Celý svět s velkou pozorností, nadějemi a sem tam s obavami sleduje, jak se staronový americký prezident Donald Trump ve velkém stylu ujímá vlády ve své zemi a svými rychlými kroky a prohlášeními mění politickou atmosféru všude kolem nás. Zdá se, že americká veřejnost na jeho sebevědomá a někdy nadnesená slova slyší a dává najevo, že jí jeho sebedůvěra a optimismus imponují a že mu chce věřit, že Ameriku udělá znovu velkou. Doposud mlčící bělošská většina Američanů dala najevo, že už má dost destruktivní a dusivé progresivistické politiky neustálých zákazů, moralizování a regulací vedoucí k hospodářskému i politickému úpadku, rozdělení společnosti a poklesu životní úrovně. Trump ráz na ráz svými dekrety likviduje celou léta budovanou konstrukci progresivistického systému institucí, neziskovek, předpisů a pravidel, které opředly stát a potlačily práva a hodnoty, na kterých Amerika a její síla a prosperita stály.

V tomto svém konání je velkou nadějí pro celý svět, především pro nás v Evropě, kde jsou tristní výše popsané problémy zakořeněny ještě více. Nadějí je však i pro otevřené rány dnešního světa, kterými jsou konflikt na Blízkém východě a Ukrajina.

Jestliže na Blízkém východě bylo s Trumpovým přispěním dosaženo prvního kroku – příměří – ještě před jeho inaugurací, Ukrajina bude pro Donalda Trumpa, který dlouho veřejně vyhlašuje své odhodlání tuto válku velmi rychle ukončit, daleko těžším oříškem.

Americký prezident má nepochybně pravdu, že za jeho vlády by k této válce nikdy nedošlo. Jako realistický politik, který dobře zná své zájmy, se snaží rozumět i zájmům svých partnerů. Rozumí obavám Ruska z rozšíření NATO na Ukrajinu, protože ani on by nepřipustil vstup Kanady nebo Mexika do paktu s nepřátelskou velmocí potenciálně ohrožujícího americkou bezpečnost. Tvrdě by Rusku rozmluvil agresivní úmysly, stejně tak, jako by Ukrajině doporučil realističtější ambice a politiku. K válce by nedošlo.

To by byl velký rozdíl proti tomu, jak k situaci přistoupila Bidenova administrativa. Ta ve vypuknutí války viděla příležitost, jak Rusko vyčerpat, Putinův režim oslabit, vytvořit trvalé ohnisko konfliktu, které bude dlouhodobě komplikovat situaci na evropském kontinentě a zvýšením mezinárodního napětí disciplinovat kritiky své politiky. Svou roli nepochybně sehrálo i přezíravé anglosaské podceňování Rusů a přesvědčení, že k vojenské porážce Ruska stačí pár skvělých západních zbraní. Bidenovci na Rusko vážně nezatlačili, aby ho od agrese odradili. Kdyby byl Putin opravdu tušil, jak bude reakce Západu skutečně vypadat, určitě by si válku pořádně rozmyslel.

Totéž platí o Ukrajině, kterou všichni udržovali v planých nadějích ohledně vstupu do NATO a EU a o odhodlání Západu ji rozhodně podpořit. Jaká byla a je realita, všichni víme. Rusko i Ukrajina se ukázaly silnější a odolnější, než si o sobě obě strany původně myslely. Výsledkem je nesmírně krvavá válka s miliónovými ztrátami a obrovskými materiálními škodami. Ukrajina prohrává, ale není zatím poražena. Rusko vítězí, ale silně krvácí.

V této situaci přichází Donald Trump s mírovou iniciativou. Narazí při tom na jeden zásadní problém, že zdaleka nejde jenom o územní spor, tj. o osud okupovaných či Ruskem nárokovaných ukrajinských území. Podmínkou míru je vyřešení celkového bezpečnostního uspořádání ve východní Evropě, které by oběma válčícím stranám vyhovovalo. A to vůbec nebude jednoduché.

Hlavním problémem je, že jak Rusko, tak Ukrajina si zásadně nedůvěřují, a proto odmítají příměří, které by z jejich hlediska bylo pouhou přestávkou ke znovuvyzbrojení. Je zjevné, že Ruskem okupovaná území se Ukrajině nevrátí, ale žádný ukrajinský politik to nemůže otevřeně akceptovat, tudíž to těžko může být součástí nějakého trvalého kompromisního řešení. Anexe ukrajinských území Ruskem tak zřejmě zůstane problémem narušujícím trvale atmosféru v regionu i v celé Evropě i po ukončení války.

Další klíčovou otázkou případného míru je otázka garancí. Pro Rusko je nepřijatelná představa Ukrajiny, byť zbavené okupovaných oblastí na východě a jihu, která by byla členem NATO, byla by prodchnuta revanšismem a hnána touhou maximálně se vyzbrojit a dobýt ztracená území zpět.

Ukrajina se naopak obává, že po čase, až se Rusko dostatečně připraví, bude vojensky napadena znovu a celá okupována. Zoufale proto hledá garance, které by Rusko od takové politiky definitivně odradily. Neustále touží po členství v NATO, které jí ovšem řada jeho dnešních členů včetně klíčových USA a Německa nehodlá poskytnout. Potenciální členství Ukrajiny v NATO byl pro Rusko hlavní casus belli. Pokud Rusko nebude kapitulovat, nelze počít s tím, že by přistoupilo na vstup Ukrajiny do Aliance nebo připustilo jiné formy vojenské přítomnosti západních velmocí na svých hranicích. Členové NATO se na druhé straně nechtějí nechat revanšistickými Ukrajinci zatáhnout do možné války s Ruskem.

Přes různá nadnesená prohlášení západoevropských státníků o vyslání svých jednotek na Ukrajinu je zjevné, že žádná z těchto zemí není v kondici, kdy by si mohla podobné vojenské dobrodružství hrozící válkou s Ruskem dovolit. Totéž platí i o zemích střední a východní Evropy.

Rusku, Ukrajině i Západu se tak všeobecnou nezodpovědností podařilo vytvořit skutečný gordický uzel. Jeho rozpletení se zdá nemožné a lze oprávněně pochybovat, že ho Donald Trump dokáže rozseknout tak, jako kdysi makedonský král. Dá se očekávat, že uvalí na ruský vývoz paliv přísné sankce a otevře světové trhy americkému exportu ropy a plynu, který hodlá expandovat. Rusko je ale zvyklé už od sovětských dob žít pod všemožnými sankcemi a embargy trvale a Čína se určitě nebude Trumpovým rozhodnutím jen tak podřizovat.

Donald Trump přitom dává najevo, že ukrajinskou válku strategicky nepovažuje za americký problém a nechce v ní americký rozpočet nechat donekonečna masivně krvácet. Pro Američany je typické, že při změně priorit neváhají své dosavadní angažmá velmi rychle ukončit (Vietnam, Irák, Afghánistán). Lze očekávat, že deeskalace amerického angažmá bude probíhat pod heslem jeho evropeizace. Evropské země budou tlačeny k tomu, aby převzaly americké břemeno vojenské a ekonomické pomoci Ukrajině, na což zelená EU nemá ani sílu ani chuť a totéž platí i pro středo a východoevropské členy NATO.

Naděje, že by se Trumpovi podařilo v nějaké dohledné době ukrajinskou krizi trvale vyřešit je proto velmi malá. Mimo jiné i z toho důvodu, že nejde pouze o dohodu válčících stran, ale řešení musí být nalezeno na daleko širším půdorysu.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Jiří Weigl: Gordický uzel mírových dohod

Jiří Weigl: Naše země nevzkvétá

Jiří Weigl: Vánoce, vánoce přicházejí

Jiří Weigl: Císařovy nové šaty