A ty mé vzpomínky jdou ještě dál:

„Neraď, není ti šedesát, u města Moskvy jsi nebyl a ruskou královnu jsi neviděl.“ Říkával mi (už coby klučinovi) můj moudrý, pracovitý, a věčně usměvavý dědeček. Nikdy – snad až na jednu banální výjimku – jsem neviděl, že by se na nás – na svá vnoučata, vzorové uličníky a rošťáky – někdy skutečně rozčilil. Každý den (už od Božího rána až do noci) pilně pracoval. A vůbec nic ho nedokázalo vyvést z míry. Nikdy se s nikým nepohádal. Nikdy s nikým nešel do konfliktu. Při práci si stále zpíval, anebo pohvizdoval, či vyprávěl anekdoty a historky. Při tom uměl (v levé kapse svých kalhot) levou rukou za chvilinku ubalit z tabáku do papírku cigaretu, co pak jen olíznul a zapálil lesklým zapalovačem, vyrobeným z nábojnice. To vše levou rukou. Přičemž tou pravou rukou při tom stále pracoval. Když jsem se ho ptal, kde se to naučil, odvětil prostě, že v totálním nasazení a dodal: „Říkali jsme tomu imitace činnosti. Tam jsme museli pořád pracovat, alespoň jednou rukou. A když ses to nenaučil, tak sis za celý den nezakouřil. Kouření při práci nám tolerovali. Ale musel jsi při tom imrvere makat. Oni už to měli v merku.“ Byl to kliďas, s neuvěřitelným přehledem a nadhledem. Tedy, co já pamatuju jako kluk, už z toho přelomu těch 50. a 60. let minulého století. Před tím to byl asi zdatný bouřlivák a rebel. Ale pak už mu to zjevně nestálo za to. Totiž, zažil toho v životě tolik, že na „stará kolena“ už nic neřešil. Hlavně nic z toho sajrajtu, do něhož se ho ta „okolní realita“ snažila zatáhnout. Coby total einsatz (čili „totálně nasazený“, resp. totálně použitý) jakoby zázrakem na podzim 1944 přežil nálet na Vídeň, kde „budoval“ metro (čili U-Bahn), aby pár měsíců poté, dost podobně, asi ještě větším zázrakem, přežil totálně zdrcující bombardování Drážďan, kde potom budoval dálnice. Aby pak pár měsíců na to (a nota bene už doma) fatálně paradoxně, a jen o ten pověstný fous, málem nepřežil ty už zbytečné nálety na ty průmyslové oblasti Prahy, těsně před osvobozením na jaře roku 1945. Kdo zažil tohle, ten už totiž věděl to své. A on mi to už od mých klukovských let vyprávěl. Řekl mi spoustu důležitých věcí, řekl mi všechno, co mi říct chtěl a měl, než pak (pár měsíců před mou maturitou) odešel k Pánu Bohu, nicméně do té doby (za ten asi tak tucet let) jsme spolu probrali všechno, co jsme mohli a co jsme měli. Tož tak.

Dneska už je mi nějakou tu dobu přes těch šedesát. A jeden z těch mých vnuků už má i takové ty otázky toho typu, co já měl na toho svého dědu před tím už více, než půlstoletím. A tak mu na ty jeho otázky odpovídám. Je to světa běh. Nic se nezměnilo. Jenom ty kulisy. A sem tam i nějací ti šašouři kolkolem těch pimprlových kulis. Ale to jsou jenom ty nepodstatné detaily. I ti loutkovodiči jsou v podstatě stejní, v některých případech i totožní. V principu to divadélko zůstává. Jen je to čím dál, tím hůř ke koukání. A v tragikomice toho trendu mě dnes a denně kdejaký ten „potěr“ zkouší vyučovat, školit, prudit, provokovat, omezit, naštvat, manipulovat, dezorientovat, a podobně – no, a při tom si zvednout pocit sebejistoty a sebevědomí sám před sebou. Kdyby tito nešťastníci tohoto typu svého času chodili na mé univerzitní přednášky a pilně studovali, jako řada mých vskutku kvalitních žáků, tak dneska mohli být možná i tam, co jsou oni – mohli z nich být profíci na slovo vzatí, co to řemeslo umějí, a drží ho osobně na té jejich profi kvalitě – dokud tu právě oni ještě budou. A co bude potom? Bůh suď. Když ten kindrmenežment těch mocensky nemocenských nemocňátek bude asi – v tom lepším případě – matrošem pro pana docenta Chocholouška, co svou tarasnicí pak leckomu z nich zapálí koudelku. Co s nimi pak bude? Inu, „je to jejich pivo“, jak mi kdysi v takových a v podobných situacích říkával můj dávný přítel Karel Kryl, a já mu k tomu ve shodě dodával: „Jo, rozlitý.“

