Mojmír Grygar: Tah na východ

1 Jedním z nejdůležitějších faktorů moderní války je ideologická příprava obyvatelstva:

před tím, než zahřmí první výstřely, rozpoutá se bitva slov. Tento fenomén názorně demonstruje situace v Německu před první a druhou světovou válkou. Dříve než se německé armády daly na pochod na západ do Francie (přes neutrální Belgii) a na východ do Ruska, veřejnost již byla několik generací infikována jednoduchými hesly, která vytyčovala vojenskou strategii do obou protilehlých stran. Zatímco pochod pruské armády Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), jehož rytmus dodával kroku německých batalionů, dobývajících v roce 1870 Paříž, ten správný říz, heslo Drang nach Osten vyjadřovalo nutnost ovládnout nepostradatelný životní prostor na východě. Když armáda Viléma II. 2. srpna 1914 zahájila útok proti Francii, naprostá většina Němců, bez ohledu na třídní, politické nebo náboženské rozdíly, se vyslovila pro válku. Nadšení, které se zmocnilo obyvatelstva Německé říše, bylo tak silné, že sám císař Vilém II. prohlásil, že do války musí jít – jinak by ho německý lid proklel a vyhlásil mu neposlušnost. To byl pouze laciný bonmot, protože on válku již dlouhá léta připravoval – zejména horečnou výstavbou námořnictva a posilováním tradic pruského vojska, které mělo od dob Bedřicha Velikého pověst nejlepší armády Evropy. Ideologické a psychologické příčiny, které inspirovaly Němce, aby šli do útoku proti Francii a Rusku s vědomím nejvyšší historické a mravní povinnosti, nevznikly teprve za vlády Viléma II., ale ustavovaly se již daleko dřív. Na jedné straně je vyjadřovaly kolonizační snahy namířené na východ – připomeňme výboje Řádu německých rytířů do Pobaltí datované již od 15. století –, na druhé straně vznik německého nacionalismu, živeného konzervativním romantismem, mystikou krve a půdy, nenávistí k francouzské revoluci. Píseň Wacht am Rhein se stala symbolem německého národního sebevědomí, které se projevovalo odhodláním zemřít za vlast, do poslední kapky krve hájit každou píď posvátné německé půdy. Příval německého nacionalismu, který dosáhl svého vrcholu v nacistickém Weltanschauung (pojetí světa), se napájel z mnoha zdrojů. Výraznou roli tu sehráli básníci; Max Schneckenburger, autor textu Stráže na Rýně, byl spíš jen tamborem bubnujícím vojákům do kroku; mezi velkými inspirátory byl i Goethe, o němž Masaryk řekl, „že jeho bezměrný egoismus vedl k německému pangermánství“. Skladatel Richard Wagner svou hudbou i osobností vyjádřil ideál rasově vymezeného němectví, a tím jakoby popřel revoluční patos Beethovenovy Ódy na radost. Na univerzitách vzdělaní učenci, historikové, filozofové, filologové, teologové, jako Paul de Lagarde, Theodor Mommsen, Ernest Renan, vštěpovali veřejnosti víru v nadřazenost Němců a Germánů nad Slovany, Židy a jinými méněcennými rasami. Představu o velkolepém dějinném poslání Němců živili také němečtí a rakouští politikové, nejen železný kancléř Bismarck, tvůrce Německé říše přizpůsobené éře průmyslové revoluce, ale také rakouští představitelé nižších stavů, Georg von Schönerer a Karl Lueger, kteří patřili k přímým inspirátorům Hitlerova politického programu. Dnes již zřejmě nikoho nepřekvapí, že mýtickým představám o předurčenosti Němců propadl Adolf Hitler, polovzdělaný, neúspěšný a nanejvýš frustrovaný demobilizovaný frajtr, ale mnohem hůře se vyrovnáme s vědomím, že na začátku války tatáž nebezpečná ideologie ovlivnila i vzdělané spisovatele, umělce, vědce, teology, jakými byl Thomas Mann, Alfred Döblin, Gerhard Hauptmann, Max Liebermann, Max Planck a mnozí další. Stranou nezůstali ani teologové: v slavnostní mši v berlínském Dómu slavili zahájení války jako hold obráncům kultury proti východním barbarům, ateistickému tmářství a instinktům podřadné masy. Významný lutherský kazatel Friedrich Gogarten prohlásil, že „Bůh se chce projevit prostřednictvím nás Němců“. Snad největší šok zažili odpůrci války v Německu, ve Francii a kdekoli v Evropě, když se dozvěděli, že němečtí sociální demokraté, důslední odpůrci monarchie, kapitálu a šovinistické hysterie, vystoupili 4. srpna 1914 v parlamentu s prohlášením, ve kterém podporují válečné úvěry a vyslovují souhlas s válkou proti „ruskému despotismu“, s válkou na „obranu kultury a nezávislosti našeho národa“. Toto zdůvodnění je založeno na lži: ani Rusko, ani Francie nezaútočily na Německo, nešlo o obrannou, nýbrž o útočnou válku. Jednostranné vyhlášení války dokonce odporovalo i vojenské doktrině kancléře Bismarcka, který jinak násilí považoval za legitimní právo německé i každé Bohem a historií posvěcené moci. Vilém II. navíc porušil jeden z principů Bismarckovy zahraniční politiky, spočívající v tom, že Německo nikdy nevyhlásí válku současně Anglii i Rusku. Této chyby se dopustil i Hitler, i když Bismarckovo varování v knize Mein Kampf připomíná a schvaluje.

