Tonda si nosil svůj. Byli chudí, a Tonda si vždycky odnesl kýbl brambor domů. Všichni to věděli, a tolerovali. JZD za naši práci škole platilo. Proto jsme také měli všechny učební pomůcky a knihy zadarmo. Rodiče neplatili ani korunu. Okolo naší vesnice okrašlovací spolek vysazoval ovocné stromy. Kdo chtěl tak si utrhnul - třešně, švestky, jablka, hrušky, blumy a další. Byla tam také tři obrovská zahradnictví - Šimáček, Čížek a Škop. A čtyři rybníky. Už tam nejsou!! A každý dům měl vlastní studnu s pitnou vodou. Už dávno prameny vyschly. Když jsme jeli do Prahy, byl to výlet na celý den. Měli jsme s sebou chleby se sádlem a v patentních lahvích vodu se šťávou (samozřejmě doma vyrobenou).  Protože v Praze je draze. Dnes je tam betonová džungle Jihozápadního města. Ta vesnička se jmenovala Stodůlky. Ale nedomluvíte se tam česky. Stavíme byty pro imigranty. Dálnice pro zahraniční kamióny. Obrovské sklady pro zahraniční firmy. Kde je v obci jen trochu rozumné vedení, a omezuje devastaci půdy, je obviněno, že brání rozvoji obce. Betonování a asfaltování půdy a ničení pramenů pitné vody, je rozvoj obce a trvale udržitelný rozvoj.  Nejsem ekoterorista. Jsem jen jeden z těch, co chtěli v klidu žít...

Je již historicky dokázáno, že staré civilizace nezanikly pro nájezdy barbarů. Ale proto, že si zdevastovali životní prostředí. A nemohli tam dál žít. Básník František Hrubín kdysi napsal: "Ikarií nazvána byla ona země, v níž syna pohřbil Daidalos. Kdo po nás dal by jméno Zemi..."

Miroslav Josef Bezecný, redaktor a publicista