ZDE

Toho kolegu znám dost dlouho i dost dobře na to, abych ze zkušenosti mohl předpokládat, že četba jeho dlouhých a (pro někoho třeba možná nezřídka) složitých článků nebude ztrátou času. Ostatně, jak tomu pohříchu namnoze bývá v případě jiných analytiků. Takže pro mě ani dotčený článek neznamenal velkou časovou újmu, které bych třeba litoval. Spíš bych politoval tu část čtenářské obce, které by uniklo pár zajímavých postřehů, které onen analytik ve svém článku nastínil. Takže bych si tímto dovolil ty detaily zlehka připomenout. A to nejenom odborné části mediální veřejnosti, ale i veřejnosti obecné (mediální, či nemediální). To i proto, že ta problematika se týká především Rady České televize, takže i ČT jako takové – čili i všech plátců TV poplatku, coby prakticky těch skutečných vlastníků celé té České televize. A troufám si také zde – pro někoho možná kacířsky – tvrdit, že hlavně o ty zájmy těch plátců TV poplatku (tedy o ty zájmy veřejné) tady jde. A i v tomhle případě o ně (doufejme) primárně šlo i pisateli toho analytického článku. Takže k věci:

Pisatel toho článku v něm logicky (s podporou citace přísl. ust. zákona) věcně uvádí, (např. k té poslední dobou kdekým všude tolik těžené problematice dozorčí komise), že marně hledá cit. „mezi usneseními tyto zprávy a jejich odmítnutí Radou za rok 2018 a 2019. Závěry činnosti dozorčí komise za rok 2019 přitom měly být dle tohoto odstavce paragrafu 8a podkladem pro Výroční zprávu o hospodaření České televize za rok 2019, která leží ve Sněmovně. Doposud naštěstí poslanci neschválená. Může plénum Sněmovny s čistým svědomím schválit zprávy o hospodaření za rok 2018 a 2019, když podkladem byly materiály dozorčí komise odvolané Radou pro ztrátu důvěry?“ To je postřeh nepochybně dost zajímavý. Přinejmenším velmi pozoruhodný. A někdo by to mohl považovat i za (svým způsobem) vzkaz. A někdo velmi dobře a správně orientovaný (nejen) v tuzemské mediální krajině (před i za zrcadlem) by asi k tomu vzkazu mohl věcně poznamenat např. také ono i zde relevantní „cui bono“?

Dotčený článek pak obsahuje i další zajímavé detaily, co by zřejmě (k nelibosti jistých struktur) neměly zapadnout do koše zapomnění. A to, když pisatel v tom článku cituje ze zákona i to, že: „Rada je způsobilá se usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny všech svých členů, je-li přítomen předseda Rady nebo některý z místopředsedů …“, přičemž ve sledovaném kontextu zde pisatel akcentuje pojem „přítomnosti“, a dále pak ze zákona cituje i to, že „rozhodnutí Rada přijímá nadpoloviční většinou hlasů přítomných členů …“, přičemž i zde ve sledovaném kontextu znovu akcentuje slovo „přítomných“. A dále to sám komentuje takto: „Slovo přítomnost znamená, že v místě jednání rady jsou členové Rady přítomni. Hned v dalším paragrafu zákon přímo hovoří o jednacích prostorách. Ne o telefonu či počítači.“ I k tomuto faktu lze věcně poznamenat, např. to, že kdo se dobře vyzná, a kdo se i správně orientuje v prostředí mediálních rad, tak ten ví, že i tahle (pisatelem toho článku zmíněná) problematika je širší, i hlubší, a že má i mnohem závažnější rozměr, než by se na první pohled mohlo zdát. Respektive – než by se třeba někomu chtělo zdát. Takže v takovém případě by pak i zde leckdo mohl položit otázku „cui bono“? A někdo by tomu leckomu na tu jeho otázku mohl odpovědět otázkou (tzv. řečnickou): „Že by v zájmu veřejnosti? Právě té veřejnosti, co to z jiného zákona musí platit?“ Inu, leckdo z těch plátců by si na to asi mohl říct, že v zájmu té veřejnosti (tedy ani v jeho zájmu) nebude asi ani to, ani ono. A zkuste mu to vyvrátit.