Jsem v mediální branži už několik desetiletí a posléze – už od začátku 90. let jsem byl u toho radostně nadšeného a nadšeně radostného budování toho nového duálního systému (v podstatě jen hodně rychle, a o to víc blbě) překlopeného sem podle prefabrikátu toho západního vzoru. Kdo to pamatuje, ten o tom ví své. Nicméně, nějaké zásadní respektive principiální a podobné rozhřešení, a poté i konečné řešení důsledků toho tehdejšího stavu není záměrem, ani účelem téhle glosy. Totiž – tahle glosa jen jaksi základně školně fyzikálně (úhel odrazu se rovná úhlu dopadu) reaguje na jakési podivné protivnosti a protivné podivnosti jakoby zvenčí, i z venčí. A jak to trefně napsal textař do toho songu, v němž ta holka venčí toho psa: „… kdo tu koho vede / kdo tu koho venčí / snad to bylo jasný / když byl ten pes menší …“. Tož, aji tak nějak. 

Sezónní okurkou (a hin sa hukáže, pro koho nakonec tou onou kyselou okurkou) tohoto léta je čísi svatá válka (byť tak trochu i bratrovražedná – a ve svých důsledcích pak nejen to) proti střetu zájmů v Radě České tiskové kanceláře (dále jen i Rada ČTK), co byla založena v oněch svatě euforických dobách, těch krátce tzv. „sametově“ popřevratových, kdy do toho „položení základů“ toho tzv. duálního systému médií (jakož i do produkce té následné legislativy) dělal a mluvil kdekdo, s kdekým, kdovíjak, v zájmu kdekoho, kdovíkoho – no, a podle toho to pak taky tak nějak dopadlo, že? „To jsou paradoxy, viďte, Vaňku.“ A kdo teď vyvrátí, že to nebylo schválně?!

Tehdy, na začátku těch 90. let, tady ještě nebyli žádní odborníci na mediální právo, které tady tou dobou teprve vznikalo. Čili těch tzv. mediálních právníků nás tady bylo asi tak do mariáše (ani dnes, po tom uplynulém čtvrtstoletí, to není celospolečensky žádná velká sláva – a jak by taky ne). Když jsem už před nějakou dobou řadu let přednášel na jedné univerzitě právě i to mediální právo, tak hned zpočátku jsem z toho tehdejšího „miniokruhu“ mediálních právníků dostal dotaz na tělo: Proč to mediální právo učíš? A já na to logicky a upřímně: Jak proč? Přece v zájmu zvýšení právního vědomí i v oblasti médií. Hned poté jsem dostal štulec: Jenže tím sám sobě, ale i nám vychováváš konkurenci. Co dodat k přístupu toho druhu? Vždyť právě ta konkurence je přirozenou zárukou přirozené soutěže v zájmu udržení a zvýšení kvality. Tak je to i v přírodě. Například ona nikdy nekončící a logicky pozitivní soutěž o vedení smečky – v zájmu co nejvyšší kvality přirozeného výběru podle zákona zachování rodu. A podobně. A kdo tohle za tu dlouhou dobu (už, anebo ještě) nepochopil, tak ten … No, nic. Je to jeho pivo. Rozlitý. Zcela jasně a bez pochyby, Karle. A řečeno i s Ludmilou: „Má pravdu, předsedo!“

Ale zpět k tématu. Celou tu první polovinu té první poloviny těch 90. let jsme se (vespolek s některými méně krátkozrakými kolegy z toho „miniokruhu“ toho mediálního práva) snažili těm tehdejším zákonodárcům a jejich lobbyistům vysvětlit některá úskalí toho hurá budování, a upozornit, resp. opravit některé zárodky budoucích problémů, i některé akutní chyby. Třeba i co se týče těch rychlo konstrukcí těch nově zaváděných právních institutů, jako např. střet, či konflikt zájmů, apod. (nevyjímaje pak varování ani před oním tehdy tak podivným nastavením evidentních hrozeb následného galimatyáše v aplikaci tzv. lustračního zákona, atd.). Bohužel, celá řada těch našich varovných signálů nebyla oslyšena, v důsledku čehož se ony avizované problémy vyskytly. A jestli ještě neumřely, tak některé se vyskytují dodnes. A světe, nediv se – když si vzpomenu, kdo u toho tenkrát byl, (ale neměl být) a kdo u toho tenkrát nebyl, (ale měl být). Přičemž ani v těch následujících obdobích to nebyla žádná sláva. A v současnosti? Najde se tu dneska snad už konečně garnitura odpovědných a rozumných lidí, co budou mít odvahu to všechno (snad už konečně) napravit? Uvidíme. Snažím se to rozpohybovat. Ale zatím to má jen typicky tuzemské efekty té typicky čecháčkovské reakce: Kam přijdu, a snažím se řešit ty jejich už pod kůží zadřené, zabetonované, a notoricky patologické problémy, tam je rázem poprask na laguně s následným vzbouřením na vsi, aby se pak jako přišlo na to, že za ty jejich letité hříchy si nemůžou oni, ti staří mazáci, ale že za ně můžu já – ten nově příchozí bažant. Chtělo by se tu spontánně logicky zvolat: Svatá prostato! Jenomže ona to není žádná legrace. Ona je to velmi vážná věc. A zejména, když k těm koordinovaným protiútokům dochází pod demagogickou korouhví účelově zavádějících proklamací o té demokracii, o té svobodě, a tak dále a tak dál. Jim tu jde samozřejmě jen o tu jejich demokracii, o tu jejich svobodu, a nikoli o tu skutečnou, o tu, co byla tomuto lidstvu shůry dána ku prospěchu všem. Prostě, kam našinec už asi tak čtvrt století (a zejména jakousi tou podivně vyosenou poslední dobou) šlápne, tam na tohle narazí. Dříve, či později – je to jen dílčí otázka času. Mohl bych o tom všem (i o celé té řadě těch dalších souvislostí) napsat Knihu rudočernobílých hříchů. Jistojistě by obratem byla deportována mezi ony „libri prohibiti“ a potom (i obřadně) na hranici upálena, nejlépe v rámci nějakého pietního aktu k nějakému výročí. Tak třeba k 21. srpnu na Vinohradské před rozhlasem, anebo jinde, a tak podobně. A stejně postižení tím dalším honem na čarodějnice jsou aktuálně také další dva moji kolegové z toho kontingentu těch nechtěně nasazených „nováčků“ do té jejich „staré dobré“ servilní Rady ČTK, kde byl onen chronický klídek, protože cituji: „My to tu prostě takhle děláme.“ A basta! Čili i proti těm dvěma kolegům byla namířena ta „antipragmatická sankce“ – neboli: Ty kdysi obsazené državy už máme v režimu té naší dědičné poslušnosti, a nikdo zvenku se nám do toho nebude montovat. Na ty naše věčné časy a nikdy jinak. Bohužel, i takhle někdy může „fungovat“ ta lidská psychika. Někdy, někde, někdo by to možná mohl považovat (že prý) také za projev nějaké „henté“ formy sociopatie, apod. (Konec konců – při svobodě myšlení – proč by ne? Zkuste mu to zakázat.)

Ale zpět ke kadlubu toho tématu onoho střetu zájmů (z hlediska legislativně historického, ale i z hlediska právního, a to nejen mediálně právního). Ne každý to tu dodneška osobně a zblízka pamatuje – komplexně ze všech úhlů pohledu. Ne každý tu dokáže udělat přesnou, objektivní, odbornou analýzu, a následně tomu odpovídající syntézu. Ne každý má schopnost formulovat to tak, jak to skutečně je. A ne každý má pak odvahu to i vyřknout a zveřejnit. Tak například:

Už od začátku nebyl ten zaslíbený duální systém (formálně ani obsahově) nastaven optimálně na specifickou situaci v tuzemských podmínkách v daném prostoru a čase. Včetně perspektiv. A jak už bylo shora naznačeno, došlo k tomu jak v důsledku objektivních, tak ale především v důsledku subjektivních faktorů a vlivů. Z toho plynula i kvalita těch tehdy rychlokvašených zákonů, co tomu duálnímu systému měly podle tehdejších proklamací dát ten svobodný, i ten demokratický právní rámec. Popravdě i dnes řečeno – kdo z insiderů si tehdy viděl dál, nežli jenom na špičku vlastního nosu, či ten, kdo v tom směru nejel v nějaké hmotné (či nehmotné) zainteresovanosti, tak ten musel neustále varovat, upozorňovat, připomínat, atd., že něco je tu špatně, že je toho dost, že je to nezřídka i principiální, a že se to časem ukáže, ale asi i vymstí. Jenže – bylo to, jako by hrách na stěnu házel. Ti, co to nebyli schopni pochopit, ti se urazili. A ti, co to chápali, i ti kdo věděli, oč se tu hraje, tak ti dělali, že je všechno v pořádku, brambory jsou v řádku, a že komplikátoři, škarohlídi a škodiči tady „kazí hru“. (Tedy tu jejich předem z venku nastavenou hru, do které jim ty naše odborné názory neštymovaly. Aby bylo jasno. A šmytec.) 

Důvodnost a relevance těch našich poznámek a připomínek se časem (více či méně negativně) projevila. A to ještě ani zdaleka není všem potenciálním i porůznu skrytým problémům konec.

Například všechny zákony, upravující tehdejší tzv. elektronická média (tj. zákon o ČT, zákon o ČRo, i zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) byly během první desetiletky změněny, a to u každého v řádu desítek různých novel. A např. v případě ČT se ty shora naznačené chyby a nedostatky celospolečensky negativně projevily v letech 2000 a 2001 ve formě tzv. televizní krize (okupace ČT částí jejích zaměstnanců) s politickým zaměřením, podtextem i kontextem. Dodneška jsou důsledky té situace nevyřešeny, a ve společnosti tzv. „koncesionářů“ (přesněji plátců televizního poplatku) trendově narůstají negativní reflexy směrem k ČT, kdy např. lidé odhlašují ČT, její programy nesledují, kritizují činnost jejích redaktorů, podávají stížnosti (ať k rukám generálního ředitele, anebo k Radě ČT, přičemž obé je rovněž častým terčem mnoha stížností z řad oprávněné veřejnosti). A dalo by se ještě dále a dlouze pokračovat v tom výčtu těch negativ. A v posledních letech sílí veřejná kritika toho, že v podstatě tu „naši vaši“ ČT si postupně skrytě zprivatizovali její zaměstnanci (pochopitelně, že protiprávně). Kdysi, asi tak kolem roku 2005 jsem byl požádán, abych na jedné významné celostátní mediální konferenci udělal přednášku na téma možností „privatizace ČT“ a tak jsem tam tu svou přednášku tehdy zakončil konstatováním, že: „Nebojte se, tu Českou televizi není možné zprivatizovat, protože už je dávno zprivatizovaná, jenomže blbě.“ Početné auditorium z odborné mediální veřejnosti to vzalo jako povedený bonmot, smálo se a tleskalo. Jenže já to tehdy myslel vážně. Ode mne to nebyl ani vtip, ba ani pokus o vtip – jen suché konstatování tehdy aktuální skutečnosti. No a poté, co od té doby uběhl asi tak další tucet let, je tato skutečnost zřejmá už i většině těch zcela bezmocných „koncesionářů“, jimž prý ale už dochází jejich dosavadní trpělivost. Inu …

A dost lidí prý má celou řadu rostoucích poznatků, že o mnoho lepší už to není ani v případě Českého rozhlasu, což asi má svou logiku, ale určitě to není žádná kdovíjak pozitivní reflexe, jejíž existencí by se všichni ti odpovědní funkcionáři chtěli (či mohli) donekonečna chlubit.     

No, a v prostředí zákona o RTV vysílání ta čárymáryfuk politika (včetně symbióz, synergií, a nejrůznějších efektů souvisejícího lobbingu) v druhé polovině 90. let pak vyústila do skutečně divného seriálu akcí v souvislosti s do té doby zcela nepředstavitelně bezprecedentní arbitráží v cause americké CME versus ČR o zhruba 10,5 miliardy korun (za údajné americké investice kamsi do okruhu tehdejší TV Nova a okolí). A protože s jídlem roste chuť, tak nedlouho poté (zhruba na tomtéž modelu) zde byl další pokus o další arbitráž, původně snad prý asi až za 4,5 miliardy korun, a to ve věci údajně neochráněných údajných US investic v cause EMV versus ČR ohledně TV3 a spol., jenže tahle finta už těm dalším „investorům“ poněkud nevyšla – čili tu arbitráž v Londýně tehdy prohráli. A to i přes to, že se tu celá řada jistých (nejmenovaných) elementů, včetně notoricky známé party převážně (dnes už jen tehdejších) politiků a političek, extrémně aktivisticky snažila, seč mohla (proti zájmům státu, proti zájmům vlasti).

Co se však ani za těch bezmála 30 let nezměnilo, to je právní úprava tzv. printů, neboli novin, a vymezení právního rámce jejich infrastruktury, včetně tzv. tiskového zákona a také zákona o ČTK – to vše zůstalo po těch 30 let zcela beze změn, byť i jakkoli minimálních. Takže zde je to původní systémové nastavení (vč. toho právního) dnes už tak trochu archaické, muzeální, či – chcete-li (vzhledem k vývoji v ostatních částech mediálního prostředí) možná prehistorické, jako v „jurském parku“ tuzemských printů & přilehlých rezervací. Tento fosilní stav je (zcela evidentně) pohrobkem zájmů kohosi vlivného a prý snad i ještě vlivnějšího, než by mohl být i ten nejvlivnější z nevlivnějších domorodců. Tento fosilní stav je dneska už evidentně (a zcela neoddiskutovatelně) na závadu věci. V mnoha směrech. Dokonce až v tolika směrech, že už to musí uznat (a opatrně signalizovat) prostřednictvím těch svých porůznu více či méně skrytých tykadel i sami ti ředitelé (té malé české printové) zeměkoule.

V oblasti tzv. printů se jim povedlo nadlouho dopředu zakonzervovat legislativní vývoj, co tu jen fatálně velmi pozdě honí stáda bychů před sebou, přičemž nemá šanci ani se jim přiblížit – natožpak je dohonit, či dokonce předhonit. To je utopie. Dost hustě nastavená. A po desetiletí zakonzervovaná. Coby pro ně ten optimální status quo. Také v důsledku toho je i zde totálně vyosená faktická i právní disproporce formou nerovnosti, nevyváženosti např. mezi lineárními a nelineárními technologiemi v oblasti šíření mediálního obsahu, atd. Je to ještě složitější, ale tím tady dnes nechci zdržovat. Pro předmětné téma této glosy je v tomto směru určující, že ta shora popsaná problematika je neopomenutelnou indicií k identifikaci, kvalifikaci, vyšetření a následnému vyřešení okolností právní konstrukce toho tzv. střetu zájmů i v Radě ČTK, včetně těch aktuálních forem exploatace (ať už jde o různě účelová využití, zneužití, apod.). I to bude posléze nutné řešit a vyřešit – především tedy v zájmu perspektivní bezproblémové funkčnosti systému, ale i v subjektivní rovině, přičemž v té subjektivní části nebude určující např. to, kdo a kdy event. odněkud odstoupí, kdo bude event. odněkud odvolán, kdo event. někde zůstane, apod. – v této části budou řešeny takové faktory, jako např. podmínky objektivní i subjektivní stránky, příčinné a obdobné souvislosti (čili tzv. kauzální nexus), a dále součinnosti, souběhy, aj. procesní (formální i věcné) náležitosti, a další podmínky, běžné během daných typů řízení.

