Je náš problém, nakolik jsme přizpůsobeni se sami pochopit ve svém bytí. Jestli chápeme spolupráci jako nutnost a slovo odsouzení je jejím výrazem, pak není jiné východisko. Dosud jsme žili ve společnosti, která hájila svůj zájem v podstatě vždy na základě pravověrných hnutí a ideologií (fundamentalistických) se zaměřením na tradiční mocenské atributy. Za současné situace však změnily již své historické místo. V tom je obraz reálné situace a podstata uvažování. Již před námi nestojí to okřídlené Černiševského „Što dělat“. Dnes je to operativní povinnost.

Multipolární svět v podmínkách globální odpovědnosti nás posouvá k jednotnému univerzálnímu zájmu. Rozpad bipolarity, kterého jsme dosáhli podmínil a inicioval nové světové bezpečnostní prostředí a dal tak poprvé důvěře a spolupráci operativní charakter v zájmu univerzality bezpečnosti. Jednalo se o období osmdesátých a devadesátých let minulého století. Iniciátorem z vnitřní nutnosti a hledání nové společenské perspektivy bylo, a je to historický fakt - Rusko.

Vojenské přeshraniční střety patří minulosti spolu s jejich komplexní zbraňovou výbavou. Funkce individuální moci ztratila svoji podstatu. Soupeření a nebezpečenství nemá již svoji tradiční formu vzájemného protichůdného sledování jednotlivých zájmů, často krytých pod označením národních.

Svět není však bezpečný. Vyvstaly nové oprávněné priority naší obavy, kterým je nutno čelit. Jejich charakter je univerzální a ohrožuje lidstvo jako takové. Jisté současné tendence k nedůvěře či dokonce k nepřátelství vycházejí z nepochopení podstaty stavu a hrozeb současného světa, který již není a ani nemůže v budoucnu být v jeho rozdělení třeba pod jinou geografii nebo v ideologii.

Vzpomeňme jen na nutnost zajištění nešíření zbraní hromadného ničení nebo nebezpečí organizovaného teroru a různé druhy kriminality. Pokud bylo použito slovo univerzální, tak jen v zájmu objektivního zdůraznění společného zájmu lidí jako takových, ale i s upozorněním na zvýšenou odpovědnosti mocností, jimž kapacita dává a určuje větší možnosti a tím i podíl vlastní nutné účasti.

Na druhé straně nelze opomenout i nutnou spolupráci, která částečně již probíhá, jako jsou problémy životního prostředí, zdravotnické otázky a nakonec i spolupráce ve vesmíru.

Zjednodušme naše uvažování. Mluvíme o USA, Číně a Ruské federaci. Nelze je oddělit, protože nikdo z nich nemá kapacitu řešit tyto světové problémy osamoceně, ale problémy se jich prioritně a nedílně dotýkají. Jsou to naopak právě ony, zvláště USA, kteří jsou cílenými objekty těchto hrozeb. Spolupráce mezi nimi je proto povinnost založená na existenční nutnosti. Můžeme udělat závěr, že kritický stav společnosti a v podstatě uvědomění si slabosti, je univerzálním faktorem pochopení a řešení problémů. Stále přežívající, ale de facto již bez hodnoty, je stálé „Might is Right“. Není to již „moc“, která je určující, ale naopak „slabost“ a obava , která převzala tuto dosavadní světovou funkci. Navíc nezapomeňme, že „Moc je sama o sobě zlem“.

Svět má nyní svoji šanci, kterou je třeba prohlubovat. Musí být však „inteligentní natolik“, (Z. Brzezinski v osobní korespondenci), aby ji pochopil. Zde je skutečná dělba současné společnosti. Je v inteligenci a se všemi hodnotovými atributy, které by ji měli doprovázet. V tom byla oprávněná pochybnost tohoto politika, kterou my máme nyní za povinnost překonat.

Bohužel existuje silná tendence, která hledá důvody k narušení tohoto vývoje v ahistorickém přístupu a dokonce se snaží vnitřního (v globálním pojetí) nepřítele určit překvapivě s protiruským zaměřením i obviňováním USA z romantismu, který se v devadesátých letech projevoval a jeho nezkušeností s ruskou agresí, pokud by chtěly společně spolupracovat právě s tímto Ruskem. Je tak spojována rusofobie s antiamerikanizmem. (viz Policy paper CEVRO institutu s podporou českého MZV, který deklaruje, že pokud by v podobné politice USA chtěly pokračovat, pak oni, jako pravice, tradičně proamerická, „přejdou do antiamerického tábora“). Je to předně výraz neznalosti a nepochopení současného stavu světa, omezené zaujatosti s prvky nadějné servility. To však nemůže změnit základní premisu, že současné bezpečnostní prostředí a možnosti řešení jeho problémů jsou dány.

Různé vládní a mediální kampaně v zájmu katastrofických scénářů se snaží s jistou vehemenci uspět a zabránit spolupráci nutné pro monitorování a odhalování teroristických aktivit cestou zpravodajské bezpečnosti a jejich součinnosti jako jedině nutného a účinného prostředku a možné unikátní obranné formy. Současné bezpečnostní prostředí nás vede a nutí právě k aktivní obraně proti tomuto neodpovědnému přístupu. Není to snadná situace za podmínek aktivních neocons a jimi ovlivňovanými mediálními tendencemi v zájmu vyvolávání nepřátelství a bránění všech „Opatření“, které by vedly k vzájemné důvěře. Stojíme dnes ještě před dalším problémem.

V minulém období naše společnost přijala mnoho rozhodnutí, které se snaží zajistit bezpečnost. Ať je to OSN a její univerzální Charta, a jiné organizace, jako Šanghajská organizace spolupráce, BRICS, OBSE, EU a NATO a i další, s omezeným regionálním vlivem. Účel založení těchto orgánů a jejich zaměření měl ve své době jistě pozitivní tendenci. Ne všichni ji plní.

Zaměřili jsme se zvláště na NATO, které se vymyká z původního obraného účelu a nejen to, jeho ustanovení dané Washingtonskou smlouvou je v příkrém rozporu s praxí členských zemí, takže stručně, ale přesně řečeno současné praxi paktu NATO nejvíce překáží jeho vlastní „Washingtonská smlouva“ samotná. Proto není ani citována, ale je spíše zamlčována, Snad její znovu zvážení bude podnětem k zamyšlení a ozřejmění reálného zhodnocení deklarovaného účelu, který ve smyslu zachování míru nelze popírat. Nejde o přehodnocení jednoznačného zadání, ale o zásadní a striktní odmítnutí dosavadní velmi nebezpečné a agresivní praxe a snahy o překrytí nebezpečných aktivit právě touto organizací.

Hlavním účelem našich stanovisek byla snaha o předložení podnětů, které v současném světě jsou aktuální a vyžadují vzhledem ke své naléhavosti řešení. Jsme přesvědčeni, že není jiné cesty, než naplnit dnešní povinnost řešení problémů z pozice globální odpovědnosti. Nakonec za dnešní situace my všichni a hlavně velmoci jsou o d s o u z e n i  k e  s p o l u p r á c i. Proto je možno, zcela odpovědně, případný velký mezinárodní konflikt zcela vyloučit. Propagace a tendence ke znovu vyzbrojování (2 až 4%), včetně naší armády, nemá reálný základ, snad mimo tržní zájmy a výraz propagandy k vyvolávání atmosféry obavy a strachu ke snadnějšímu ovládání veřejného prostředí.

Pokud tyto návrhy nemají reálný základ, měly by být snadno k překonání. Je to jenom věc střízlivé úvahy a odhodlání.