Důstojník Alfred Dreyfus byl v roce 1894 obviněn ze špionáže pro Německo, odsouzen a deportován na Ďábelské ostrovy.

Důstojníka Piquarda, který zjistil, že obvinění se zakládá na falzifikaci, úřady šikanovaly, ale za Dreyfusovu čest se postavili významní spisovatelé, politikové, žurnalisté a ve společnosti se rozhořel dlouholetý spor, který občany Francie nebývalým způsobem rozdělil ve dva nesmiřitelné tábory.

I když byl Dreyfus roku 1999 amnestován a o sedm let později se mu dostalo plné rehabilitace, rozkol ve společnosti nebyl překonán: Dreyfusovi nepřátelé, inspirovaní antisemitskou záští, klerikalismem a monarchistickými resentimenty, se nikdy nesmířili s rozhodnutím soudu, židovského důstojníka stále považovali za nepřítele vlasti. Dreyfusova aféra stále plnila funkci lakmusového papírku: jsi vlastenec, ctíš barvy Francie, zachováváš tradice aristokracie, katolicismu, věříš, že opravdovým Francouzem nemůže být cizinec? Když ne, vylučuješ se z kruhu patriotů, stáváš se podezřelým, vzbuzuješ pochybnosti o svém charakteru, morálce i citu.

Naše dnešní společnost prožívá obdobu francouzské dreyfusiády. Štěpení nastalo volbou prezidenta – na jedné straně byl kníže, potomek staré české (böhmisch) a rakouské šlechty, majitel sedmi zámků, které vyženil a zdědil, na druhé straně občan plebejského původu (zeman), majitel několika místností ve staré tvrzi. Při volbě došlo k tomu, co vrhlo na demokratické vědomí naší společnosti velmi špatné světlo. Místo soupeření, které nevidí v protivníkovi škůdce a je přístupno věcným argumentům (ne výkřikům v sále nebo házení vajíčky), část veřejnosti si téměř ze dne na den přisvojila mentalitu fotbalových fanoušků. Lidé se shlukli kolem svého vzoru prostě proto, že je to přece pro lidi určité úrovně jediná možná volba. Davová psychóza zahlazuje rozdíly. Jsem Slávista, ty jsi Sparťan, a dost – jaképak vysvětlování! V některých českých rodinách se sice dělení na sešívané a rudé uhnízdilo, ale zavdávalo příčinu nanejvýš k neškodnému pošťuchování a pošklebování. Jenže dělení „kníže–zeman“ není tak nevinné, jak je tomu ve fotbale – ono začalo hned po volbě nabývat podoby oné ostudné a hanebné dreyfusiády. Toto dělení se dennodenně projevuje v politickém spektru a v médiích, v oblasti, kde naprostá většina hlásných trub a kanálů fandí onomu vyvolenému, „vysoce a dobře narozenému“ (hoogwelgeboren, jak zní holandská titulatura) muži. Kdekdo mu nadržuje: bankéři, podnikatelé, diplomati, preláti,  literáti, hudebníci, reklamní experti, šéfové dobročinných spolků i někteří disidenti a v neposlední řadě nečesaní hrdinové undergroundu s čírem. Horší je, že se hranice mezi tábory zabetonovaly podle principu dreyfusiády: rozpor narušuje kontakty mezi sousedy, kolegy,  přáteli, členy rodiny. Sám ve svém okolí pozoruji tuto zlověstnou selekci bořící staré dobré vztahy. Jak je to možné? Jak se podařilo rozhodit do společnosti jedované býlí, které kazí přirozenou sympatii, výměnu pozitivních impulzů, ruší spolupráci, stupňuje napětí.

Dreyfusiáda zachvacuje kdečím – jsi pro Evropu? ctíš NATO a USA jako šampióny demokracie a míru? vidíš v majdanském povstání následováníhodný příklad? nerespektuješ rouhání a pornografii jako nástroj politického boje? považuješ Putinovo Rusko za nepřítele míru v Evropě a ve světě? V atmosféře nenávisti je všechno možné. Nejeden kreslíř obohacuje Zemanovu karikaturu ženským přirozením (nevadí, že on kritizoval – zbytečně doslovně – obscénnost ve službě politiky). Náhle – kde se vezme, tu se vezme –  z anonymity dreyfusiády se vynoří šikovný mládenec s konexemi, a při každé – vhodné nevhodné – příležitosti organizuje protesty proti prezidentovi, rozděluje vajíčka, tisíce červených karet a portréty pozitivních hrdinů (Havel, Reagan) i několika přeškrtnutých zlosynů. Můžeme se těšit, že  nevynechá žádný památný den českých dějin, aby nelobboval za nového prezidenta, aby klan semknutý kolem knížete, nenasměroval tím správným směrem. Předvídám, že tento mládenec, podobný krysaři z Hameln, použije i výraznější prostředky. Snad občas lituje, že se Václavák nepodobá Majdanu, ale možná že použije pálení slaměného panáka nebo zaříkávání pomocí propíchnutých fetišů. A hlavně musí dobře instruovat zahraniční fotografy, aby se na titulní stránce New York Timesu (18. 11. 2014) opět octla fotografie, která mluví Američanům z duše: na malé prostoře si mohou ve svém jazyce přečíst nápis krášlící hned čtyři dovedně sestavené Havlovy portréty: Thank you! I našemu mediálně zdatnému mládenci by se chtělo říct: Thank you for the New Type of Democracy!  Vždyť u nás si může každý, kdo na to má náležité aparatury a konexe, zahrát na politika, organizátora, vojevůdce. Nějaké portréty, vajíčka a červené karty se vždy seženou. Musí být samozřejmě náležitě honorováno.

Ostatně – nenašel by se mezi Zemanovými předky nějaký Kohn nebo Steiner?
        
Ať žije dreyfusiáda po česku!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami