Ve skutečnosti však šlo – a makedonská veřejnost to dobře věděla – o vstup země do Severoatlantické aliance. A též o zahájení přístupových jednání s EU. Makedonie – ač už přes 10 let kandidátem na členství v EU - zatím o členství nejedná. Státy EU si totiž ve své drtivé většině nepřejí, aby EU šla proti zájmům Řecka. A Atény od samého vzniku nezávislé Makedonie odmítaly označení státu, který si nejjižnější část SFRJ zvolila – Republika Makedonie. Bez změny tohoto jména Řecko blokovalo jakékoli úvahy o vstupu svého severního souseda do EU i NATO.

Ani dnes, po téměř 30 letech, není jasné, co přivedlo tehdejší makedonské vedení ke jménu Republika Makedonie. Už zběžný pohled na dějiny regionu totiž musel jasně ukázat, že s takovým jménem musí být problém. Jednak proto, že větší část území historické Makedonie leží mimo hranic dnešní Republiky Makedonie. Řecká severní provincie se totiž jmenuje Makedonie (Egejská Makedonie). Část bulharského území kolem pohoří Pirin patří rovněž do historického prostoru Makedonie (Pirinská Makedonie). Navíc Řecko mělo problém s použitím názvu Makedonie hned po 2. světové válce i když tehdy byla Makedonie součástí Jugoslávie. O kauze tehdy jednala i Rada bezpečnosti OSN.

Obavám Atén ze jména Republika Makedonie se jen těžko lze divit. Neustálé proměny hranic na Balkáně, zánik jedněch států a vznik druhých logicky vyvolávaly obavy Řecka, aby uznáním jména Republika Makedonie nevznikl ve Skopje či v širším regionu dojem, že právě tato část historické Makedonie je jakýmsi těžištěm makedonského prostoru. A aby Skopje nezačala takové ambice prakticky prosazovat a to třeba i v teritoriálním smyslu. Že Řecko má téměř 11 milionů obyvatel a dnešní Makedonie 2 miliony, na situaci nic nemění. Dynamika a důraz prosazování národních ambicí na Balkáně nikdy přímo nesouvisely s počtem obyvatel země.

Makedonie vstoupila v r. 1993 do OSN s řeckým souhlasem pod dočasným názvem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“ ( angl. zkratka FYROM). Od té doby Skopje a Atény jednají o řešení sporu. Jako zprostředkovatel působí americký mediátor Nimitz. Tento diplomatický amatér však skoro za 30 let nedosáhl ničeho. Působil tak jalově, že spíše vyvolával dojem, že spor chce „zmrazit“. Až dodnes je mj. též nejasné, proč EU souhlasila s tím, aby mediátorem byl Američan, když ve sporu byly 2 evropské země.

Při zániku SFRJ získala Makedonie samostatnost bez války, jugoslávská armáda se prostě ze země stáhla. Protisrbská hysterie v Evropě, ve světě i v OSN (podporovaná Jelcinovým Ruskem), byla ovšem tehdy tak silná, že mírové síly OSN známé jako UNPROFOR, byly rozmístěny (kromě Chorvatska a Bosny) i na srbsko – makedonských hranicích jakkoli tam žádné nebezpečí nikomu nehrozilo. OSN si navíc sama způsobila problém tím, že v květnu 1992 zavedla vodotěsné sankce proti Jugoslávii (tehdy tvořené už jen Srbskem a Černou Horou). Tím vyvolala těžkou ekonomickou krizi v Makedonii, pro kterou bylo Srbsko vždy klíčovým obchodním a ekonomickým partnerem. Proto nastala 4-letá šaráda - UNPROFOR (od r. 1996 jako UNPREDEP) musel zásadně ignorovat svou jedinou povinnost, kterou ve skutečnosti měl – monitorovat dodržování sankcí proti Jugoslávii. Anžto bez obchodu se Srbskem by Makedonie zkolabovala, UNPREDEP pravidelně hlásil do New Yorku, že sankce se dodržují, ač všichni věděli, že se přes hranici nadále čile obchoduje.

Jak už bylo uvedeno, bez souhlasu Řecka nemohla Makedonie vstoupit do NATO ani EU. Za tu dlouhou dobu už si na to všichni jaksi zvykli, sterilní snahy amerického mediátora se vnímaly jako zvláštní perpetuum mobile.

