V Čechách někteří lidé a obce každý rok vyvěšují 10. března vlajku pro Tibet. Některé radnice se i letos zdráhajlyto dělat. Co byste jim řekl, kdybyste je měl přesvědčit, proč je správné tak učinit?

Češi by k tomu měli mít postoj jako Havel. Vlajky, které teď visí, v tom je právě podle mne velký vliv pana prezidenta. On právě kázal, jak se správně chovat lidsky.

Protože my všichni žijeme jako lidé na této zemi, a když je někde někdo trápen, tak trpí, a musíme se vzájemně podpořit. Nikdo nemá rád utrpení, takže je potřeba podpořit mír.

Tibetská vlajka dneska symbolizuje svobodu. Svobodu a mír. O tuhle podporu jde – vzpomínky na to, aby na světě byl mír. Jestli lidé chtějí mír a klid ve světě, tak ať podpoří Tibet.

Kdy a v jaké souvislosti jste poprvé slyšel jméno Václav Havel a co pro vás to jméno znamená?

Nevzpomenu si, kdy to bylo poprvé, ve kterém roce, ale bylo to v Indii. Je pro nás hodně důležitý. Pro nás on znamená hodně, protože je to jediný člověk, který Tibet považoval za svobodnou zemi, a byl prvním člověkem, který uznal dalajlámu jako politického i duchovního vůdce Tibetu. První člověk na světě, který to udělal. A oficiálně – jako prezident České republiky, jako stát.

Působil jste dřív jako vysoce postavený láma, tedy mnich. Čtrnáct let jste prožil v klášteře. Jak jste se dostal do Čech a také ke gastronomii?

Žiju zde sedmnáct let. Dostal jsem se sem kvůli rodině: mám syna, jehož maminka je Češka. Potkal jsem ji v Indii, kde jsem vyrůstal. Zůstávám tu kvůli synovi.

Chtěl jsem v České republice představit tibetské jídlo a tradice, kulturu. Nebyla zde žádná tibetská restaurace, chybělo tibetské jídlo.

Mezi autentické tibetské jídlo, které Sonam nabízí, patří například velká polévka thukpa, knedlíčky momo (napařované nebo grilované, masové i veganské), zeleninová či masová tesy, ale nevyhýbá se ani jídlům inspirovaným českou kuchyní – jako například nakládaný hermelín yermelín, s nímž Sonam vyhrál v několika kategoriích soutěže Velká sýrová nakládačka.

Kdo jsou vaši hosté, místní, nebo naopak cizinci, příznivci Tibetu?

Tibeťanů je zde málo, ale jiní cizinci chodí každopádně.

Jste zde s někým z Tibetu v kontaktu? Scházíte se v Česku jako komunita?

Ano, ano. Je nás zde málo, méně než deset. Potkáme se občas, protože každý pracuje nějak jinak.

Uchováváte si nějaké tibetské zvyky, nebo přebíráte ty české?

Máme svoje tradice, které dodržujeme, ale tady žijeme, tím pádem respektujeme českou kulturu. Snažím se zdejším lidem neubližovat a respektovat je.

Máte přátelské vztahy s chomutovským politikem – senátorem Přemyslem Rabasem. Pozval vás i v únoru do Kadaně na akci „Havel 30“. Jak jste se s ním seznámil?

Seznámili jsme se díky tomu, že kromě gastronomie pracuji pro tibetskou komunitu jako místopředseda Asociace Tibeťanů žijících v České republice. Snažíme se udržovat kontakt s českými podporovateli, protože jsme ve spojení přímo s tibetskou exilovou vládou. Jsme vlastně takový most mezi exilovou vládou a českými příznivci.

Sonam Tsering vítá Přemysla Rabase. Foto: Lucie Bartoš

Máte ještě dneska v Tibetu nějaké příbuzné, kteří se tam odtud nemohou dostat z nějaké nedobré situace?

Ano, určitě tam jsou, ale je to složitější… oni nemohou volně komunikovat. Mám tam příbuzné, ale není možný kontakt, protože by mohli být perzekuovaní. 

Někdy se ale o Češích říká, že jsou rasisté a život cizinců je třeba tolik nezajímá. Třeba v souvislosti i s národnostními místními menšinami, jako jsou Romové. Setkal jste se s tím také?

Ano, potkávám takové Čechy, ale nemá cenu, aby na něco takového člověk reagoval nebo tím trávil svůj čas. To je ztráta času. Dobří a špatní lidé jsou všude, ale nesmíme je házet všechny hned do jednoho pytle.

Ale Českou republiku jinak nepovažuji vůbec za problémovou v tomto směru. Jsou i v Indii jak dobří, tak špatní lidé. I v Nepálu, i v Tibetu… člověk se k tomu musí stavět tak, že co chci já, to budu následovat. Pokračovat dál ve své vlastní cestě. A pokud k tomu máte schopnosti a dokážete pomoci těm, kteří „jsou, jací jsou“, tak se jim to snažit vysvětlit. Když možnost není, nedá se prostě nic dělat…

Sonam je autorem projektu Café Tibet, který nabízí tibetské jídlo, masáže, přednášky, besedy, workshopy, učení.  Je to pop-up projekt, což znamená, že nemá své stálé místo, ale putuje po různých akcích, provozovnách, marketech a festivalech v Praze i po celé České republice a v zahraničí. (Poznámka: Café není coffee – Café Tibet nemá nic společného s kávou. Výraz café pochází z francouzského označení restaurace, bistra, kavárny – místa setkávání s příjemnou atmosférou. Cílem Café Tibet je prezentovat tibetskou kulturu, tradice a jídlo v České republice.) Foto: Lucie Bartoš

Když by vás chtěl někdo v Praze navštívit, co byste mu nabídl ze svého umění gastronomického?

Co je nejlepší z tibetské kuchyně a já s tím lidi seznamuji, je opravdu domácí strava, kterou vaří Tibeťané žijící dnes třeba v Indii. Já jsem se to naučil od nevlastní maminky. Je to jídlo, které má opravdu chuť pravých ingrediencí, a ne různých ochucovadel, to nepoužíváme. Opravdu domácí, ne takové, které i některé tibetské restaurace prodávají… dvě tři taková jídla také mám, ale většina je to, co si servírujeme i doma.

Sonam Tsering ještě jako tibetský láma. Foto: archiv S. Tseringa

Sonam Tsering jako mistr gastronomie. Foto: archiv S. Tseringa