Pokud bychom chtěli stručně formulovat naši současnou společenskou náladu, patrně bychom se shodli na tom, že jejími nejvýraznějšími rysy jsou prohlubující se vzájemná nedůvěra, sociální i právní nejistota, závist, hněv a nenávist (stačí si pouze občas přečíst „hlubokomyslné“ příspěvky našich občanů na sociálních sítích). Je přitom pozoruhodné, že i po 33 letech od zásadního politického převratu v naší společnosti se stále častěji setkáváme se stesky politiků, že občané jim nevěří anebo je dokonce nenávidí, že nevěří ve smysluplnost a prospěšnost jimi přijímaných zákonů a opatření, že nevěří bankám, soudům, státnímu zastupitelství, policii ani nejrůznějším prodejcům služeb a energií a že všeobecná nedůvěra a podezřívavost se postupně stávají jakousi obyčejovou zvyklostí, která prolíná celou naší společností. Porevoluční heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se totiž ukázalo být pouhou naivní představou, neboť ani jediný z tehdejších politiků (včetně „kvalifikovaných prognostiků“) nejenže nepředvídal obludný nárůst lží a dezinformací (sami se na něm podíleli), ale nebyl ani schopen tyto jednotlivé pojmy vysvětlit a definovat, takže u většiny našich občanů vznikla nejistota o tom, co je vlastně jejich obsahem. Jsou to totiž pojmy psychologicko-filosofické, které je nutno velice pečlivě, přesvědčivě a opakovaně vysvětlovat, neboť jinak zákonitě dochází k rozsáhlé společenské dezorientaci. Každodenní záplava zla, lží a dezinformací totiž musí být rovnoměrně vyvažována dobrem a informacemi pravdivými, protože pouze tak lze docílit harmonického (rovnovážného, spravedlivého) stavu společnosti. Záporný podíl na této společenské destabilizaci i na právním a mravním bloudění občanů mají i nejvyšší představitelé justice, státního zastupitelství a policie, kteří nejenže mnohdy nedodržují ani samotné zákony, ale sami bloudí i při výkladu některých filosoficko-právních pojmů, jako např. dobrých mravů, obyčejného lidského cítění, poctivých smluvních vztahů, zneužití práva, přiměřenosti apod.

„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.
Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.
A tím označením jsou společenská pravidla a zákony.
Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony, tam zavládne temno.
Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“
(Čínský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Sün-c´ viděl mnohem dále, než všichni naši „věštci“. Temnému a zmatenému společenskému prostředí (typickému zejména pro všechny „porevoluční“ společenské systémy) se totiž vždycky velice rychle přizpůsobí lidé mravně nepevní, mocichtiví, chamtiví a zlí, neboť jak dále pravil „lidská přirozenost je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované“. Výjimkou z tohoto všeobecného rozvratu mravních hodnot i pozitivních mezilidských vztahů jsou zejména slušní a důvěřiví senioři, kteří se ve zvykové důvěře v pravdivé a poctivé lidské slovo stále častěji stávají oběťmi nejrůznějších podvodníků. Těmto šizuňkům (též „šmejdům“) však policie, státní zastupitelství i soudy nezřídka poskytují velkorysou právní ochranu s odkazem na subsidiaritu trestní represe dle § 12 odst.2 trestního zákona, přestože pro použití tohoto „pružného“ (kaučukového) zákonného ustanovení neexistuje srozumitelné výkladové stanovisko. Jeho výklad je proto vždycky účelový a zpravidla je při něm křivolace odkazováno na zásadu „ultima ratio“ (tj. trestní represe až v „krajním případě“), která je lživě prezentována jako maximální zdrženlivost při jejím uplatňování (písemná stanoviska jsou opravdu pozoruhodná).