Pak se ale objevil nový faktor : od ozbrojeného státního převratu v Kyjevě v únoru 2014 se vztahy Západu s Ruskem propadly do polohy studené války. V obou Bruselech (NATO i EU) se tak najednou začali dívat na Balkán ( samozřejmě nejen na Balkán) protiruskými brýlemi.

S Ruskem se začalo spojovat všechno - třeba skoro 25-ti letá neschopnost EU a USA stabilizovat poměry v Bosně a Hercegovině (BaH). Nadále krvácející kosovská rána. Mizerné vztahy Srbska s Chorvatskem. Naopak výborné vztahy Srbska s Ruskem. Úporné odmítání Bělehradu připojit se k sankcím EU proti Rusku. Přetrvávající územní spory mezi státy někdejší Jugoslávie.

Korunu tomu všemu nasadil vloni Milo Djukanovič, střídavě v posledních 30 letech premiér nebo prezident Černé Hory. Tento veleznámý balkánský pašerák přispěchal s tvrzením, že u něj dva Rusové chtěli udělat státní převrat. Djukanovičovi sice už dlouho nevěří ani vlastní matka, ale téma „ruského vměšování“ bylo „posíleno“ z lokálních balkánských zdrojů. Když se Rusko „vměšuje do prezidentských voleb v USA“, zasahovat do balkánských poměrů pro něj přece musí být hračka.

V důsledku tohoto vývoje prudce zesílil zájem Západu o začlenění Makedonie do NATO. Tím spíše, že Moskva přitom několikrát připomněla své letité (ještě Jelcinovo) odmítavé stanovisko k rozšíření Aliance, tedy i k event. vstupu Makedonie.

To všechno probudilo z letargie mediátora Nimitze. Ten se najednou vzchopil a za pár měsíců „dokázal“ to co se mu nedařilo od počátku 90. let.

Nováček na postu předsedy vlády Makedonie sociální-demokrat Zoran Zajev „ pružně „ opustil veškeré makedonské požadavky ve věci názvu země hájené od r. 1991. Řecko to přirozeně ochotně přijalo. Dohoda zní, že země se nadále nebude jmenovat Republika Makedonie nýbrž Republika Severní Makedonie. To měli lidé schválit v referendu.

Vědělo se ale, že makedonská veřejnost je v této věci velmi rozdělená. Zajev si netroufl schválit dohodu s Řeckem jen ve vládě. Proto vyhlásil referendum. V obavě, že referendum nedopadne dobře označil jej pro jistotu za „konzultační“, to znamená, že o dohodě bude s definitivní platností rozhodovat parlament.

Makedonská opozice vyhlásila bojkot referenda. A překvapivě jasně uspěla. Účast v referendu dosáhla jen 37%. Že z hlasujících drtivá většina dohodu podpořila, nemění nic na podstatě věci - s dohodou tak či jinak nesouhlasí výrazná většina Makedonců. Dohodu, jak už řečeno, musí schválit parlament - ale 2/3 většinou ježto jde o změnu Ústavy. Premiér Zajev k tomu potřebuje hlasy opozice. Ovšem ta dala svůj vztah k názvu země jasně najevo v referendu.

Fiasko referenda je políčkem zejména Berlínu. Německo totiž přes své vnitřní problémy pokračuje v uplatňování své dominantní úlohy na Balkánu. Kancléřka Merkelová ještě před referendem navštívila Skopje – jako vůbec první předseda německé vlády od vzniku samostatné Makedonie. Německo je největším obchodním partnerem Makedonie, což mělo podle kalkulací kancléřky zvláště zavážit. Referendum přijel do Makedonie „pojistit“ i její ministr zahraničí Heiko Maas. Osobně se angažoval též „Austrian boy“ – kancléř Rakouska Sebastien Kurz - coby nynější předseda EU. V makedonském hlavním městě nemohl samozřejmě chybět Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO. Kupodivu tohle všechno se za „vměšování“ do makedonských záležitostí nepovažuje. Inu, když dva dělají totéž, asi to není to totéž.

Vyčkejme co bude dál - i když mnoho otazníků tu není. Praxe EU v podobných otázkách je zřetelná – bude se hlasovat tolikrát a všude kde hlasovat lze dokud dohoda nebude „schválena“. V tomto směru je invence Bruselu vždy pestrá. Takže vlastně opravdovou otázkou jen zůstává, jak na zjevný neúspěch referenda zareaguje Řecko. Ani tam není dohoda přijímaná jednoznačně a propad vlády ve Skopje může v Aténách lecčíms pohnout.

Peter Zvolenský

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.