Kdo nezná Talebovu knihu Černá labuť, nechť si ji rychle vypůjčí. Dnešní intelektuál by ji znát měl. Černá labuť je metaforou pro událost, která je principiálně nepředvídatelná a přitom má mimořádný dosah. Změní pravidla hry. Nicméně zpětně se jeví jako předvídatelná, ba jako nutná. Tedy:

1. Leží mimo rámec všeho, co se dosud dělo. Nejen, že se to ještě nestalo, ale ani to nikoho nenapadlo.
2. Černé labutě mají veliký dopad. Zamíchají karty, změní pravidla hry.
3. Ale když se stanou, tak si lidé na následky zvyknou. Černé labutě se pak jeví jako nutné a předvídatelné.

Typickým příkladem jsou například útoky z 11. září 2001.

Labutí píseň může znít i šedě

Sám Nicholas Nassim Taleb, autor bestselleru, říká, že koronavirus černou labutí samozřejmě není. Pandemii přece epidemiologové předvídat mohli a ostatně i trochu předvídali. Tvrdí, že prý by Covid-19 mohla být maximálně labuť šedá. Ty jsou takové mírnější, dají se trochu předpovídat nebo aspoň tušit. Že nějakou událost lidé neviděli přicházet a ona má dopad větší než se čekalo není ještě případ černé labutě. Černá labuť je už i podmíněná něčím, co se ještě nikdy nestalo a ani to nikoho nenapadlo. Jedenáctého září také lidé hned nevěděli, co se děje. Když mi tehdy kolega řekl, že právě v New Yorku narazilo do mrakodrapu letadlo, tak jsem si vzpomněl, že jsem četl, že, tuším v roce 1937, narazilo do Empire State Buildingu (malé) letadlo a zdemolovalo dvě poschodí. Nebylo tedy nic, co by mohlo změnit svět.

Co nevíme, že nevíme

Jedna věc je, co víme, že nevíme. Nevíme, kdy například přijde epidemie a jaký bude mít rozsah. Právě takto to napsal sám Taleb, a to dávno před koronavirem! Druhá věc je, co nevíme, že nevíme. To jsou právě černé labutě. Nicméně přesto můžeme vědět (a víme), že černé labutě existují a že mohou přiletět. Sokratovo „vím, že nic nevím“ bych si dovolil přeložit jako „vím o černých labutích“. Co je černou labutí a co ne záleží i na úhlu pohledu. Co je pro prasátko černou labutí, to je pro řezníka každodenní prací. Prasátko mají lidé rádi, pečují o ně, hýčkají je. Ono se cítí stále bezpečněji. Nejbezpečněji se pak cítí ráno před zabíjačkou. Já jsem cestovatel, ostatně teď jsem měl být v daleké zemi, už jsem měl koupenou letenku, ale samozřejmě sedím doma. Ještě bych toho v životě rád mnoho viděl. Samozřejmě vím, že jednou přijde stáří, a už baťůžkářským způsobem cestovat nebudu moci. Taktéž nelze vyloučit ani těžkou nemoc, která by měla důsledky podobné stáří. Že mi ale cestování znemožní nemoc nikoli moje osobní, ale všeobecná, mě opravdu předem nenapadlo. Stáří je labutí bílou, osobní nemoc šedou a všeobecná nemoc, alespoň v tomto kontextu, černou.