Lidé dlouhodobě navyklí na křivé myšlení, záludnost a lhaní vždycky snadněji naleznou slova lživá než slova pravdivá. O nepoctivosti takové argumentace totiž svědčí nejen tisíce nedůvodně stíhaných lidí za vykonstruované delikty, ale i zcela pobuřující trestní stíhání a následné odsouzení za naprosté banality, kterými byly např. přimalování tykadel na volební plakát jednoho bývalého politika, anebo přelepení semaforů směšnými obrázky. V zájmu statistického snížení objektivně stále narůstající majetkové kriminality (zejména krádeží a podvodů všeho druhu) bylo dokonce účelově „zpotvořeno“ stanovisko Ústavního i Nejvyššího soudu ČR, že „v soukromoprávních vztazích mají na ochranu svých majetkových zájmů dbát především sami účastníci těchto vztahů“. Oba tyto soudy se sice taktně vyhnuly formulaci „musí“ (pro takový kategorický příkaz totiž nebyla nalezena právní opora), leč přesto jakýsi tvořivý soudce (autora se doposud vypátrat nepodařilo) z tohoto výkladu obratem vykonstruoval podivuhodné mimoprávní stanovisko o náležité ostražitosti (a tudíž ostražitosti povinné), kterou pak i ostatní soudci začali automaticky považovat za nepsanou občanskou povinnost. Tohoto pokřiveného a v podstatě i nezákonného výkladu se pak s nadšením chopili i státní zástupci (speciálně tzv. „zazdívači“), kteří takto instruovali i policisty – a náhle se počala objevovat policejní rozhodnutí o odložení věci s poukazem na to, že podvedený občan (poškozený) nebyl „náležitě ostražitý“ a proto si za svoji škodu může vlastně sám. Trestní postih podvodníka byl proto mnohdy odmítnut s poukazem na § 12 odst.2 trestního zákona a podvedený občan byl účelově odkázán na dlouholeté a hlavně finančně nákladné občanskoprávní řízení. Statistické snížení kriminality je opravdu snadné.

Záporné výchovné účinky takových rozhodnutí jsou jedním z podstatných důvodů obecného poklesu důvěry občanů v policii, státní zastupitelství i soudy. Judikovaný pojem „mají“ totiž opravdu neznamená „musí“, přestože je takto nezákonně vykládán. Zákonná povinnost všeobecné nedůvěry, ostražitosti a opatrnosti totiž neexistuje a nelze ji dovodit ani z extenzivního výkladu § 3 odst.2 písm.c) a § 43 občanského zákoníka.

Praktické zkušenosti prokazují, že policisté, státní zástupci i soudci si mnohdy nedokáží poradit nejen se zcela zjevnými a primitivními podvody (podvody klasické), ale v poslední době zejména s podvody technicky vyspělými a mimořádně promyšlenými (podvody sofistikované), které jsou nejen důsledkem překotného rozmachu počítačové techniky, ale i rozmáhající se lidské lstivosti a záludnosti, čemuž napomáhá i neschopnost anebo i benevolence orgánů činných v trestním řízení. Jak by tedy chtěli v budoucnu řešit i možné podvody ze strany účelově zmanipulované umělé inteligence? Vyšetřování takových sofistikovaných podvodů totiž stěží mohou zvládnout policisté, kteří na klávesnici počítače ani nedokáží psát „všemi deseti“, natož aby dokázali zpracovat plán vyšetřování a plán výslechu osob podezřelých, obviněných i svědků. V takových případech je pro ně proto mnohem výhodnější zaujmout „maximální zdrženlivost“ (tj. pozici „mrtvého brouka“) a pokusit se z nepříjemné situace „vykličkovat“ i za použití § 12 odst.2 trestního zákona. Přitom právě díky tomuto negativnímu výchovnému působení orgánů činných v trestním řízení je celá naše společnost plná vychytralých a mnohdy i velice odborně vyspělých lhářů, nepoctivců a podvodníků, jejichž „šikovné podnikání“ je založeno na cílené lsti a kteří v případě úspěšnosti podvodu nejenže budou trestně nepostižitelní, ale klidně se budou i několik let soudit v občanskoprávním řízení a přitom budou nadále beztrestně „podnikat“ a důvěřivým občanům působit další škody.

Lehkovážnost, neopatrnost, nepozornost, důvěřivost, sugestibilita anebo momentální či trvalá duševní slabost nezbavují slušné a poctivé občany práva na perfektní a plnohodnotnou právní ochranu před cílenou lstivostí a záludností, které nejsou povinni předpokládat! Výklad klasické římskoprávní formule „volenti non fit iniuria“ (tj. „chtějícímu se neděje bezpráví“) nelze totiž spravedlivě vyložit tak, že chtění poctivého (tj. důvěřivého a poctivě smýšlejícího) účastníka objektivně nepoctivého smluvního vztahu se vztahuje i ke chtění svého lstivého ošizení. V tomto směru nelze užít ani ustanovení § 30 trestního zákona o svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, neboť toto svolení musí být učiněno dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně, tj. s plným vědomím jeho budoucího dosahu.

