Naši občané již dluží bankám anebo nebankovním peněžním ústavům přes 1 bilion Kč, přičemž rozsah soukromých zadlužení u rozmanitých lichvářů není ani znám. Dluhy je tíží ve dne v noci a mnozí proklínají den, kdy je napadlo půjčit si peníze. Zadlužených podnikatelů i domácností přibývá a při soustavném zvyšování cen se mnohé rodiny ocitly v nouzi. Příčinou mnohých finančních problémů jsou přitom žádostivost a nerozvážnost. Mnohým dlužníkům totiž teprve postupem času dochází, kolika strastem se mohli vyhnout, kdyby mysleli nad papírem a pečlivě zvažovali, zda půjčené peníze budou schopni splatit. Poslední dva roky nás totiž přesvědčily o tom, v jaké nejistotě žijeme a že nemůžeme spoléhat nejen na své zdraví a na příznivé společenské podmínky, ale ani na štěstí, jehož pokoušení se nevyplácí. Který občan si vůbec někdy položil otázku, kolikrát už měl v životě štěstí a zda tedy může předpokládat, že jej ani v dluzích neopustí? Tisícileté zkušenosti totiž praví, že na někoho štěstí doslova prší a jiný „kam šlápne, tam sedm let tráva neroste.“ Tisíce zkrachovalých podnikatelů jsou nejen důkazem o přecenění jejich schopností a podcenění hrozících nebezpečí, ale i o tom, že i k podnikání je třeba štěstí a to opravdu nemá každý. Varovná slova však toužící neslyší a slyšet ani nechtějí.

„Žádosti jsou totiž neukojitelné a působí zkázu nejen jednotlivců, ale i celý rodin, často dokonce rozvracejí celý stát.“ (Marcus Tullius Cicero – 1906-43 př.n.l.)

Není to však nic nového pod Sluncem (Nihil novi sub Sole). Dlužnictví trápilo nejen jednotlivce, ale i celé státy, a mnohdy se boj proti dluhům zvrhnul v občanské nepokoje, vzpoury a násilí. Pomiňme však všechny neblahé historické zkušenosti a vraťme se pouze o 32 let zpátky, kdy u nás začala zběsilá honba za majetkem, bohatstvím a úspěchem. Právě tedy se někteří ješitní a sebestřední politici, posedlí chamtivostí a touhou po moci, rozhodli „rozpohybovat ekonomiku za každou cenu“ (přesně takto zněl výrok jednoho z nich), aby především sami sobě k penězům a moci pomohli. Lidem se proto o překot dávaly úvěry na nezřídka naprosto nesmyslné podnikatelské záměry (za dobu mého působení v bance byl nejkurióznější úvěr na rýžování zlata v Equadoru), které někteří dlužníci rozkradli, jiní nedokázali smysluplně využít a mnozí zkrachovali, a to i včetně bank, které na politický příkaz půjčovaly peníze i za hranici snesitelného rizika.

Naprostá většina lidí tehdy podlehla nezodpovědné politické manipulaci a chtěla rychle zbohatnout, aniž to ke svému spokojenému životu nezbytně potřebovala. Některým se to opravdu podařilo a nezřídka nekalý původ jejich bohatství dnes již raději nikdo nezkoumá. Cíleně připravený trestní zákon totiž neumožňuje trestat dávný nepoctivý zisk, přestože užitek z něj stále trvá (podle teorie trestního práva by se tedy mělo jednat o trvající trestnou činnost nepodléhající promlčení). Ti poctivější dlužníci však záhy zjistili, že se stali obětí své vlastní nerozvážnosti. Nikdo je totiž nevaroval před neskromností a rozmařilostí a pokud se nějaký takový hlasatel přece jen ozval, byl okamžitě zesměšněn a společensky zlikvidován, aby nerozvracel „bohulibý“ politický záměr na privatizaci národního majetku, který prospěl především jeho původcům. Tehdejší likvidátoři národního bohatství (včetně rozmanitého „rodinného stříbra“) se však nyní ke svému podílu na jeho rozkradení nehlásí, zlehčují jej lživými argumenty anebo raději ztrácejí paměť, přestože právě oni díky svému zapojení do „svazu přátel“ velice zbohatli.

Přes všechny záporné zkušenosti z minulých let přitom zadlužování občanů stále pokračuje. Denně se totiž na televizních obrazovkách objevují lákavé nabídky nejrůznějšího zboží (převážně zbytného) a vzápětí i více či méně důmyslné bankovní reklamy, které „štědře“ nabízejí občanům „výhodné“ půjčky a slibují jim „hory doly“ („když ptáčka lapají, hezky mu zpívají!“). Lidé si proto nerozvážně půjčují peníze na automobily, motocykly, počítače, televizory, bazény, dovolenou anebo na vánoční dárky, berou si hypotéky a úvěry, které ještě budou splácet jejich děti, zoufají si nad splátkami, sami sobě nadávají a své věřitele proklínají. Nikdo totiž neprovádí poctivou ekonomicko-filosofickou osvětu, která existovala již ve starověku, neboť dlužnictví bylo tehdy ještě mnohem tíživější než dnes (dlužní otroctví, vězení pro dlužníky apod.). Podle legendy popisované Markem Tulliem Ciceronem se o to patrně pokusil (snad dokonce jako první) krajně konzervativní římský státník Marcus Porcius Cato Censorius (234-149 př.n.l.), který prý takto odpověděl na otázku, jaký způsob hospodaření je nejvýnosnější: