Čeští pravicoví propagandisté to měli mimořádně těžké. Nemohli totiž Ficův Směr obvinit z falšování voleb, jak to učinili v případě Putinova vítězství, a tak museli zkousnout hořkou pilulku a uznat, že Slováci dali Směru silný mandát v podobě bezpečné nadpoloviční většiny v parlamentu.

Fico vyhrál už třetí volby v řadě a tentokrát se jednalo o vůbec největší vítězství – téměř 45 % dosud nezískala žádná strana od vyhlášení nezávislosti Slovenska a takový výsledek je v multipartijním poměrném systému neobvyklý. Exit polls bezprostředně po ukončení hlasování naznačovaly, že volby dopadnou remízou a Směr se 75 křesly ve 150členné Národní radě bude potřebovat koaličního partnera. Chvíli hrozilo i opakování scénáře z voleb 2010, kdy se proti vítězné sociální demokracii spojily čtyři strany pravého středu. Po upřesňování výsledků však bylo zřejmé, že tentokrát k tomu nedojde a Směr bude moci vládnout sám, ačkoliv Robert Fico velkoryse vyzval i představitele ostatních stran k povolebnímu jednání a nevyloučil možnost vytvoření tzv. nadbytečné koalice s KDH nebo stranou Most-Híd. Ostatní poražené subjekty jako SDKÚ-DS nebo SaS pro přílišné názorové rozdíly nepřipadají v úvahu, stejně jako projekt Obyčejní lidé, který v lecčems připomíná Věci veřejné. Směru bych přesto doporučoval, aby využil mimořádně silného mandátu a vytvořil jednobarevný kabinet. Oslovené subjekty si totiž uvědomují, že jejich vyjednávací pozice je nulová a strategicky výhodnější pro ně bude zůstat v opozici. Voliči dali slovenské pravici, která si nedokázala poradit s vysokou nezaměstnaností (zejména mezi mladými lidmi) a neustále snižovala životní úroveň nízko a středněpříjmových skupin obyvatel, jasný vzkaz, že si ji ve vládě nepřejí, a to je třeba respektovat. Pravicoví komentátoři Ficovo státnické gesto stejně dezinterpretovali ve smyslu, že se bojí odpovědnosti, a proto vybízí ke koalici. O vítězství Směru se nepochybovalo, jen nebylo jisté, zda dosáhne nadpoloviční většiny v parlamentu, což se nakonec s výsledkem 44,4 % a 83 mandáty podařilo.

Překvapil jednociferný výsledek nového kvazilídra pravice – KDH. Figeľovi křesťanští demokraté sice o jeden mandát posílili, ale s 8,8 % hlasů se jen těžko mohou pasovat do role vedoucí síly opozice. Průzkumy přitom KDH přisuzovaly zisk nad 10 %.

Třetí místo Obyčejných lidí a nezávislých osobností (OĽaNO) s výsledkem 8,6 % je poměrně nečekané, neboť tak dobrému skóre se v anketách netěšili. Triumfovali tak nad svou mateřskou stranou SaS, na jejíž kandidátce byli zvoleni v roce 2010. V součtu se Sulíkovými liberály by získali solidních 14,5 %, tedy více než v minulých volbách.

Jako netaktické se ukázalo rozdělení maďarského elektorátu mezi dvě formace – Most-Híd s 6,9 % a Stranu maďarské koalice se 4,3 %. Pokud by Maďaři kandidovali společně, mohli se s 11,2 % stát druhou nejsilnější stranou a lépe tak hájit svoje menšinové zájmy.

Nad pěti procenty se udržel dinosaurus slovenské politiky Mikuláš Dzurinda, jehož SDKÚ-DS, kdysi nejsilnější pravicová strana, ztratila více než devět procent a 17 mandátů. I přesto lze výsledek 6,1 % považovat za dílčí úspěch, neboť hrozilo, že se SDKÚ-DS – díky skutečnostem odhaleným ve spisu Gorila – do parlamentu vůbec nedostane. Zdali se z tohoto debaklu vzpamatuje, je otázkou.

Podobný osud hrozil nováčkovi na politické scéně – liberální SaS – jejíž podpora kvůli aféře Sasanka a secesi Obyčejných lidí Igora Matoviče klesla na 5,9 % (z 12,1 % v roce 2010). Sulíkovi liberálové tak shozením kabinetu Ivety Radičové málem způsobili svůj odchod do propadliště dějin. I tento slabý výsledek tak můžeme hodnotit jako štěstí v neštěstí, protože SaS se nestala projektem na jedno použití jako např. Aliance nového občana (ANO) Pavola Ruska nebo Strana občanského porozumění (SOP) Rudolfa Schustera, které se udržely v poslaneckých lavicích jen jedno volební období.

Oproti tomu odchod SNS z parlamentu velkým překvapením nebyl, protože to naznačovalo více průzkumů. Před dvěma lety se nacionalisté dostali do Národní rady s odřenýma ušima – získali 5,1 %. Letos už jim však nepomohla ani notně vyčpělá xenofobní rétorika a obdrželi pouhých 4,6 %. To však nevylučuje, že se za čtyři roky do poslaneckých lavic znovu vrátí, protože už jednou (2002 – 2006) se mimo parlament ocitli a po volbách v roce 2006 následoval jejich comeback.

Nečekaný je neúspěch marketingové formace rodiny Weissů – hnutí 99 %, které i přes velkolepou nákladnou kampaň a příznivé výsledky v průzkumech veřejného mínění skončilo s 1,6 % hluboko pod pětiprocentní klauzulí.

Lze konstatovat, že výsledek těchto voleb byl nejméně jistý za celou historii slovenské samostatnosti, ačkoliv samotný vítěz byl dlouho dopředu známý. Do parlamentu se mohly dostat jen čtyři, nebo také až osm stran – hned několik subjektů balancovalo na hraně volitelnosti. Prognózy o rekordně nízké účasti se nakonec nenaplnily a 59,1 % voličů, i přes všeobecné znechucení z politiky, k urnám přišlo. Už druhé volby v řadě potvrdily etablování systému multipartismu s dominantní stranou, monolitní levicí a fragmentovanou pravicí. I tentokrát se do Národní rady probojovala nová formace (OĽaNO). Po éře Vladimíra Mečiara končí i éra Mikuláše Dzurindy. Ze strategie Směru by se mohla poučit ČSSD, jejíž slabé vedení nedokáže oslovit více než 25 % voličů, přestože Nečasova vláda je ta nejhorší a nejméně kompetentní od roku 1945.

Publikováno se souhlasem vydavatele.