Sociologové více jak pětadvacet let používají termín „anti - systémová hnutí“. Tento pojem můžeme například najít u společenských vědců Immanuela Wallersteina nebo Giovanniho Arrighiho, kteří termín používají k popisu různých tendencí kritizujících kapitalismus a který navíc přiřazují k levici. Navíc termín „anti-systémová hnutí“ je v zemích Západu stále ožehavý. Přiznejme, že ale změnil svůj význam.

Protestní hnutí, která se rodí za posledních deset let jako houby po dešti, se již nebouří a nestaví proti kapitalismu, ale proti neoliberalismu, přesněji proti určitému toku financí, privatizaci veřejné služby a prohlubování sociální nerovnosti (tento typ nadvlády kapitálu se v Evropě a USA traduje od osmdesátých let). Jedná se o nastolený politicko-ekonomický řád, který vzaly za své, a to bez rozdílu, jak i levicové, tak pravicově - středové vlády a zakotvily jej v sobě jako základní myšlenku ilustrovanou nejlépe maximem Margaret Thatcherové: „There is no alternative“ (zkratkou TINA - neexistuje alternativa). V reakci na tento přijatý systém vznikají dva typy hnutí. Ať se jedná o pravicové nebo levicové hnutí, vládnoucí establishment jim dává stejnou nálepku - „populismus“.

Není náhodou, že se tato reakce na establishment objevila dříve v Evropě než v USA. Šedesát let po Římských smlouvách je to jednoduché vysvětlení. Jednotný trh, který vznikl v roce 1957, aby nedošlo k francouzsko-německé animozitě, přináší v Západní Evropě období plné zaměstnanosti a růst mezd. Dochází k zakotvení zastupitelské demokracie a rozvoji redistribučních systémů. Obchodní smlouvy, které jednotný trh vyprodukoval, nahlodaly jako červotoč svrchovanost členských zemí, které ovšem svoji úroveň života spíše posilovaly, než aby trpěly a chudly.

O rozpočtech, devizových kurzech se rozhoduje na mezinárodní úrovni a v parlamentech proti sobě bojují různé politické orientace. Nejen Paříž se stala svědkem snahy různých omezení přicházejících z Bruselu. Přitom jsme byli svědky období, kdy de Gaullova Francie a Adenauerovo Německo vedly velice diskrétním způsobem zahraniční politiku,a to naprosto nezávislou na Washingtonu a byly schopné USA oponovat.

Na scénu vstupuje neoliberalismus

U nás méně známý termín „zlatá třicátá“ („Les Trente Glorieuses“ nebo anglicky „The Glorious Thirty"), představuje období 1945-1975 skončilo a výše popisovaná konstrukce dospěla svému konci. Od poloviny sedmdesátých let minulého století rozvinuté kapitalisté země nastartovaly dlouhodobou fázi úpadku, kterou analyzoval americký historik Robert Brenner: Každých deset let po sobě dochází k poklesu růstu hrubého domácího produktu, snižování produktivity práce, úbytku pracovních příležitostí, a to vše je doprovázeno náhlou a ostrou recesí. Začátkem osmdesátých let nejprve USA a Velká Británie, po nich v celé západní Evropě dochází ke změně. Všechny tyto země se vydaly cestou snižování sociálních dávek, privatizací průmyslu a veřejných služeb, deregulací finančního trhu. Na scénu vstupuje neoliberalismus. V Evropě to vyžadovalo určitý čas k zavedení zvláště rigidní institucionální reformy, neboť dochází k rozšíření EU. Ta se rozrostla na čtyřnásobek a vznikl ohromný trh levné pracovní síly z Východu.

