Je potřeba být s Ukrajinou co nejvíce solidární, pomáhat jí proti ruskému agresorovi a co nejlépe se postarat o ukrajinské uprchlíky. A to také nejen Evropa dělá. Jsem rád, že Česká republika patří v tomto ohledu k nejaktivnějším zemím a podporuji tak související kroky jednotlivých ministerstev, vlády, stejně jako Poslanecké sněmovny. Věřím, že na ně navážou také kroky Senátu a prezidenta republiky. Musíme totiž - a právě nyní také prostřednictvím zákonů - připravit na tuto situaci naše sociální, ubytovací i zaměstnanecké systémy, zdravotnictví či školství. Je vhodné tyto zákony přijímat ve zkráceném řízení, jak se také děje, protože času se nám nedostává. Jako právník jsem si jistý, že v tomto postupu by dal Poslanecké sněmovně za pravdu i Ústavní soud.

A pak tu jsou věci, se kterými chvátat nemůžeme a vlastně ani nesmíme. Přijmout Ukrajinu bez dalšího do Evropské unie teď prostě nemůžeme. Popřeli bychom tím všechna pravidla, na kterých bylo evropské společenství vystavěno. Popřeli bychom tím evropské právo, které vzniká ve složitých kompromisech. Ukrajina před válkou nebyla a ani nyní není ani kandidátskou zemí na vstup do Evropské unie, jako jsou Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko a Turecko, ani potenciálním kandidátem jako Bosna a Hercegovina a Kosovo. Ukrajina nemůže tyto země ani v nynější situaci přeskočit. Na nedodržení zaběhlých postupů by totiž mohla doplatit Evropská unie jako taková.

Nejde tady o Maastrichtská kritéria, jak se můžeme někde dočíst, ta se týkají přijetí eura. Jde přímo o Smlouvu o Evropské unii a zejména její článek 49. Ukrajina se dlouhodobě potýkala s řadou vnitrostátních problémů, spojených s korupcí a nedodržováním vlastních zákonů a podobných problémů v jejím fungování bychom našli daleko více. Od toho nemůžeme odhlédnout. Ukrajina před válkou nesplňovala ani kritéria pro začátek přístupových rozhovorů a i když je její současná situace strašná, neměli bychom na to při debatách o jejím členství v Evropské unii zapomínat.

Vím, že můj názor nebude populární, ale jako právník a poslanec nemohu s čistým svědomím napsat nic jiného. Zároveň to nic nemění na tom, že můžeme uvažovat o symbolickém členství Ukrajiny v Evropské unii, bez faktického a tedy právního rozměru. Nicméně jsem přesvědčen, že efektivnější než symbolické statusy může být spíše rychlá příprava související evropské legislativy, navazující na již existující právní úpravu reagující v 90. letech na válku na Balkáně.

Členem evropské rodiny už Ukrajina tak jako tak je, bez jakýchkoliv dalších politických deklarací. A vlastně nejen evropské rodiny. Vždyť se na její podporu spojil téměř celý svět. A také - koho jiného, než blízké členy rodiny jedete navštívit, když je jim nejhůř, jako to udělal Petr Fiala s dalšími dvěma evropskými premiéry při své cestě do obleženého Kyjeva.