Žádný státní orgán (ať už je to soud anebo státní zastupitelství) si nesmí přisvojit postavení zákonodárce a nesmí ani vyžadovat od slušných občanů plnění zákonem nestanovených povinností, včetně oné náležité ostražitosti (též nezbytné míry opatrnosti). Nelze tedy ani připustit, aby se všeobecnou základní normou chování stal pověstný kategorický imperativ židovského krále Judeje Héroda Agrippy (10 př.n.l. - 44 n.l.) „Nikomu nevěř!“

Nikdo z politiků ani judikujících soudců to sice nepřizná, ale přesně tohle se jim v této společnosti podařilo. Statisticky totiž bylo prokázáno, že došlo k všeobecnému a radikálnímu poklesu vzájemné důvěry mezi občany. Nejenže se množí dezinformace, podvodné reklamy, nepoctivé nabídky půjček, úvěrů, zboží i nejrůznějších prací, které pak nejsou provedeny, ale množí se i nejrůznější kyberpodvody, bankovní a internetové podvody a dokonce i rafinované podvody přímo v rodinách poškozených osob (zpravidla rodičů anebo prarodičů), přičemž pachatelé takových zločinných aktivit až příliš často unikají trestnímu postihu. Přesně tento vývoj byl přitom předvídán již před mnoha lety (viz článek „Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství – Trestněprávní revue 1/2014) a tehdy to nikoho z našich politiků, zákonodárců, soudců ani státních zástupců nezneklidnilo, neboť předvídavost ani důvtip rozhodně nepatří k jejich silné intelektuální výbavě (konkrétní komunikace to potvrdila). Tento chmurný stav přitom trvá dosud – stačí jen poslouchat naše politiky a číst některá soudní rozhodnutí a mnohdy se nestačíte divit.

„Kdo by nevěděl, že nejsilnější pohnutkou ke špatnému jednání je naděje na beztrestnost?“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Obhajoba Milona)
„Beztrestnost vždy láká k horšímu.“
(Impunitas semper ad deteriora invitat)

Individuální naivní důvěřivost je příznakem slabého rozumu, přičemž je smutnou skutečností, že právě s přibývajícím věkem zpravidla rozumu ubývá a nic se s tím dělat nedá (na to právě lháři a podvodníci spoléhají). Naproti tomu extrémní nedůvěřivost (podezíravost) může být varujícím signálem postupující duševní choroby, označované jako paranoia. Jen málo lidí totiž dokáže za každé situace včas „zapnout rozum“, neboť „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno“ (Marcus Tullius Cicero). A jelikož (bohužel) naše společnost stále více blbne (nic si nenalhávejme!), postupně se opravdu přibližuje ke celospolečenskému paranoidnímu stavu „nikomu nevěř!“.

Na této alarmující situaci přitom mají zásluhu nejen mnozí prolhaní a nedůvěryhodní politici, kterým nelze věřit ani jediné slovo a kteří ostatně nevěří ani sami sobě (vyjma sebestředných megalomanů se „spasitelskými“ tendencemi), ale především soudci a státní zástupci, kteří při svém „hlubokomyslném uvažování“ zřejmě dospěli k závěru, že pokud se jim svým křivolakým výkladem zákonů podaří vyvolat všeobecnou právní nejistotu a vychovat všechny občany ke strachu a vzájemné nedůvěře, pak nikdo nebude nikomu věřit, ubyde tím podvodů a tím i jim by současně ubyla práce. Co jim přece záleží na nějaké společenské harmonii anebo dokonce na nějakém okradeném nebo podvedeném seniorovi – měl přece být „náležitě ostražitý“ a soudy tu přece nejsou proto, aby nalézaly nějakou pomyslnou spravedlnost! Představa paranoidní společnosti plné vystrašených, ukřivděných, nedůvěřivých, podezíravých, stále ostražitých a zlostí přetlakovaných občanů je však děsivá, neboť by tím byly vážně poškozeny její samotné základy – anebo to snad opravdu chceme? Nebylo by snad konečně na místě začít s opravdovou a všeobecnou mravní výchovou?

„Kdo ztratil důvěru, nic víc už ztratit nemůže.“
(Fidem qui perdit, nil potest ultra perdere)
(Syrsko-římský autor mravoučných výroků Publilius Syrus – 1.stol.př.n.l.)