Naši občané již dluží bankám anebo nebankovním peněžním ústavům přes 1 bilion Kč, přičemž rozsah soukromých zadlužení u rozmanitých lichvářů není ani znám. Dluhy je tíží ve dne v noci a mnozí proklínají den, kdy je napadlo půjčit si peníze. Zadlužených podnikatelů i domácností přibývá a při soustavném zvyšování cen se mnohé rodiny ocitly v nouzi. Příčinou mnohých finančních problémů jsou přitom žádostivost a nerozvážnost. Mnohým dlužníkům totiž teprve postupem času dochází, kolika strastem se mohli vyhnout, kdyby mysleli nad papírem a pečlivě zvažovali, zda půjčené peníze budou schopni splatit. Poslední dva roky nás totiž přesvědčily o tom, v jaké nejistotě žijeme a že nemůžeme spoléhat nejen na své zdraví a na příznivé společenské podmínky, ale ani na štěstí, jehož pokoušení se nevyplácí. Který občan si vůbec někdy položil otázku, kolikrát už měl v životě štěstí a zda tedy může předpokládat, že jej ani v dluzích neopustí? Tisícileté zkušenosti totiž praví, že na někoho štěstí doslova prší a jiný „kam šlápne, tam sedm let tráva neroste.“ Tisíce zkrachovalých podnikatelů jsou nejen důkazem o přecenění jejich schopností a podcenění hrozících nebezpečí, ale i o tom, že i k podnikání je třeba štěstí a to opravdu nemá každý. Varovná slova však toužící neslyší a slyšet ani nechtějí.

„Žádosti jsou totiž neukojitelné a působí zkázu nejen jednotlivců, ale i celý rodin, často dokonce rozvracejí celý stát.“ (Marcus Tullius Cicero – 1906-43 př.n.l.)

Není to však nic nového pod Sluncem (Nihil novi sub Sole). Dlužnictví trápilo nejen jednotlivce, ale i celé státy, a mnohdy se boj proti dluhům zvrhnul v občanské nepokoje, vzpoury a násilí. Pomiňme však všechny neblahé historické zkušenosti a vraťme se pouze o 32 let zpátky, kdy u nás začala zběsilá honba za majetkem, bohatstvím a úspěchem. Právě tedy se někteří ješitní a sebestřední politici, posedlí chamtivostí a touhou po moci, rozhodli „rozpohybovat ekonomiku za každou cenu“ (přesně takto zněl výrok jednoho z nich), aby především sami sobě k penězům a moci pomohli. Lidem se proto o překot dávaly úvěry na nezřídka naprosto nesmyslné podnikatelské záměry (za dobu mého působení v bance byl nejkurióznější úvěr na rýžování zlata v Equadoru), které někteří dlužníci rozkradli, jiní nedokázali smysluplně využít a mnozí zkrachovali, a to i včetně bank, které na politický příkaz půjčovaly peníze i za hranici snesitelného rizika.

Naprostá většina lidí tehdy podlehla nezodpovědné politické manipulaci a chtěla rychle zbohatnout, aniž to ke svému spokojenému životu nezbytně potřebovala. Některým se to opravdu podařilo a nezřídka nekalý původ jejich bohatství dnes již raději nikdo nezkoumá. Cíleně připravený trestní zákon totiž neumožňuje trestat dávný nepoctivý zisk, přestože užitek z něj stále trvá (podle teorie trestního práva by se tedy mělo jednat o trvající trestnou činnost nepodléhající promlčení). Ti poctivější dlužníci však záhy zjistili, že se stali obětí své vlastní nerozvážnosti. Nikdo je totiž nevaroval před neskromností a rozmařilostí a pokud se nějaký takový hlasatel přece jen ozval, byl okamžitě zesměšněn a společensky zlikvidován, aby nerozvracel „bohulibý“ politický záměr na privatizaci národního majetku, který prospěl především jeho původcům. Tehdejší likvidátoři národního bohatství (včetně rozmanitého „rodinného stříbra“) se však nyní ke svému podílu na jeho rozkradení nehlásí, zlehčují jej lživými argumenty anebo raději ztrácejí paměť, přestože právě oni díky svému zapojení do „svazu přátel“ velice zbohatli.

Přes všechny záporné zkušenosti z minulých let přitom zadlužování občanů stále pokračuje. Denně se totiž na televizních obrazovkách objevují lákavé nabídky nejrůznějšího zboží (převážně zbytného) a vzápětí i více či méně důmyslné bankovní reklamy, které „štědře“ nabízejí občanům „výhodné“ půjčky a slibují jim „hory doly“ („když ptáčka lapají, hezky mu zpívají!“). Lidé si proto nerozvážně půjčují peníze na automobily, motocykly, počítače, televizory, bazény, dovolenou anebo na vánoční dárky, berou si hypotéky a úvěry, které ještě budou splácet jejich děti, zoufají si nad splátkami, sami sobě nadávají a své věřitele proklínají. Nikdo totiž neprovádí poctivou ekonomicko-filosofickou osvětu, která existovala již ve starověku, neboť dlužnictví bylo tehdy ještě mnohem tíživější než dnes (dlužní otroctví, vězení pro dlužníky apod.). Podle legendy popisované Markem Tulliem Ciceronem se o to patrně pokusil (snad dokonce jako první) krajně konzervativní římský státník Marcus Porcius Cato Censorius (234-149 př.n.l.), který prý takto odpověděl na otázku, jaký způsob hospodaření je nejvýnosnější:

