Ovšem tohle bylo v lecčems jiné. Doléhala k nám ozvěna bouřliváckých let, kdy se nevelký karibský ostrov vymanil z bezmála koloniální závislosti na USA. Imponoval tím nejen generaci vzpurného studentstva 60. let, ale i řadě kulturtrégerů Západu. (O Východu nemluvě.) I předseda Evropské komise Juncker se měl nechat twitterově slyšet, že na věčnost odešlý Castro byl hrdinou. Což nesporně jen dál posílilo myšlenkovou zkratku na n-tou, jíž je zrovna u nás nezdravě nasloucháno: EU je „ischiasový" marxistický projekt. Tudíž blouznivý paskvil.

Je to samozřejmě nesmysl. Ne nadarmo se říká, že „mladí bouřliváci jsou staří hófráti". Kampaň brilantně vedených „barbudos" se kdysi stala obdivovaným mýtem a minimálně v Latinské Americe jím stále zůstává. Nicméně fakticky jde o historii ze stránek dějepisu, anebo příruček (proti)partyzánského boje. Upomínku na naivní mladistvé představy o spravedlivém boji za spravedlivou společnost. Na údajně nezištnou revoluci, jíž později, a zcela tradičně, pohřbila bezohledná individuální ctižádostivost. Na Antilách, jakož i kdekoli jinde.

Bratři Castrové, synové bohatého latifundisty, v otčině většinou chápaní jako vítězové nad slouhy Washingtonu, mizejí postupně ze scény a stávají se symboly. Zakladateli autokratického režimu, jenž zdatně kombinuje (proklamativní) ideje socialismu s antiamerickým nacionalismem. V jeho čele se proto v posledních letech vynořuje nová generace; příbuzensky či jinak těsně navázaná na vůdce, jimž se dařilo vzdorovat „stínům ze severu".

Z nynější kubánské politiky nicméně tryská pragmatičnost. Nastupující garnitura je z vícera důvodů příhodnější k ústupu od starých „revolučních výdobytků". Včetně nekompromisního odporu vůči USA. Stávající reformy ztělesňuje dcera Raula Castra (právnička hájící sňatky homosexuálů), ale primárně čerstvě instalovaný prezident Miguel Díaz-Canel. U něj je skoro symbolické, že se narodil až po Batistově pádu a že není vojákem, nicméně v armádě působil hezkou řádku let.

Na roky opatrných změn nejnověji navázal místní zákonodárný sbor, když jednomyslně (jak také jinak, že) odsouhlasil novou ústavu. Cílem změn má být především omezení pravomocí prezidenta a časové ohraničení výkonu této funkce na dvě pětiletá období. Přičemž v roce prvního zvolení nesmí být hlava státu starší šedesáti let. Na Kubě má také přibýt doteď zcela neznámá pozice předsedy vlády a právě o tendencích poněkud decentralizovat ústřední moc svědčí i záměr posílit (na úkor prvního občana) roli předsedy parlamentu.

Významným posunem ve sféře společenskohospodářské je oficiální uznání soukromého vlastnictví a volného trhu.

Schválení nové ústavy všelidovým hlasováním bude převrstven základní zákon z roku 1976, co již zdaleka neodpovídá poměrům. Právo dožene realitu. Odchylky od oficiální vnitrostátní linie, nad nimiž úřady zavíraly oči, jelikož to bylo zhola nezbytné. Kuba se totiž trvale potýká s národohospodářskými obtížemi, za nimiž stojí centrálně plánovaná ekonomika, (Trumpem znovu přitvrzené) sankce Spojených států či časté přírodní pohromy. Případně úpadek Venezuely, jíž Havana za ropné produkty platívala praktickou výpomocí vzdělaných kádrů.

K nejznámějším zdrojům zisku „ostrova svobody" – nepočítáme-li mezinárodní obchod narkotiky, z nějž bývá obviňován – náleží těžba niklu, produkce třtinového cukru nebo turismus. K růstu terciální sféry ovšem přispívají rozhodující měrou opět Američané, jejichž vliv bude na Kubě pravděpodobně znovu růst. Komunistická strana Kuby, na půl cesty mezi tradicionalismem a změnami, s tím pak musí nezbytně počítat. Alespoň jestli míní udržet monopol na moc za cenu hospodářské liberalizace. Jako je tomu v Číně či Vietnamu, kde partajní elity revolučně konvertovaly k novým světlým zítřkům. Opustily budování komunismu.

Článek je upravenou verzí textu psaného pro Reflex.cz

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.