Média tehdy s jistou škodolibostí například upozorňovala, že především Jiří Paroubek má šetření obecných nálad takřka za posvátné a dává velký pozor, aby veřejnost udržoval ve vstřícné náladě. Jak známo, nakonec mu to stejně nebylo nic platné. Chtělo by se říci: možná proto, že jsou průzkumy zavádějící. Což je ovšem pravda jen částečná.

A chtěj nechtěj, před volbami význam preferencí přirozeně vzrůstá. Především proto, že mohou mít vliv na konečné počty. A působit na občany nerozhodnuté, ale k volbám jít přesto nachystané. V roce 2010 sociologové odhadovali, že jich bude mezi deseti až dvaceti procenty ze všech voličů. A to je množství, které by za jistých okolností mohlo sehrát rozhodující roli. I když tak to nakonec nikdy není, hlasy nerozhodnutých se prostě rozmělní mezi více stran. Ale nejen nerozhodnuté ovlivňují průzkumy. Pokud v nich třeba některá z menších stran během posledních týdnů před volbami dosahuje maximálně tří čtyř procent, pak lidé, kteří by ji mohli dostat snadno do sněmovny, se naopak zaleknou propadlého hlasu. A vhodí raději do urny lístek subjektu, který má papírové šance podstatně reálnější. S čímž souvisí i to, že k předvolebním debatám zvou elektronická média obyčejně vedle jasných favoritů ještě zástupce stran, které jsou na tom v průzkumech nadějně.  

Nu a konečně – i letos už můžeme pozorovat značné rozdíly v šetření jednotlivých agentur, ve kterých jsou kupříkladu nové strany a hnutí jednou na hranici vstupu do sněmovny, a jindy je jim přisouzen úspěch až bombastický, se ziskem kolem deseti procent. Tu a tam se v minulosti dokonce spekulovalo, zda není s čísly bleskových průzkumů účelově manipulováno.   

To se snad ve skutečnosti neděje, aspoň doufejme. Přesto by ale lidé udělali nejlépe, kdyby se na stále hustěji zveřejňované výsledky příliš neohlíželi a volili prostě podle toho, jak na ně působí jednotlivé programy a jak důvěryhodně vyhlíží lídři. Bez ohledu na vše ostatní.  

Je ovšem těžké si čísel nevšímat a přinejmenším podprahově nevnímat kolik prostoru ta která strana dostává na televizních obrazovkách a podobně. Z přemíry debat finalistů letošní prezidentské kampaně a z vědomí toho, že třeba v sousedním Německu došlo k jedinému televiznímu duelu lídrů největších stran, by mělo plynout vítané poučení: českou veřejnost nemasírovat únavnou sérií debat, které nakonec už nic nového nepřinášejí. K tomu ještě letos podle všeho ale nedojde. A stejně tak se budou pořád objevovat různá protichůdná čísla. Uvidíme, nakolik jim lidé ještě stále podléhají a zda jim nestačí přijít na volební mítinky a projít si aspoň zběžně volební programy. I tak budou mít z rozhodování těžkou hlavu.