Karel byl od počátku razantní, a i v tom jsme se zcela shodli. Naše názory byly úplně stejné, jen Karel je říkal víc tvrdě a před nikým si nebral servítky. Já sice taky ne, ale Karel byl ještě tvrdší. Tak například když jsme veřejně lidem říkali, že politici nejsou žádná vrchnost, žádní naši nadřízení, ale podřízení (jak jsem to tehdy formuloval já), Karel řekl (cituji doslova), že „politici jsou naši sluhové“. A zase z toho od začátku až do konce nic neslevil. Ani v tom neustoupil. Ani o píď. Jen si při tom hned (a úplně) neuvědomil, že už není v tehdy západním Německu, respektive v Bavorsku 70. a 80. let, ale že je (jak říkával) v „Těžkoslovensku“ na začátku 90. let a ve stadiu předem dobře zvenku připraveného převratu = podvedení lidu, národa a všech možných (a do tehdejší doby sotva myslitelných) hodnot slušnosti a člověčiny, kde se ta slíbená demokracie pomalu, ale jistě měnila netotalitním směrem na tu „demokraturu“ (jak to Karel posléze definoval).
Je mi ganz egal, co si o tom kdo myslí a co na to kdo řekne. Já tu teď jen popisuju v kostce jasně a srozumitelně (jak říkával Karel „blbuvzdorně“) tu malou část historie, jenom to zásadní promile z toho, jak to tenkrát bylo a co jsem s Karlem osobně zažil právě tou dobou. To je moje svědectví. A i ta dosavadní situace s tou dnešní realitou mi objektivně dává zapravdu, a to zcela. Bez jakékoliv další diskuse. Ostatně každý si může sám a pozorně přečíst knihu KAREL MEZI NÁMI – tam to všechno je. A kdekdo by při tom asi mohl hustě zpytovat svědomí. Inu, jak kdo, že?
Ta kniha by mimo jiné také mohla posloužit i mladým lidem (co tu tehdejší dobu nezažili), a to hlavně pro srovnání právě s tím, co jim dneska o tehdejší době (i o té tzv. sametové revoluci) říkají ve škole – včetně hentých oných „lektorů“ či co to je, z těch různých „ne/ziskovek“ a podobných agitek té neo-ideologie typu PŠM a VÚML atd., anóbrž „bainwashing“. A co jim pak do těch mladých, vymytých dutin mezi ušima hustí ta echt propagandistická „nalejvárna“ ze všech těch mejnstrýmových a jim podobných mééédyjííí … atd. atd. atd. Inu, i proto právě tuhle knihu ta neo-cenzura (tou svou metodou „vymlčení“) štandopéde zahnala do klece s cedulkou „libri prohibiti“. Je to prostě a jednoduše literatura faktu, co se dneska právě těm rádoby vrchnostenským strukturám jaxi nehodí do toho jejich eklhaftózně demokraturního krámu. Tož tak.
Jak hodnotíte opatření, která v době nejhoršího covidu přijímala vláda České republiky?Anketa
Nicméně, skočme na tematiku hustě aktuální, a řekněme si pár faktických poznámek (včetně právních, i analytických, a jim podobných). A můžeme si být apriorně jistí, že ani to se dnešní rádoby vrchnosti zcela nepochybně líbit nebude. Tedy – té vrchnosti (sic?!?) – a opět citováno s Karlem Krylem – „těm našim sluhům“.
Už od časů Alberta Einsteina je oficiálně (resp. oficializovaně) všechno tzv. relativní. Takže např. není sluha jako sluha, zaměstnanec jako zaměstnanec, vrchnost jako vrchnost, atd., i všelijak podobně, i nějak jinak, a tak…
A není ani politik jako politik, poslanec jako poslanec, senátor jako senátor, ministr jako ministr, úředník jako úředník, atd. I tady v tomhle je to relativně relativní.
