Pavel Foltán: Střet zájmu systémové paměti a systému zapomnění?

01.09.2018 19:33 | Zprávy

Hned na začátku 90. let mi přítel Karel Kryl řekl: „My dva si táhneme každý ten svůj, ale stejný kříž jako znamení doby, protože je pouhou otázkou času, kdy nás někdo dostane do střetu s jakýmkoliv režimem, kde nebude ta skutečná nepředstíraná demokracie, právní stát, spravedlnost, svoboda projevu, svoboda slova a další svobody. Kde nebude úcta ke stáří, ke zkušenosti, a k odkazu předků, k historii vlastního národa. Kde zmizí vlastenectví. A kde se vytratí víra v Boha, ta skutečná, v mysli, v srdci, a vědomí. Ne ta víra církevní, ideologická, partajní, propagandistická. Ale ta víra niterně a přirozeně lidská. Ta víra, k jejíž svobodné volbě nám dal Bůh na vybranou. Je to věc genů, je to věc intelektu, je to věc příkladů, co táhnou, čili je to i věc výchovy a vzdělání. A tohle všechno je to naše společné pivo.“ Často si na to vzpomenu. A poslední dobou čím dál častěji.

Pavel Foltán: Střet zájmu systémové paměti a systému zapomnění?
Foto: Redakce
Popisek: Výřez z pamětní desky Karla Kryla v Olomouci

A ty mé vzpomínky jdou ještě dál:

„Neraď, není ti šedesát, u města Moskvy jsi nebyl a ruskou královnu jsi neviděl.“ Říkával mi (už coby klučinovi) můj moudrý, pracovitý, a věčně usměvavý dědeček. Nikdy – snad až na jednu banální výjimku – jsem neviděl, že by se na nás – na svá vnoučata, vzorové uličníky a rošťáky – někdy skutečně rozčilil. Každý den (už od Božího rána až do noci) pilně pracoval. A vůbec nic ho nedokázalo vyvést z míry. Nikdy se s nikým nepohádal. Nikdy s nikým nešel do konfliktu. Při práci si stále zpíval, anebo pohvizdoval, či vyprávěl anekdoty a historky. Při tom uměl (v levé kapse svých kalhot) levou rukou za chvilinku ubalit z tabáku do papírku cigaretu, co pak jen olíznul a zapálil lesklým zapalovačem, vyrobeným z nábojnice. To vše levou rukou. Přičemž tou pravou rukou při tom stále pracoval. Když jsem se ho ptal, kde se to naučil, odvětil prostě, že v totálním nasazení a dodal: „Říkali jsme tomu imitace činnosti. Tam jsme museli pořád pracovat, alespoň jednou rukou. A když ses to nenaučil, tak sis za celý den nezakouřil. Kouření při práci nám tolerovali. Ale musel jsi při tom imrvere makat. Oni už to měli v merku.“ Byl to kliďas, s neuvěřitelným přehledem a nadhledem. Tedy, co já pamatuju jako kluk, už z toho přelomu těch 50. a 60. let minulého století. Před tím to byl asi zdatný bouřlivák a rebel. Ale pak už mu to zjevně nestálo za to. Totiž, zažil toho v životě tolik, že na „stará kolena“ už nic neřešil. Hlavně nic z toho sajrajtu, do něhož se ho ta „okolní realita“ snažila zatáhnout. Coby total einsatz (čili „totálně nasazený“, resp. totálně použitý) jakoby zázrakem na podzim 1944 přežil nálet na Vídeň, kde „budoval“ metro (čili U-Bahn), aby pár měsíců poté, dost podobně, asi ještě větším zázrakem, přežil totálně zdrcující bombardování Drážďan, kde potom budoval dálnice. Aby pak pár měsíců na to (a nota bene už doma) fatálně paradoxně, a jen o ten pověstný fous, málem nepřežil ty už zbytečné nálety na ty průmyslové oblasti Prahy, těsně před osvobozením na jaře roku 1945. Kdo zažil tohle, ten už totiž věděl to své. A on mi to už od mých klukovských let vyprávěl. Řekl mi spoustu důležitých věcí, řekl mi všechno, co mi říct chtěl a měl, než pak (pár měsíců před mou maturitou) odešel k Pánu Bohu, nicméně do té doby (za ten asi tak tucet let) jsme spolu probrali všechno, co jsme mohli a co jsme měli. Tož tak.

