Česká republika svou bezpečnost vložila do kolektivní obrany v rámci NATO, ač při napadení není pomoc automatická; je dána na principu dobrovolnosti. Vedoucí síla NATO v podobě USA nás mnohdy využívá na jimi započatých konfliktech (2. válka v Iráku, Afghánistán atd.), k tomu se nakupuje výzbroj, ale obrana vlastního území je upozaděna.

Dnes už je z řady signálů zřejmé, že na vyvolání konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou mají USA jistě svůj podíl, třebaže nepřímý. Žádný, byť i průměrný vojenský expert nemůže odsouhlasit, aby podbřišek Ruska v podobě Ukrajiny byl včleněn do řad NATO (m.j. jak bylo navrhováno už v roce 2008!). Při známém i vojenském soupeření USA s Ruskem by to bylo stejné, jako když se USA mohly potentovat z ruských raket na Kubě začátkem 60. let při tzv. karibské krizi.

Pořád jsou na stole opakované sliby západních představitelů v čele s USA, že se NATO nerozšíří směrem k ruským hranicím. V opozici k těmto slibům je názor protiruských siláků, že každý stát má právo si sám určit, kam bude patřit. To je jistě pravda, ale ty slibotechny, mají-li dostát tomu, co slíbily, rozhodují v konečné instanci o tom, koho přijmou do NATO a koho NE!

Až někdy v příštích letech, spíše vzdálenějších, se popravdě dozvíme, kdo jakou měrou se na vyvolání konfliktu podílel. Vždy je přítomna otázka, kdo má z tohoto vývoje největší prospěch, tedy to známé „po ovoci poznáte je“. Logicky se mohu dopustit tvrzení, že to není ani Ukrajina a ani Rusko. Dále si dovolím poukázat, že určitě jedním ze spouštěčů protiruských nálad ve společnosti byl jazykový zákon. Někdo musel dosti intenzivně vyburcovat nacionální cítění těch, kteří o zákonu rozhodovali. Část populace, zvláště ta, která oslavuje Banderu jako národního hrdinu, má k surovému nacionalismu dost blízko. Určitě šlo přistoupit k tomuto zákonu citlivěji, třeba rozložením v čase atd., ale to by nemělo ten efekt, který ponoukač v zákulisí sledoval.

Přes i řadu dalších příkoří ruské menšině nejde ničím ospravedlnit napadení Ukrajiny frontálním útokem. Putin trestuhodně nevyužil možnou spolupráci mezinárodních organizací včetně OSN, byť měl na triku podporu samozvaných republik na Donbasu a v Luhansku. Ze všech dostupných informací to vypadá tak, že se nechal vehnat do války ne jako vedoucí státník velmoci, ale jako pubertální vztekloun. Při všech případných jednáních, třeba podobných půdorysu Minsk 1 a 2, by byla naděje odhalit ty podlé síly, které měly podíl na vyvolání válečného stavu.

Souběžně jsou zde i další otázky: Kdo měl zájem ekonomicky oslabit Evropu, m.j. hlavně odstřihnutím od laciných surovinových zdrojů z Ruska? Ten překotný vývoj, podbarvený konfliktem na Východě mezi dvěma slovanskými národy, není prvoplánově evropskou snahou o diverzifikaci surovinových zdrojů; řada ekonomů naznačila, jaká měla být cesta, a to bez stoprocentního zrušení dodávek z Ruska.

Dostal jsem video ze záznamu tiskovky amerického prezidenta Bidena při návštěvě německého kancléře Scholze, které prezentoval slovenský europoslanec Milan Uhrík při projevu v europarlamentu. Na něm Biden jasně prohlásil za tupého zírání Scholze, že USA nedovolí postavit plynovod Nord Stream mezi Ruskem a Německem. Na dotaz novinářky, jak to chce udělat, když stavba je pod patronací Německa, jen s přimhouřenýma očkama a s potutelným úsměvem opakoval, že to nedovolí. Informovaný čtenář si může k takovému tvrzení přiřadit bombový útok na již položené potrubí Nord Stream II.

Závěrem jen zopakuji: Jsou USA ještě spojencem? Bez dalšího dodám: Zastavme nákup stíhaček F 35 paní válečnice Černochové a zůstaňme u Gripenů. USA si za své konání takový obchod, dnes už vyčíslený na částku přes sto miliard, nezaslouží.