Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti.

Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého.

Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech.

Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák?

Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle.

Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji.

Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno.

Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“

Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein.

A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt.

Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou.

Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný.

A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací.

My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme.

Mnislav Zelený-Atapana

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.