Národní parlamenty volené z vůle národa jsou po Jednotném trhu (1986) a od Paktu stability (1997) až po Fiskální pakt (2012) vystřídány výlučně byrokratickými strukturami, jak to ostatně předvídal ultra-liberální ekonom Friedrich Hayek. Mimo jiné byla v Evropě předvídána vůdčí role již sjednoceného Německa, které se stalo základem vzniklé hegemonie, kdy se celý mechanismus rozběhl a začala být prováděna úsporná opatření diktována shora Evropskou komisí bez vůle a schválení lidu. Ve stejném období přestává EU hrát ve světě významnější roli a více se podřizuje americkému direkcionismu. Ve své podřízenosti se pak EU postavila do čela nové studené války vedené vůči Rusku, kterou řídí USA, ale platí za ni Evropa.

„Delete“ demokratické kontroly

Kasta oligarchů EU stále více ignoruje výsledky hlasů z různých po sobě jdoucích referend a rozpočet se stává diktátem vnášeným do zákonů. Není divu, že tato politika sbírá kritiku ze všech stran.

O koho se jedná? Rozdílná topografie je dána jádrem, které pamatuje EU ještě před rozšířením. To znamená: pravicová hnutí dominují ve Francii (Národní fronta FNa), Nizozemsku (Strana svobody PVV), Rakousku (Svobodná strana Rakouska FPÖ), Švédsku (Švédští demokraté, SD), Dánsku (Dánská lidová strana DF), Finsku (Opravdoví Finové PS), Německu (Alternativa pro Německo AfD) a Velké Británii (Strana za nezávislost UK, UKIP). Na druhé straně – země jako jsou Itálie, Španělsko, Řecko nebo Irsko, zde najdeme známé levicové strany Podemos, Siriza a Sinn Féin. Itálie je zvláštní případ, kde antisystémové hnutí jasně představuje na pravici Liga severu (LN) a velice mocná strana Hnutí pěti hvězd (M5S), která překlenuje dělení levice a pravice. Neparlamentní rétorika této strany, co se týče daní, představuje pravé politické křídlo, ale její parlamentní akce jsou levicové, neboť se bez přestání staví proti sociálnědemokratické vládě. Jde zejména o otázky vzdělávání a deregulace trhu práce. K těmto stranám lze přiřadit organizaci Momentum, která v Británii stojí za nečekaný zvolením Jeremy Corbyna do čela Labour party. Mimo německé AfD všechna pravicová hnutí se objevila po roce 2008 a některé v sedmdesátých letech nebo ještě dříve. Co se týče nástupu Syrizy nebo vzniku M5S, Podemosu a Momentumu, tak tyto strany vznikaly přičiněním globální finanční krize.

S pohledem na čísla tyto strany a hnutí ať levicově nebo pravicově orientované představují v jednotlivých zemích kolem patnácti procent. Tato necelá šestina všech voličů nepředstavuje pro stávající establishment žádnou vážnou hrozbu. Čtvrtina, to už by byl problém, ale „nebezpečí populismu“, jak toto média často známkují je velmi relativní. Pouze jednou se stalo, že antisystémové hnutí se dostalo k moci (nebo se aspoň zdálo, že se tak stane), když to umožnil volební systém, který měl v Řecku protěžovat vedoucí strany, ale se otočil proti nim a v Itálii se to nezdařilo.

V dnešní neoliberální EU existuje velká propast mezi tím, do jaké míry jsou lidé zklamaní a tím jakou jsou ochotní nabídnout podporu silám, které se staví proti stávajícímu establishmentu. Ještě dříve byl hněv daleko silnější a častější, než nyní a hlas Evropanů je opředen strachem. Socioekonomický status quo je přitom ve velké většině přímo nesnášen. Přesto, když má dojít k hlasování, strany zodpovědné za stávající status, za strach z bídy a za paniku finančních trhů dostávají potřebné hlasy k dalšímu vládnutí.

Jednotná měna ale vůbec neumožnila rychlejší rozvoj Evropy a naopak přivedla nejkřehčí jižní státy Evropy jen do potíží. Přesto vidina vystoupení z eurozóny straší i ty, kteří dobře vědí, jakou míru odpovědnosti nese monetární unie za všechny problémy. Strach nabyl větší moci než hněv a povýšil nad zlost. Tím si lze vysvětlit souhlas řeckých voličů s kapitulací Syrizy vůči Bruselu, ústup Pedomosu ve Španělsku a váhavost francouzské Levicové strany (Parti de gauche). Logika problému je naprosto a všude stejně jasná: tento systém je prohnilý, ale postavíme-li mu se na odpor, schytáme to.

