Do Evropy přišlo v poslední době několik stovek tisíc mladých Syřanů, ze kterých by bylo možné vytvořit armádu bojující za osvobození jejich vlasti a dát jim tak najevo, že to za ně nikdo jiný neudělá. V rozhovoru pro polskou televizi TVP to uvedl polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski. Zároveň dodal, že si neumí představit „vyslání našich vojáků do Sýrie, zatímco tisíce uprchlíků z této země na Unter den Linden v Berlíně či na jiných místech budou popíjet kávu a sledovat, jak bojujeme za jejich bezpečnost”.

Stejnou či obdobnou otázku si klade spousta lidí:

Francouzi najednou bombardují základny IS, o kterých zřejmě neměli dodnes ani ponětí a provádějí razie u lidí, u kterých neměli doteď ani stín podezření... nebo musí umřít aspoň sto lidí, aby bezpečnostní složky začaly dělat svou práci?

Na jedné straně chápu potřebu lidí vyjádřit soustrast a solidaritu s pozůstalými po mrtvých v Paříži, byť tak při dokonce větších neštěstích ve vzdálenějším světě většinou nedělají. Vždy jsem se však domníval, že bolest (a souběžné pocity) se mají vyjadřovat co nejtlumeněji, nejtišeji, nejraději neveřejně, vnitřně, neboť skutečná bolest je němá.

Orgie s přidáváním francouzské trikolory na kde co, na kdejaký profilový obrázek na facebooku či jinde, ovšem už jsou dávno za hranou a působí zákonitě davově, strojeně a vcelku tedy neupřímně. Čekám jen, kdy nějaký vykutálený výrobce začne prodávat trojbarevné pokrmy, po nichž i lejno bude ve francouzských národních barvách.

A pokud by snad někdo své připojení k tomu tsunami francouzských trikolor obhajoval prostou lidskostí a solidaritou, pak ať si položí ruku na srdce a pokusí se vzpomenout, zda stejně tak užil ruské barvy při smrti 220 nevinných lidí v sestřeleném letadle nad Egyptem…

Ve Francii žije 6 milionů muslimů. Kdyby z nich jen 1/100 procenta byli radikálové, jde o 600 potenciálních atentátníků.

Umíte si představit, kterak Winston Churchill po náletu na Londýn začne koktat do rozhlasu, že je otřesen?

Řekl by, že je čas natrhnout Němcům prdel.

Robert Pospíchal na facebooku:

Tak jsem se dozvěděl, že uprchlíci jsou vlastně našimi spojenci v boji s IS. No nevím. Já si spojence představují tak, že přijde, řekne ať mu dám najíst, zásoby a zbraň a pomůžu mu nakopat prdel těm, co mu vzali domov. Zatím vidím jen mladý kluky, co shánějí nabíječky na mobily, dožadují se sociálních dávek, více jídla a pohodlného ubytování.

Čtenář glos V. S. mi napsal:

Píšete, že v Radiožurnálu (a asi obecně v českých médiích; můj dodatek) je slovo muslim tabu. Není tomu tak, najdete ho celkem rychle. Podívejte se třeba na iDnes (Muslim při útocích v Paříži zachránil dvě ženy, odtáhl je do bezpečí). Na druhé straně konec konců už víme, že útočili i domácí Francouzi, i když žijící v Bruselu, například Omar Ismail Mostefai. Z toho plyne, že před útočícími Francouzi zachraňovali nevinné oběti muslimové, a to se musí ocenit. Jenom mě trochu mate to slovní spojení „Francouz Omar Ismail Mostefai“, to už můžu rovnou připustit, že Jean Valjean byl Arab jak poleno, což se mu stalo možná na galejích. A chudák bílý křesťanský heterosexuál Louis XIV., ale ten byl aspoň kryptopolygamní, což nutno vzít v multikulturním kontextu jako přijatelnou úchylku. Chci říct, že Francouzem, Čechem (nikoli Evropanem, protože evropský národ neexistuje) se člověk stává na základ historie, tradic, náboženství a kultury, nikoli tím, že se narodí v Amiens, Birminghamu či Kutné Hoře. V Evropě jsou bohužel miliony lidí s pasem některé z evropských zemí, kteří ale nejsou Evropany.
Nicméně, mediální masáž furt pokračuje, jenom se zvyšuje intenzita.