V tom směru neopomenutelná je historie střetů zájmů i v Radě ČTK za celou uvedenou dobu její existence. Takže jen tak namátkou (pro srovnání s dneškem) několik zajímavých případů z „dějepisu“ střetu zájmů v Radě ČTK (i v analogii se střety v ostatních mediálních radách):

Za onoho času byl členem oné Rady i tehdy služebně aktivní poslanec Parlamentu ČR, co byl tou dobou zároveň činný i ve sněmovních sekcích, zabývajících se mediálními agendami PSP, jako byla např. tehdejší SKPSP (Stálá komise pro sdělovací prostředky), apod. – čili i toto byl střet zájmů jako Brno – avšak a kupodivu tehdy nikomu nevadil – nikdo ho neřešil. Proč? Inu, těžko říct. My tam u toho tenkrát osobně přítomni nebyli. Nicméně, tahle informace je z první ruky. A je to také právně nevyhnutelně velmi pevný precedenční základ. A asi jen stěží by ho někdo (ještě i v dnešní době) mohl přetrumfnout. A takový fakt není možné nezohlednit.

Další velmi silný stavební kámen pro tu „mažinotovu linii“ těžko průstřelných precedentů byl i podobně atraktivní případ hojně přetřásaný v období 2. pololetí roku 2003 a 1. pololetí roku 2004, přičemž i tento střet zájmů byl asi podobně přitažlivý, jako ten předchozí (poslanecký). Tehdy šlo o střet zájmů jedné osoby v tzv. „velké radě“ (čili v RRTV), přičemž ten střet u této osoby měl více rovin. Jednak šlo o to, že také zrovna tou dobou (i nadále) ČT realizovala této osobě řadu jejích scénářů v rámci prvovýroby ČT (tj. natáčení a vysílání pořadů, a z toho poté plynoucích výplat provozovacích honorářů, alias „tantiém“ v nezanedbatelných objemech). A pak tu byl souběžně i další střet zájmů, protože právě tou dobou (i nadále) byl jeden ze synů té osoby v pozici dost vysokého manažera v ČT a současně i druhý syn dotčené osoby tou dobou byl v pozici dost vysokého manažera v ČRo (což tehdy byla až tak unikátně zajímavá situace, jaká se před tím, ale ani potom v dějinách tuzemského broadcastingu ještě nikdy nevyskytla). Takže to pochopitelně vyvolalo celou řadu otázek. Jenže – když to pak vypadalo na skandálně atraktivní trojzubec (na ose RRTV – ČT – ČRo) a kanonenfuter pro bulvár, tak velmi aktivně a rychle přispěchal na pomoc dotčeným osobám tehdejší ministr kultury (z tehdejší Špidlovy a posléze i z tehdejší Grossovy vlády), a to Pavel Dostál, což byl tehdy souběžně i poslanec za ČSSD, s nezanedbatelným vlivem na mediální politiku té ČSSD a jejího poslaneckého klubu v PSP. No a právě ten tehdy vlivný člen vlády a poslanec Pavel Dostál to tehdy řešil typicky po svém – čili prostě a jednoduše tenkrát (jakožto ministr kultury) napsal oficiální dopis, kde sdělil, že zde v případě té dotčené osoby a obou jejích synů (coby těchto osob blízkých podle zákona) tady o žádný střet zájmů určitě nejde. A tím tomu stavu oficiálně požehnal z vládní úrovně. Čímž zároveň v uvedeném smyslu podpořil i posílil ty precedenty předchozí, a navíc vytvořil ten svůj vlastní (a zde další neopomenutelný) precedens značně velké právní síly. A také ten by se v případě nějakého sporu velmi těžce vyvracel a zpochybňoval. Třeba už jen proto, že je tady (ještě i dneska) řada lidí, co si také na tuhle Dostálovu epizodu ještě velmi dobře vzpomínají – třebaže je tomu už nějakých zhruba patnáct let. A po celou tu dobu tenhle Dostálův precedent nikdo nezpochybnil a nikdo ho ani nezrušil. Naopak – v jeho duchu to zde pokračovalo – řečeno s klasikem: „ jelo se dál močálem černým podél bílých skal“. A v těchto kolejích se jede stále, až dodneška. Konkrétních příkladů by se i zde našlo hned několik.