2     Dodnes historikové, politologové, sociologové, psychologové řeší otázku, jak mohla v Německu v průběhu 19. století vzniknout tak silná národní jednota, jak bylo možné, že kritická srpnová hodina roku 1914 jakoby mávnutím kouzelného proutku zahladila základní sociální, třídní, politické, ideologické a náboženské rozpory v zemi a na první pohled celý národ sešikovala podle slov Wacht am Rhein, vojenského pochodu, který byl od roku 1870 až do konce druhé světové války neoficiální hymnou Německé říše. Tento jev nepochybně souvisel s nebývalým vzestupem průmyslu, výroby životních potřeb a zajišťování materiálních podmínek obyvatelstva Německa. Koncentrace kapitálu a moci v rukou malého počtu lidí spolu s péčí státu, který podporoval monopoly a domácí trh chránil pomocí cel a jiných právních opatření, umožnila maximální využití výrobních sil. Stát také kontroloval produktivitu výroby a nedovolil, aby nerovnost ve společnosti přesáhla určitou míru. Bismarck sice násilně omezoval působení sociální demokracie, ale přitom dbal o to, aby zhoršené životní podmínky nehnaly dělníky do stávek. Národohospodáři a historikové se shodují v tom, že v Německu Bismarckovy a Vilémovy éry vznikly příznivější podmínky rozvoje kapitalismu, než v jiných evropských státech. Například výrobní síly Anglie, průmyslové a koloniální říše, nedostaly možnost rozvinout bohatství země v míře úměrné možnostem nejmocnější země světa. Jaká byla situace ve Francii? Společnost se tam neustále vyrovnávala s otřesy revoluce a Napoleonových válek; svou vysokou mírou občanských práv, svobody a tvůrčí energie nepřestávala být inspirací pro Evropu a svět. Výstižně to vyjádřil Walter Benjamin ve studii Paříž, hlavní město devatenáctého století. Zcela jiný obraz skýtá Rusko: rozlehlou zemi, opožděnou v oblasti sociální a politické, ve veřejné správě, technice a ekonomice, tísnil opresivní stát. Tento neblahý stav znepokojoval ruské vzdělance, spisovatele, umělce, vědce. Jejich obavy a skepsi vyjádřil Gogol v obraze ruské trojky, která se řítí někam do neznáma.

3    Sledujeme-li dnes, s odstupem sta let, neuvěřitelné reakce německých intelektuálů na události prvních měsíců války, nepřestáváme se divit. Současně jsme svědky „věčného návratu“ jednoho německého traumatu – nenávisti k Východu, kde podřadné národy blokují životní prostor, na který si schopnější, vyšší rasa dělá spravedlivý nárok. „Slované, nebo my – to je ta otázka, a i když ji tentokrát ještě zdaleka nebude možno vyřešit, přece jen během půl století vyřešena bude.“ (Berliner Tagblatt, 6.9.1914) Tento výrok nepochází od zatvrzelého šovinisty, nýbrž od Emila Ludwiga, jehož knihy se později octly na hranicích pálených nacisty jako jedovatá židovská nákaza. Když německá armáda při bombardování Remeše 19. září 1914 slavnou katedrálu obrátila v hromadu trosek, tento čin se stal ve Francii i ve světě symbolem německého barbarství. V německém tisku na to reagoval lékař pluku, jehož dělostřelci zahrnuli katedrálu přívalem střel. Prohlásil, že důstojník, který velel dělostřelecké baterii, měl mnohem víc úcty k hodnotám křesťanské víry, než potomci francouzských jakobínů – tak ať neroní krokodýlí slzy! Autorem tohoto komentáře byl – Arnold Döblin, autor slavného románu Berlin Alexanderplatz; ve 30. letech byl pronásledován nacisty a našel útočiště ve Francii, kde dostal v roce 1939 občanství. Tyto šokující výroky, které vybírám z nepřeberného počtu podobných hanebných citátů, neuvádím proto, abych snižoval úctu, kterou k zmíněným autorům oprávněně chováme, ale proto, že dokládají zhoubný vliv davové psychózy i na osobnosti inteligentní, nadané, které se teprve v průběhu času vymanily ze svého válečného třeštění.