Británie - zoufalství silnější než strach

Jak si vysvětlit Brexit? Masová migrace vystrašila Evropu natolik, že dala eso do rukávu kampani Nigela Farage pro odchod z EU. Lídr strany UKIP se v tu chvíli stal velkou postavou zastiňující osobnosti konzervativní strany. Přesto i v Británii dochází k tomu, stejně jako kdekoliv jinde, že na miskách vah xenofobie váží méně než strach z ekonomického kolapsu. Útoky a nepřátelství vůči cizincům se ve Velké Británii šířily přímo úměrně s kvantitou lži britské vlády týkající se skutečné velikosti a rozsahu migrace. To znamená, kdyby se v referendu mělo vybírat mezi strachem z migrace a z ekonomické stagnace, došlo by k opačnému výsledku a převládla by snaha zůstat v EU, o čemž svědčí referendum o nezávislosti Skotska.

Jsou zde ještě další faktory. Po Maastrichtu se britský politický establishment rozhodl nepřijmout „kabát“ eura, aby mohl ještě lépe aplikovat svoji vizi neoliberalismu, která byla ještě drastičtější než ve zbytku Evropy. Finanční výstřelky nových labouristů urychlily postup britské finanční krize ještě dříve, než ta nastala na kontinentu. Žádná evropská země netrpí tak propastnými rozdíly jako v Británii Londýn a pauperizované a odprůmyslněné oblasti na severu nebo severovýchodě britského království. Stalo se, že v mnoha částech země si Britové vyhodnotili, že nemají co ztratit odchodem z EU, což je ve skutečnosti pro ně ještě abstraktnější pojem než třeba zbavení se eura nebo zahraniční investice v londýnském City. V tomto případě dostalo zoufalství přednost před strachem.

Je zde další politický faktor – pokřivený volební systém, který dovoluje labouristům a konzervativcům profitovat i přesto, že například v roce 2014 se UKIP stal největší britskou stranou v Evropském parlamentu. Dvě tradiční britské strany se tak střídají ve vládnutí země a produkují více méně stejnou politiku, což má za následek, že lidé ze dna platové pyramidy volby naprosto ignorují. Ve chvíli, kdy však v referendu dostali šanci, využili této příležitosti k odsouzení bilance vládnutí Anthonyho Blaira, Gordona Browna a Davida Camerona.

Třetím zde vyjmenovávaným pro Británii důležitým faktorem je rozdíl mezi Britským spojeným královstvím a kontinentální Evropou. Nejen, že Británie je po staletí mocnějším impériem než její evropští rivalové, ale na rozdíl od Francie, Německa, Itálie a většiny dalších zemí EU během obou světových válek neutrpěla porážku, ani nebyla okupovaná. Z tohoto kontextu, proč by se země, která již dvakrát po sobě odkázala Berlín do patřičného místa, se měla podřizovat Bruselu nebo Lucembursku? Tím je dáno, že otázka identity je pro Británii jednodušší a lehčeji je podřízená materiálnímu účelu a zájmu. To je důvod, proč strach z ekonomických problémů, který by měl být silnější než strach z migrace, nezafungoval, a to pro mix zoufalství z ekonomiky a národní hrdosti.