„Dobrý chov dobytka“, řekl. A co na druhém místě, ptali se. „Dosti dobrý chov dobytka.“ Co na třetím místě: „Špatný chov dobytka.“ A co na čtvrtém místě: „Orba“. A když řekl tazatel: „A což půjčování peněz na úrok?“ tu pravil Cato: „A proč neřekneš hned vražda?“ 

U starověkých filosofů byly vedle moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti a poctivosti velice oceňovány skromnost, střídmost a zdrženlivost. Až na drobné terminologické rozdíly se téměř všichni shodovali v tom, že existují žádosti přirozeně nutné (tj. k zachování  života nezbytné), přirozeně nenutné (jejichž uspokojování není nezbytné) a zcela zbytečné (tj. nicotné a k zachování života nepotřebné).

„To, co žádá příroda, je přístupné a leží nablízku. Lidé se pachtí za zbytečnostmi.“

„Přirozenost má své meze, kdežto co je neužitečné a co vzniklo z nevázanosti, nezná hranic. Nutné se měří užitečností; čím změříš zbytečné?“

„Mnoho peněz nás stojí ne hlad našeho žaludku, ale naše mlsnost.“

„Velkým bohatstvím je chudoba uspořádaná podle zákona přírody. Pokud jde o ten zákon přírody, víš, jaké meze nám stanoví? Nehladovět, nežíznit, nemrznout.“

„Chudý není, kdo málo má, ale kdo touží mít více.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)

„Pro nicotné žádosti nelze najít ani míru, ani konec.“

„Touha po penězích nemá nikdy konce.“

„Obdiv k bohatství porušil a zkazil mravy.“

(Marcus Tullius Cicero)                                                  

Jakmile se totiž lidé dostali k penězům, rychle se u nich projevil sklon k rozmařilosti a opatřování věcí nicotných (zbytečných), které ke svému životu nezbytně nepotřebovali. V zájmu objektivity je přitom nutno konstatovat, že hlavní podíl na této nerozvážnosti měly zejména závistivé a chamtivé ženy napříč věky i kontinenty, které až příliš často nutily své manžele k opatřování věcí zbytných, které viděly u svých sousedek a přítelkyň a které tedy i ony nezbytně musely mít. Uspokojování jejich tužeb však nebylo nikdy levnou záležitostí a proto i jejich přičiněním se tisíciletý koloběh dluhů stále roztáčí. Kdo dokáže zahnat vypuštěného džina chamtivosti zpátky do lampy?

Ve starověku se dlužnictvím zabýval především řecký filosof Plútarchos (asi 45-120 n.l.), který napsal pozoruhodnou úvahu „O dlužnictví“. Ačkoliv by tato úvaha měla být povinnou součástí školní výuky k finanční gramotnosti, pro běžné čtenáře (natož pro školáky a studenty) je nedostupná, neboť i po téměř dvou tisících létech je zřejmě stále považována za rozvratnou a společensky nebezpečnou. Co tedy pravil Plútarchos?

„Zatím však lidé z rozmařilosti, poživačnosti a okázalosti nevyužívají všeho toho, co sami mají, nýbrž půjčují si na drahý úrok u druhých, ač toho nemají zapotřebí. Pádný důkaz: nepůjčuje se nuzným, nýbrž těm, kdo se chtějí opatřit přepych. A jen takový člověk svým majetkem dává dostatečnou záruku a jistotu věřitelům, ačkoliv by si majetný neměl vlastně vůbec vypůjčovat.“

„Dluhy se všude kolem vzmáhají, rozrůstají a nakonec drtí a rdousí obce.“

„Ten, kdo dostává méně, než kolik na dluhopise uvádí, je okrádán.“

„Chci jen ukázat těm, kdo si nerozvážně vypůjčují, jaká potupná a nedůstojná je to věc, a že dělání dluhů je vrcholem nerozumu a slabosti.