Nevím, zda někteří dnešní politici, novináři, publicisté nebudou za pár let litovat svých výroků, které jsou spíš plodem hysterické reakce než racionální úvahy. Autoři, kteří vyvolávají válečnou hysterii proti Rusku, jdou vstříc šovinistickým instinktům ukrajinské pravice a brání jedinému rozumnému řešení krize – vzájemné dohodě, kompromisům, nalézání společných zájmů Ukrajinců, Rusů, pobaltských národů, Poláků i obyvatel ostatních evropských zemí. Nevím, jaká bude situace za rok, za pět, za deset, ale jisto je, že jakákoli forma zpracovávání veřejného mínění ve prospěch války se bude jevit z odstupu času jako davová hysterie. Cožpak oživování a podněcování národnostních, náboženských, ideologických resentimentů, záměrná psychologická příprava lidí na nové (kolikáté již?) tažení na Východ není tím nejhorším porušováním lidských – nejen státních a mocenských – práv? Cožpak se tím nepopírá jednota evropské kultury a nevylučuje se z ní Rusko jako cizorodý, azijský, barbarský prvek? Cožpak nejsme svědky opakování lží z roku 1914 a 1941, kdy bylo vyhlášení války Rusku a Sovětskému svazu motivováno tím, že Rusko ohrožuje Evropu a její civilizaci a kulturu se snaží zničit? Cožpak si to tehdy nemysleli mnozí představitelé německé, ale i polské, rakouské, maďarské politiky, aristokracie, generality, kultury?

Lidé, kteří vidí v Putinovi novodobého Hitlera a obsazení Krymu přirovnávají k Mnichovu, ve skutečnosti Hitlerovo zlo a nebezpečí sil, které reprezentoval, zmírňují a německou okupaci Československa omlouvají nebo v horším případě i schvalují. Nevěříte? Cožpak nám někdo neustále nevysvětluje, že Stěpan Bandera byl ukrajinským vlastencem, který si pro svůj boj proti Rudé armádě zasluhuje ocenění? Cožpak se neobjevil loni 15. března v Lidových novinách titulek hodnotící 15. březen 1939 jako “šťastné datum“? Cožpak se můžeme snadno přenést přes výrok ministryně spravedlnosti, která odsouzení poválečného odsunu Němců vysvětlí tím, že se u nás za okupace „zas tak mnoho nedělo“? Vzdělaná právnička zřejmě neví nic o tom, že za války byla ohrožena sama existence českého národa, který měl být v příhodné chvíli germanizován a vypuzen ze svého území. Nikdy zřejmě neslyšela, že již za války okupanti vypracovali plány, podle nichž měla být Praha postupně rozdělena na německé centrum a českou periférii. Lidé, kteří v souvislosti s přičleněním Krymu k Rusku připomínají Mnichov, zamlčují, že násilné a západními demokratickými mocnostmi schválené odtržení českého pohraničí v září 1938 znamenalo porušení hranic českého státu, které se ustavily již v 10. století. Naproti tomu přičlenění Krymu k Ruské federaci napravilo administrativní svévoli, které se v roce 1956 dopustil Chruščov, vědomý si svého ukrajinského původu i utrpení jeho kolektivizací a válkou těžce postižené rodné země. (Navíc nahlédnutí do archivů SSSR ukazuje, že tento administrativní zásah do struktury státu neproběhl korektní právní cestou.) Ale škrtem pera nelze řešit historická traumata. Krym nikdy nebyl součástí Ukrajiny; většina jeho ruských obyvatelů se pro rozpadu Sovětského svazu rázem stala druhořadými občany; jejich jazyk, kultura a historické tradice ohrožovalo úsilí centrální vlády poloostrov ukrajinizovat. Proč se obyvatelé Krymu museli učit ukrajinštině, úřednímu jazyku země?

