Občas se stává, když narazíme v restauraci nebo jiném veřejném prostoru na nějakého toho nevychovaného spratka, že se mne moje paní zeptá, co bych dělal, kdyby to bylo moje dítě, jak bych ho zpacifikoval.
Vždy odpovídám, že jde o ryze hypotetickou otázku, neboť moje děti byly řádně vychované a nikdy by se takto neprojevovaly. A dodávám, že na vině jsou vždy v míře nejvyšší rodiče a jejich (ne)výchova.
Před chvílí jsem si na tu otázku vzpomněl, neboť jsem se dočetl v internetové diskusi, že sice kritizuji to či ono, ale neříkám, jak bych situaci řešil já. Pokládám takovou otázku za stejně ryze hypotetickou, neboť bych se v politické funkci do takové situace prostě dobrovolně nedostal. Uvedu konkrétní příklad.
Co byste vy dělal s vysokými cenami elektřiny a plynu? Ryze hypoteticky je zbytečné odpovídat, byť bych mohl rozvinout úvahu nad řešením základní příčiny vysokých cen energií, totiž převahy poptávky nad nabídkou, zanalyzovat, co k tomu vedlo a navrhnout řešení - současná vláda by to stejně nebrala v potaz.
Pokud bych byl ovšem v politice již dříve a déle (viz výchova dítěte), snažil bych se za každou cenu sbubnovávat v EU podporu uvedení Nord Streamu 2 do provozu, bez ohledu na americkou superobavu, že spojením německého průmyslového a organizačního umu s téměř neomezenými ruskými zdroji vznikne další supervelmoc (a tím pád americké unilaterální hegemonie), což by bylo pro Evropu i svět jedině dobře. Snažil bych se získávat, kde by to jen šlo, podporu pro rozhodnutí NATO neposunout se východněji, podporu pro neutralitu Ukrajiny a podporu pro širokou smlouvu o evropské architektuře, která by brala v potaz zájmy všem evropských států a velmocí. Snažil bych se za každou cenu získávat příznivce volného obchodu bez cel, umělých bariér a sankcí, neboť kde se obchoduje, tam se neválčí. Snažil bych se za každou cenu bojovat proti rudozelenému Green Dealu a dalším eurounijním nařízením na hraně či za hranou přírodních zákonů.
Jsa optimistou, jsem stále přesvědčen, že Evropanů, ale nejen jich, kteří by si toto vše přáli, je dost. Jen politiků ne, neboť plout s proudem je tak pohodlné…než se narazí na skálu.
Tím se dostávám k dalšímu fenoménu politiky, který se často vůbec nebere v potaz, a to je čas. Načasování toho, kdy je možné nějakou zásadní politickou změnu provést, když už se preventivně z různých důvodů nezasahovalo nebo nemohlo zasáhnout v době, kdy nynější situace postupně vznikala.
Uvedu opět příklad, vznik komunistického režimu v Československu: šlo mu preventivně předejít mezi válkami či během Protektorátu? Šel jeho vznik potlačit mezi léty 1945 - 1948? Dal se porazit v padesátých letech? V roce 1968? V době „normalizace“? Jak vidíte, zásadní roli vždy hrálo ohromné množství faktorů, z nich jen velice málo šlo vnitropoliticky ovlivnit. Čas nárazu na skálu však zákonitě přijde.

***