Ze shora uvedených (a prokazatelně reálných) skutečností tedy zcela nepochybně vyplývá, že i zde na zmíněných základech byla zavedena shora popsaná precedenční praxe těch „výjimek“ ze zákonné konstrukce střetu zájmů, a že tato precedenční praxe dotčených výjimek se během předchozích 30 let už ustálila. Takže takto dlouhodobě ustálená precedenční praxe zde už do té míry celoplošně změkčila případný rozměr „sankční“ aplikace té zákonné konstrukce střetu zájmů. Zkušení praktičtí právníci vědí, co znamená ta ustálená praxe např. v činnosti soudů.

Nyní to však aktuálně (tj. už asi půl roku) poněkud překvapivě komusi vadí. A to až tak moc, že ten kdosi není schopen reflektovat realitu, a reálně si vyhodnotit všechny reálie v reálných souvislostech. Výsledkem toho je aktuální situace, kdy ten kdosi (asi nevědomky, čili ve svém vlastním informačním deficitu, i ve své vlastní nouzi v úrovni právního vědomí a erudice) má motoricky automatickou snahu o demonstrativní prolomení té ustálené precedenční praxe, a to za každou cenu, tedy takřka ať to stojí, co to stojí. To je přístup hodný zvýšené pozornosti – přinejmenším s nevyhnutelně typicky logickou otázkou cui bono? A odpověď by asi stála za tu námahu. Protože ta odpověď by mohla být velmi zajímavá (a podnětná).

Z právního pohledu jsou tu ještě další neopomenutelné aspekty, jejichž existence podmiňuje i jejich zohlednění. Jde tu např. o další právní instituty, jako jsou tzv. přílišná tvrdost zákona, právní fikce (negativní), právní formalismus, právní šikana, presumpce viny, atd.

Tvrdost zákona může být také zčásti, či zcela bezdůvodná, neopodstatněná, nepřiměřená, atd., což ad hoc (tj. případ od případu) závisí i na okolnostech, účelovosti, záměru, apod. způsobu aplikace zákona v tom kterém dotčeném případě. Bezdůvodná, neopodstatněná, nepřiměřená, účelová, apod. aplikace by pak mohla způsobit i stav právní šikany, kterou ale náš právní řád z principu zapovídá (pak by tedy mohlo dojít i ke kolizi právních principů v aplikaci zákonů).