Stalo se podobně jako v USA, kde bílí dělníci z upadajících a odprůmyslněných oblastí země pomohli k prezidentskému křeslu republikánskému kandidátovi s neobvyklým backgroundem a povahou, navíc nenáviděného u obou politických stran, tak jako i u mnohých voličů. Stejně jako ve Spojeném království zoufalství bývalých industriálních regionů převážilo a došlo ke skoku do neznáma. Stalo se to ještě brutálnějším způsobem než v Evropě, a to díky dlouhé historii rasismu v USA., kdy migraci byly vystaveny jak fyzické tak i právní bariéry. Konečně mimo jiné imperiální hodnoty pro Američany nemají hluboké kořeny, ale spíše mají svoji současnou reálnou dimenzi. Jde o jakýsi přirozený nárok vedoucí do budoucnosti, kterého se politici zbavili ve prospěch globalizace, na kterou je nyní nahlíženo jako na hlavního viníka bídy a chudoby v ponížené vlasti. „Make America great again" znamená odmítnutí volnému toku zboží a pracovní síly – odstranění bariér multilateralismu. Donald Trump se ani moc nemýlí, když tvrdí, že jeho vítězství je ve skutečnost Brexit ve velkém a pouze se vykroutil z institucionální glazury. Trump tím rozčílil evropské politiky jak na levici tak pravici, a to především bořením jakýkoli konvencí týkající se migrace. Zvýšil tím nevoli evropských politických vůdců, pravého středu a levého středu.

Pochopitelně, že se jedná o licoměrnost Evropanů, když jim nevadí, že v Turecku jsou zadržováni migranti, navíc za příšerných podmínek nebo jsou v Řecku přehlížené ostnaté dráty. Ve své diplomatické korektnosti Evropané přehlíží tyto extrémy. Evropě pochopitelně také nevadí Trumpova brutalita týkající se migrace, jako spíše ji rozčiluje prohlášení amerického prezidenta týkající se svobodného trhu, jeho přezíravý pohled vůči NATO nebo umírněný tón k Rusku.

V každém případě Trumpovo zvolení naznačilo a zviditelnilo rozdíl mezi četnými antisystémovými hnutími pravice (nebo nejasný politický střed) a tradiční levicí, ať již růžovou nebo zelenou. Ve Francii a Itálii jedni kritizovali novou politiku studené války a druzí uvítali vojenskou intervenci zvláště v Libyi a sankce vůči Rusku.

Antisystémové křeče, jako jsou Brexit nebo zvolení Trumpa jsou spojené tlakem proti levici představovanou Bernie Sandersem ve Spojených státech nebo v menším, ale zato nečekaném měřítku Corbynem ve Velké Británii. Nakonec důsledky obou zmiňovaných křečí budou menší, než se o nich mluvilo a předvídalo. Jak v USA, tak i v Británii je establishment daleko od své porážky. Konečně jsme to viděli na příkladu Řecka, jakou má absorpční schopnost a v jaké rychlosti dokáže neutralizovat veškeré protesty, ať přijdou odkudkoli. Establishment si stačil vytvořit protilátky ve formě tzv. mladých dynamických manažerů, kteří jsou vyprázdněným obrazem boje proti korupci a bezvýchodnosti. Slibují větší transparentnost a politickou dynamiku, čímž jakoby přesahují krach stávajících poltických stran. To je případ Alberta Rivera ve Španělsku (strana de Ciudadanos) nebo ve Francii Emmanuela Macrona.

Pro levicově orientovaná antisystémová hnutí platí ponaučení z posledních let. Jestliže nechtějí upadnout do stínu pravicových hnutí, nemohou si dovolit být méně radikální a méně koherentní ve svém odporu vůči systému. Jinak řečeno, musíme si uvědomit, že EU je nyní závislá na rozhodnutích, která z ní vytvořily neoliberální instituci. S naprostou vážností nelze uvažovat o její reformě a proto je nutné ji vymazat z povrchu zemského, aby bylo vybudováno cosi lepšího. Ať půjdeme cestou rozpuštěním EU nebo budování Evropy na zcela jiných základech, kdy Maastricht přiložíme do ohně. V současnosti ani jedno řešení není na obzoru.

Autor - Perry Anderson je historikem a profesor na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Je autorem knihy The New Starého světa, Agone, Marseille 2011.

Z Le Monde Diplomatique přeložil a vybral Mirko Radušević.