Jednou, kdysi dávno, už někdy v první polovině 80. let minulého století (a minulého tisíciletí – to jen pro lepší představivost a orientaci dnešní dezorientované mládeže) mi jeden velmi vzdělaný a velmi objektivní člověk (mimo jiné i skutečný a nezávislý vědec) řekl, že není pro stát i pro občanskou veřejnost nic lepšího, než kvalitní a dobrý úředník. A tehdy jsme se na tom bez debat shodli. Už dlouho jsem ho neviděl, a tak nevím, co by říkal dneska, v roce 2024. Asi totéž, co tehdy, ale s tím, že je to relativně stejná svízel jako tehdy, jen teď je to zhruba o těch 40 let relativně mnohem horší.
A to nejen v případě úředníků, ale i v případě těch shora zmíněných profesí – jsou to profese – dělají to za prachy – za velký prachy – a to za naše prachy. Takže logicky vzato a řečeno – jsou to naši zaměstnanci. (Karel by řekl „sluhové“.) Jenže ti naši zaměstnanci se vůči nám chovají nejen jako naši nadřízení, ale mnohem hůř – oni se vůči nám chovají jako naši páni, jako vrchnost, jako mocnáři. (Ne všichni – je to relativní…)
A když se řekne úředník (anóbrž lidově „ouřada“), pak je to „ergo kladívko“ alles klar i ministr a jeho náměstek, soudce i tzv. orgán činný v trestním řízení, polda, komisař, inspektor, obecní vašnosta, pouliční výbor, apod., papaláš všech stupňů. A byť by to byl kdokoli kdekoli jakkoli vysoko široko daleko i blízko, pořád je to pracovník, placený z našich peněz, ergo z našich daní. Protože stát a jeho státní oudy žádné své „státní“ peníze nemají. Mají jen a pouze naše peníze.
Takže logicky: MY si za ty naše peníze ten stát a ty jeho státní oudy platíme. A v mnoha případech bohatě přeplácíme. Tohle není žádná moje fantasmagorická fikce – to je pouhá citace z vox populi. To je hlas lidu. A lid je v téhle zemi, v tomhle státě, zdrojem státní moci, čili podle Ústavy tady veškerá moc pochází z lidu.
Lid je tady ta vrchnost – vzhledem k tomu státu a těm jeho státním oudům. Aby bylo jasno. A když se ta novodobá rádoby „vrchnost“ z toho lidu vyděluje, tak je to jen a pouze další JEJÍ problém. A může se jí v důsledku toho přihodit, že se do toho LIDU pak už nevrátí – ten LID už ji nepřijme. A dobře jí tak. Protože dle vox populi „každý svého strojvůdcem“ a je známo i to, že „kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám“.
A opět jedna aktuální citace z vox populi: „…Když se normální, logicky myslící člověk podívá třeba teď na tu hororovou tragikomedii s tím státním rozpočtem, tak má jasno, že s touhle věrchuškou zcela jasně už tudy cesta nevede...“
Hodně mi to připomíná situaci, atmosféru a vnímání LIDU zhruba kolem roku 1986 a následující „pětiletky“. Tehdy, coby profi písničkář na „frajfusu“, jsem složil jeden song s názvem „Naděláno“ (jakési moje tehdejší „kádrykulum víte“ – řečeno s panem Werichem), a tam byla jedna sloka o tom, že jsem taky hned po vojně velmi krátce dělal úředníka – asi tak: „Když jsem dělal úředníka / makal jsem jak šroubek / jenže měl jsem jaxe říká / u vrchnosti vroubek / když jsem já byl úředníčkem neměli mě rádi / byli jsme s Karlem Havlíčkem velký kamarádi.“ Tenhle song „Naděláno“ jsem složil 13. února 1986 … a zhruba za tři roky poté bylo „vymalováno“ – teď to asi už ty tři roky trvat nebude. Bude to rychlejší a tvrdší. A snad se to povede mnohem líp, než v tom listopadu 1989 a násl. – je to tak trochu i dluh LIDU nejen vůči sobě, ale i vůči Karlu Krylovi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