Máš majetek? Tedy si nevypůjčuj, protože nejsi v tísni!
Nemáš? Pak si nevypůjčuj, protože nebudeš moci zaplatit!“

„Nedovedeš snášet chudobu, a proto si na svá bedra nakládáš ještě věřitele, břemeno i pro boháče dost těžké!“

„Kdybychom se spokojili jen tím, čeho nutně potřebujeme, abychom byli živi, nebylo by lichvářů. Ale právě naše rozmařilost stvořila lichváře.“

„Ten, kdo se jedenkrát zaplete do dluhů, nevyvázne z nich po celý život: střídá jen věřitele jednoho po druhém na svém hřbetě jako kůň, který jednou dostal uzdu – a není pro něho úniku na svobodu, na ty volné pastviny a louky…“

„A zatím ten, kdo se v nich topí (tj. v dluzích), drží se ještě vší té přítěže a není s to vyváznout a uniknout: je strháván do propasti a mizí v ní i s těmi přáteli, kteří se za něho zaručili.“

Tato úvaha byla u nás naposledy vydána r.1970 nakladatelstvím Odeon v nákladu 17000 výtisků pod souborným názvem „Přátelé a pochlebníci“. Přestože má mnohem větší užitnou cenu než stovky tlustých a nepotřebných knih, v knihkupectvích anebo v aktikvariátech ji naleznete pouze výjimečně. Jak lze tedy bez náležité osvěty požadovat na nerozumných, nevědomých a nezřídka i povážlivě hloupých občanech, aby pečlivě zvažovali nejen své perspektivy v tomto zmateném světě, ale i své nezbytné potřeby oproti potřebám zbytným? Plútarchos měl pravdu – rozumní nemajetní lidé si raději nepůjčují, protože by nemohli splácet. Pokud pak nemajetným lidem přece jen někdo půjčí, pak buď jsou to dobří a nezištní přátelé, kteří je neupomínají a neočekávají splacení, nebo naivní důvěřivci, kteří se ani přes upomínky splacení nedočkají, anebo jsou to lichváři, kteří i z chudáka „stáhnou kůži“ (a to jsou ještě lidé mnohem horší lichvářů, kteří za účinné pomoci soudů úspěšně vymáhají i dluhy neexistující). Kdyby starověcí filosofové viděli, kolik lidí věří bankovním reklamám a tak jak Plútarchos pravil si ničí životy, v hrůze by ustrnuli a nevěřícně by říkali: „Tohle že mají být rozumní lidé 21.století?“ Lidé totiž odvykli skromnosti, protože jsou již 32 let obelháváni tvrzeními nejrůznějších politiků, že pouze peníze jsou zárukou štěstí a bohatství znamená úspěšnost.

„Proto se lidé noří do rozkoší, a když si na ně zvykli, nemohou být bez nich, a proto jsou velmi ubozí, neboť dospěli do takového stavu, že se pro ně stalo nutným to, co bylo dříve zbytečné. A tak nemají z rozkoší potěšení, ale otročí jim a milují svá zla, což je vrcholem zla.“  (Lucius Annaeus Seneca)

Čas vždycky odhalí původce i oběti lží a klamů. Právě v současné době se názorně ukazuje, jaký bič si na sebe upletli nejen ti, kteří se nerozvážně zadlužili a nyní se topí v soudních sporech a exekucích, ale i ti, kteří se nechali zlákat k získání mnohého majetku, jehož udržování a provoz jsou stále nákladnější. Mnozí takoví zbohatlí pošetilci si dnes říkají: „Opravdu jsme museli mít tři auta? Museli jsme mít tak prostorný dům, který má obrovskou spotřebu energií? Nač jsme potřebovali bazén, když je vody stále méně a je stále dražší?“ atd. atd. Zvyk na blahobyt je však „železná košile“ a kdo jednou přivykl nákladnému způsobu života, stěží mu odvyká. Naproti tomu lidé, žijící celý život skromně a střídmě, se i s inflací snadněji vyrovnávají, protože jejich nejnutnější životní potřeby jsou minimální. Vždyť k nutné obživě opravdu není třeba mnoho a chodit doma v teplém oblečení také není nic extrémně nepříjemného (mnozí občané tak žijí již dlouhou řadu let). Ostatně již starověcí filosofové říkali, že přednosti lidí se nemají hodnotit podle množství jejich majetku a společenského postavení, ale podle jejich vědomostí a dobrých skutků. Kolik mocných boháčů již dávno upadlo v zapomnění a jejich majetek se rozptýlil v nicotu, zatímco kolik mocných myšlenek přetrvalo tisíce let beze změny?

Hodnoty a potřeby se mění v čase i prostředí. Naprostá většina lidí by považovala za obrovské štěstí, kdyby alespoň nehladověla, nežíznila, nemrzla, měla střechu nad hlavou a nebyla vystavena útlaku a násilí (vrcholem blaha může být i teplá sprcha a klidný spánek v čisté posteli). O hladu, v žízni, v mrazu a nebezpečí totiž lidé přestávají myslet na majetek, půjčky, hypotéky a společenský úspěch, ale myslí pouze na záchranu vlastního života i života svých dětí. Pokud se naučíme vnímat dění kolem nás i z tohoto úhlu pohledu, okruh tužeb se nám postatně zúží a mnohem více si budeme vážit toho, co máme. Prostá, malá, střední i velká štěstí (kladné pocity různé intenzity) totiž opravdu leží nablízku a k jejich dosažení žádnou banku nepotřebujeme.