4 Posláním vzdělanců – od politiků to snad ani nemůžeme chtít, protože se točí v uzavřeném kruhu svých kanceláří, úřadoven, sekretariátů, poraden, kuloárů, zasedaček, řečnických sálů, a svazují si ruce stovkami smluv, paktů, důvěrných kabinetních dohovorů, koaličních jednání, prognóz a příslibů – posláním nezávislých občanů je nebo by snad mělo být stavět mosty, odstraňovat překážky starých a nových předsudků, zdůrazňovat společné zájmy lidí, které nenávist zprostředkovaná ideologií, politikou, zadřenými vášněmi, ničivými pudy a falešnými pocity nadřazenosti a msty, staví nesmiřitelně proti sobě. Porošenko, Jaceňuk, Ťahnybok, Tymošenková, Farionová a další předáci ukrajinských vlastenců opakují, často se zaťatými pěstmi, že budou bojovat o každou píď ukrajinské země. Nikdy neřeknou, že se nechtějí vzát ani jednoho svého občana, že si přejí, aby se Ukrajina stala domovem pro lidí všech národností. Místo toho dávají najevo, že jim vadí Rusové žijící uvnitř ukrajinských hranic, kterým po válce sovětské vedení ukrojilo z jejich území významný kus. Místo toho Rusy na východě považují za nepřátele, které je třeba, má-li být posvátná ukrajinská půda zachráněna, za každou cenu zlikvidovat. Ruská menšina na Ukrajině dosahující počtu 25 milionů duší však nemůže zůstat lhostejná k výhrůžkám ukrajinských nacionalistů, kteří touží se jim pomstít za příkoří způsobené sovětskou vládou před osmdesáti lety. V kolika ukrajinských rodinách se již dětem vštěpuje, že jejich největším nepřítelem je moskal, Rus. Politikové a masmédia nás uklidňují, že jde jen o zanedbatelný zlomek obyvatelstva. Přitom však nemůžeme lhostejně přihlížet k tomu, že představitelé ultranacionalistů zastávají významné vládní posty a že disponují nezávislými vojenskými jednotkami. Vždyť ani počet extremistů uvnitř početných islámských komunit nepřesahuje několik procent, v evropských zemích jsou to dokonce jen zanedbatelné zlomky procenta. A přece, jak drasticky dovedou ovlivnit situaci ve svém okolí!

5 Dívám-li se na záběry bojů u ruských hranic, pozoruji-li, jak se městské budovy, továrny, šachty, školy, nemocnice i chudobné vesnické domky a kůlny, zahrádky a humna mění v hromadu trosek, jak tam umírají civilisté, kteří nikomu nezkřivili vlas, mám dojem, že se Evropa vrátila o několik desítek let zpět. Jsem-li svědkem tragických, do nebe volajících scén, sleduji-li umírání bezbranných lidí, starých žen, starců a dětí, pak si říkám, že to snad ani není možné, aby ten dnešní úpadek lidskosti, ztráta smyslu pro základní životní hodnoty a toleranci, úpadek,který se tak často projevuje u politiků, mediálních hvězd i některých odborníků, historiků a literátů, zcela ovládnul veřejné mínění. Kladu si otázku, zda záplava filmů a počítačových her, které diváky kdekoli na světě již od samého dětství přivykají nejkrutějším scénám rvaček, krutostí, zabíjení, podrazů a týrání, zda tato soft power, měkká síla americké civilizace, neotupila vnímání lidí přesycené západní civilizace do té míry, že necitelnost, otrlost, cynismus se již stává jejich běžnou citovou a fyziologickou výbavou. Jinak by přece nebylo možné, aby tolik lidí netečně přihlíželo obrazům hrůz, otřesným dokumentům války, jejíž průběh nikdo nemůže ani předvídat. Mnozí lidé se přívalu hrůz brání netečností – jich se to netýká! V americkém tisku se objevilo svědectví důstojníka, kterému po válce v Iráku nařídili provádět v Abu Ghrjab výslechy vězňů podle nelidských metod. Protože v něm krutá zkušenost vzbudila trýznivé truma, rozhodl se jezdit po školách a účilištích, aby mladé lidi varoval před touto nákazou, která je v rozporu s demokratickými tradicemi země. Statečný voják, který se odhodlal vydat svědectví, dospěl, bohužel, k jinému deprimujícícmu závěru – mladí posluchači o jeho svědectví nemají zájem. Jich se to netýká!

Lidé bývají často naivní, nejednou naletí krysařům a černokněžníkům, uvěří kdejaké pomluvě a lži, je-li jim dostatečně dlouho a úporně vtloukána do hlavy, ale přece jen je těžké si přiznat, že se nedovedou poučit z minulosti, že podlehnou davovému vymývání mozků a slepě následují falešné proroky a kazatele. Až se dožijí chvíle, že se jich to náhle začne týkat. Nebude už pozdě?