Definice právní šikany (právního šikanování) ze zásady nepřipouští např. takové praktiky, kdy jde o výkon práva nějakého subjektu, jehož účelem je poškození jiného subjektu (ať už jde o způsobení škody, majetkovou, či nemajetkovou újmu, omezení práv a oprávněných zájmů, či nátlak, navození pocitu nebo stavu nejistoty, nevýhody, nouze, činění příkoří, kladení nástrah a překážek, apod.) – čili kdy jde vlastně o zneužití práva, ať už formální, anebo faktické. Sem spadá např. i tzv. zneužití postavení silnějšího subjektu, které nedávno definoval NOZ, jakožto nepřípustné a právně postižitelné. Aplikace právní šikany zakládá právo na náhradu škody. Při zohlednění daných faktorů nelze vyloučit ani situace, kdy by k právní šikaně mohlo dojít také cestou neopodstatněnosti, nepřiměřenosti, účelovosti, či bezdůvodné aplikace trendu právního formalismu. Z obecných právních principů a zásad je i v tom směru vždy nutné zohlednit také příčinné souvislosti, možnosti realizace, závažnost, nebezpečnost, apod. faktory event. střetu zájmů, včetně toho, je-li v daném případě výkon střetu zájmů v praxi vůbec možný, a zda tedy mohou nastat nějaké jeho následné účinky – či zda by šlo jen o teoretickou fikci střetu zájmů, tj. zde o fikci negativní. Pokud by avizovaný střet zájmů byl např. reálně nepravděpodobný, a v praxi téměř vyloučený, nebo když by jeho okolnosti zjevně nemohly ohrozit veřejný zájem, anebo kdyby okolnosti a důsledky (teoreticky sice možného, ale v praxi nikoli nebezpečného) střetu zájmů byly marginální, či bagatelní, pak by i zde byla na řadě analogie s tzv. nemožným plněním, přičemž např. závazek k nemožnému plnění je neplatným právním úkonem. Čili ani z event. potenciálu negativní fikce nelze předem vyvozovat právní důsledky (tj. před tím, než by fiktivní situace nastala), protože pak by šlo v podstatě jen o variaci na tzv. presumpci viny.

V případě nezohlednění uvedených parametrů a byrokratického použití právního formalismu by se pak nepochybně muselo jednat o některý ze shora popsaných forem právní šikany, apod.   

Konkrétní příklad:

Začátkem a v průběhu letní „okurkové sezóny“ jistá část tuzemských médií (tj. ČT24, DVTV, hlidacipes) otevřela téma střetu zájmů některých členů Rady ČTK – nejprve jednoho, poté za nějakou dobu i druhé osoby, a na konci léta i třetího člena. Aktivním účastníkem této mediální kampaně byl vždy předseda Rady ČTK – načež se koncem léta ukázalo, že také on je čtvrtým členem Rady ČTK ve střetu zájmů, (jak potom při zasedání Rady dne 29. srpna sám uvedl), je dokonce dlouhodobě, tj. už asi 4 roky v souběhu dvou střetů zájmů. Skoro celou tu uplynulou pětiletku to nikomu nevadilo, zatímco teď to najednou vadí. Proč až teď, kdy on má do konce jeho mandátu už jenom nějakých 9 měsíců? Zajímavé, že. Cui bono? Bezpochyby tady jde i o logickou otázku, která by jistě napadla každého. A údajně prý asi někde v extravilánu se kdosi od kohosi měl dozvědět o jednom z názorů, zda by tu nemohlo jít o cosi na způsob zastíracího manévru podle hesla „nejlepší obrana je útok“ – například prý za účelem odvedení pozornosti od něčeho ještě většího, ať už v Radě ČTK, či v samotné ČTK, v jejím okolí, apod. Inu … no comment. Zatím.

Zhruba tak před třemi lety se vyskytly asi tři aféry kolem údajných střetů zájmů v mediálních radách, z toho jedna aféra se týkala někoho z RRTV a dvě mířily na dva členy Rady ČRo, ale ani v jednom z těch případů to neskončilo odstoupením, anebo odvoláním dotčených členů.

Důsledek aplikace onoho vyosení, včetně event. účelového prolomení dosavadní reality oné shora zmíněné už dlouhodobě ustálené praxe, (kdy byly ony zavedené precedenty dlouhodobě bez problémů akceptovány), by pak také případně mohl navodit i stav právní nerovnosti, (a to i ve smyslu přísl. ust. Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky), což by poté mohlo evokovat i celou řadu dalších problémů. A taková právní nerovnost by mohla generovat i další problémy.

Někdo někde v branži na adresu dotčené mediální kampaně prý zaslechl aktuální poznámku, jestli tahle kampaň nebude spíš střetem zájmu mediálního inženýrství se zdravým rozumem.  

JUDr. Pavel Foltán
(autor je nezávislý mediální analytik a mediální právník
a nyní je i členem Rady ČTK)