Ve facebookové pozvánce na akci se mimo jiné píše: „Letošní rok je věnován tibetštině. Jazyku, který je v tibetských školách stále více potlačován. Taši Wangčuk (filmový režisér pracující pro Hlas Ameriky – pozn. red.) o tom ví své. Tomuhle obránci výuky tibetštiny v tibetských školách hrozí až 15 let vězení za odvahu bojovat s čínským systémem vzdělávání… Území Tibetu je kontrolováno čínskou vládou, která systematicky pracuje na zničení tibetských kulturních hodnot a tradic. Tibeťanům je násilně vnucována a podsouvána kultura čínská, ta tibetská má naopak zmizet ze světa. Vláda nechala zavřít nebo zničit stovky klášterů – center vzdělanosti a kultury, snaží se zlikvidovat tibetské písmo a jazyk, kočovný způsob života i náboženské vyznání místních lidí.“

Vzhledem k tomu, že jsem Tibet před třemi lety navštívil a s řadou místních lidí hovořil, rád bych se k výše uvedeným tvrzením vyjádřil. Málokteré zahraničně-politické téma je totiž tolik mediálně zprofanované jako „porušování lidských práv“ v ČLR a v Tibetu obzvláště.

Čínština, tibetština a školství

Do roku 1959 v Tibetu neexistovala jediná škola v moderním smyslu. Negramotnost mezi mládeží a lidmi středního věku dosahovala extrémních 95 %. Po více než padesáti letech úsilí byl v Tibetu zaveden vzdělávací systém odpovídající tamějším specifickým podmínkám. Zahrnuje předškolní a základní vzdělávání, střední a technické školy, učiliště, vyšší odborné školy a speciální vzdělávací instituce pro dospělé. V roce 2013 se na území Tibetu nacházelo asi 1500 škol. Program na vymýcení negramotnosti zahrnuje celou populaci a v současnosti poklesl počet negramotných mezi mládeží a lidmi středního věku na 1 %. V roce 1985 byla přijata politika „trojí odpovědnosti“ (strava, ubytování a poplatky za studium) s ohledem na devítiletou povinnou školní docházku pro děti zemědělců a pastevců. V roce 2012 byla tato politika rozšířena na patnáct let (tři roky předškolní výchovy, devět let na základní škole a tři roky na střední škole). Bylo to vůbec poprvé, kdy byla v Číně zavedena patnáctiletá bezplatná školní docházka.

Tibetština je používána v mluvené i psané podobě na všech úrovních společenského života a je oficiálně podporována. V regionu existuje bilingvní systém a tibetština i čínština jsou rovnoprávně používány v oficiálních dokumentech, rezolucích, zákonech, novinách, televizním i rozhlasovém vysílání. Oběma jazyky se hovoří ve školách, kde žáci používají bilingvní učebnice. V posledních letech vyšlo v tibetštině více než sto druhů publikací. Každoročně vychází i tibetský astronomický almanach, neboť astronomie se běžně užívá při sestavování oficiálního kalendáře, při předpovědi počasí nebo přírodních katastrof, ale také v zemědělství a živočišné výrobě.

Kultura a svoboda vyznání

Tibetská autonomní oblast je domovem několika náboženství včetně buddhismu, islámu a křesťanství. Občanská svoboda náboženského vyznání je zde striktně dodržována. Věřící jsou chráněni Ústavou ČLR i dalšími zákony a svobodně praktikují běžné náboženské aktivity. I řada dalších zákonů zaručuje svobodu vyznání a zakazuje diskriminaci občanů na základě toho, jestli jsou věřící nebo ateisté. Vláda Tibetské autonomní oblasti realizuje strategii oddělení náboženství od politiky a v souladu se zákonem vykonává správu náboženských organizací v Tibetu. To zaručuje, aby se žádné náboženské organizace nebo kláštery nevměšovaly do státní správy a administrativy. Dnes je v Tibetu cca 1700 areálů pro aktivity tibetských buddhistů a více než 46 000 buddhistických mnichů a jeptišek. Modlitební výklenky a svatyně zasvěcené Buddhovi naleznete v domech téměř všech věřících. Odhadem více než milion buddhistů se každý rok účastní pouti do Lhasy. Všude jsou k vidění modlitební praporky i věřící zbožně se klanící k zemi. V Tibetu jsou i čtyři mešity a jeden katolický kostel. Stát již investoval značné sumy do ochrany a rekonstrukce chrámů a klášterů a dalších náboženských pamětihodností.

Vláda Tibetské autonomní oblasti podporuje i lidové religiózní festivaly jako je např. Tibetský Nový rok, který se po staletí slaví první den prvního měsíce lunárního kalendáře. Z dalších festivalů stojí za zmínku Shoton festival, který je slaven od 11. století třicátý den šestého měsíce tibetského lunárního kalendáře jako náboženský svátek. Od 18. století se slaví v parku Norbulingka, kde se konají tradiční operní představení. Ongkor festival je tradičním tibetským svátkem už déle než tisíc let a slaví se na konci sedmého nebo na počátku osmého měsíce lunárního kalendáře ve venkovských oblastech, kde lidé odění ve svátečních šatech se procházejí okolo svých políček a modlí se k bohům za dobrou sklizeň. Neodmyslitelnou součástí festivalu jsou folklórní aktivity jako zpěv, tanec, koňské dostihy, lukostřelba a zápasy. Při své návštěvě Lhasy jsem zavítal mimo jiné i do Tibetského muzea, v jehož výstavních halách se nacházejí hodnotné sbírky artefaktů a různých typů starobylých kulturních relikvií. Vláda investovala značné prostředky do výstavby tohoto prvního velkého komplexního muzea, které turistům představuje tradiční tibetskou kulturu.

Závěr

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Tibetská autonomní oblast je striktně bilingvní a čínská vláda fakticky vymýtila negramotnost, která byla v zemi za vlády dalajlámů extrémně vysoká. Věřící nejsou žádným způsobem diskriminováni a těší se svobodě vyznání, kterou zaručuje Ústava ČLR a další zákony. Stát nikomu nevnucuje čínskou kulturu, ale podporuje tradiční kulturní a religiózní svátky a festivaly. Zároveň se výrazně zvýšila životní úroveň mnichů a jeptišek, neboť jsou zahrnuti do systému sociálního zabezpečení a užívají zdravotního, důchodového pojištění a zaměstnaneckých diet. Tibet od roku 1959 není feudální teokracií, ale sekulárním regionem v rámci ČLR, kde je náboženství odděleno od státu a politiky tak, jak je to běžné v drtivé většině států světa.