Dneska už je mi nějakou tu dobu přes těch šedesát. A jeden z těch mých vnuků už má i takové ty otázky toho typu, co já měl na toho svého dědu před tím už více, než půlstoletím. A tak mu na ty jeho otázky odpovídám. Je to světa běh. Nic se nezměnilo. Jenom ty kulisy. A sem tam i nějací ti šašouři kolkolem těch pimprlových kulis. Ale to jsou jenom ty nepodstatné detaily. I ti loutkovodiči jsou v podstatě stejní, v některých případech i totožní. V principu to divadélko zůstává. Jen je to čím dál, tím hůř ke koukání. A v tragikomice toho trendu mě dnes a denně kdejaký ten „potěr“ zkouší vyučovat, školit, prudit, provokovat, omezit, naštvat, manipulovat, dezorientovat, a podobně – no, a při tom si zvednout pocit sebejistoty a sebevědomí sám před sebou. Kdyby tito nešťastníci tohoto typu svého času chodili na mé univerzitní přednášky a pilně studovali, jako řada mých vskutku kvalitních žáků, tak dneska mohli být možná i tam, co jsou oni – mohli z nich být profíci na slovo vzatí, co to řemeslo umějí, a drží ho osobně na té jejich profi kvalitě – dokud tu právě oni ještě budou. A co bude potom? Bůh suď. Když ten kindrmenežment těch mocensky nemocenských nemocňátek bude asi – v tom lepším případě – matrošem pro pana docenta Chocholouška, co svou tarasnicí pak leckomu z nich zapálí koudelku. Co s nimi pak bude? Inu, „je to jejich pivo“, jak mi kdysi v takových a v podobných situacích říkával můj dávný přítel Karel Kryl, a já mu k tomu ve shodě dodával: „Jo, rozlitý.“

Jsem v mediální branži už několik desetiletí a posléze – už od začátku 90. let jsem byl u toho radostně nadšeného a nadšeně radostného budování toho nového duálního systému (v podstatě jen hodně rychle, a o to víc blbě) překlopeného sem podle prefabrikátu toho západního vzoru. Kdo to pamatuje, ten o tom ví své. Nicméně, nějaké zásadní respektive principiální a podobné rozhřešení, a poté i konečné řešení důsledků toho tehdejšího stavu není záměrem, ani účelem téhle glosy. Totiž – tahle glosa jen jaksi základně školně fyzikálně (úhel odrazu se rovná úhlu dopadu) reaguje na jakési podivné protivnosti a protivné podivnosti jakoby zvenčí, i z venčí. A jak to trefně napsal textař do toho songu, v němž ta holka venčí toho psa: „… kdo tu koho vede / kdo tu koho venčí / snad to bylo jasný / když byl ten pes menší …“. Tož, aji tak nějak. 

Sezónní okurkou (a hin sa hukáže, pro koho nakonec tou onou kyselou okurkou) tohoto léta je čísi svatá válka (byť tak trochu i bratrovražedná – a ve svých důsledcích pak nejen to) proti střetu zájmů v Radě České tiskové kanceláře (dále jen i Rada ČTK), co byla založena v oněch svatě euforických dobách, těch krátce tzv. „sametově“ popřevratových, kdy do toho „položení základů“ toho tzv. duálního systému médií (jakož i do produkce té následné legislativy) dělal a mluvil kdekdo, s kdekým, kdovíjak, v zájmu kdekoho, kdovíkoho – no, a podle toho to pak taky tak nějak dopadlo, že? „To jsou paradoxy, viďte, Vaňku.“ A kdo teď vyvrátí, že to nebylo schválně?!

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Karla Maříková byl položen dotaz

Vy s tím, co tvrdí Trupmp o Ukrajině a Zelenskym souhlasíte?

A měla by podle vás Ukrajina přistoupit na mír za jakoukoliv cenu? Protože na mě to působí tak, že to, co Trump navrhuje hraje do karet jen Rusku a jemu a na Ukrajinu nebere vůbec zřetel. Nebo to vidíte jinak?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Zelenskyj není schopný míru

15:16 Zbyněk Fiala: Zelenskyj není schopný míru

Trump nevěří na primární lež, která má být lepidlem udržujícím geopolitickou strukturu s EU pohromad…